Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

07.08.2020 - redakce 100+1

Některé nadávky mají sexuální podtext, jiné znevažují původ a schopnosti adresáta, naprostá většina souvisí s lidským vyměšováním. Zajímavý je i způsob, jakým si lidé nadávali. Někdy to šlo beze slov a jindy byly hádky plné rýmů

<p>Prostředník vytasil ten, kdo si myslel, že se ho někdo pokouší uhranout pohledem.</p>

Prostředník vytasil ten, kdo si myslel, že se ho někdo pokouší uhranout pohledem.


Reklama

Slavný zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud řekl: „Ten, kdo použil poprvé místo oštěpu nadávky, se stal zakladatelem civilizace.“ Jistě, dobře zacílená urážka může citelně ranit duši člověka. Ve starověku ale raději kombinovali obojí. Napříč tehdy civilizovaným světem totiž bylo v armádách běžné vybavovat munici psaným poselstvím. Kameny v pracích a později i ratiště oštěpů často nesly znaky, které měly přenést zlostnou kletbu na protivníka. Zprvu jednoduché značky obvykle oslavovaly božstva, která měla zajistit přesný zásah. A urážela ty bohy, kterým věřili nepřátelé. Později se poselství omezilo na prosté nadávky. Cílem bylo podlomit morálku těch, kteří by utrpěný zásah přežili. Jejich text? Od klasických poznámek jako „Nažer se!“ nebo věnování „Pro Oktaviánovu zadnici!“ až po obsáhlejší důvěrná sdělení: „Lucie Antonie, jsi plešatý a prohráváš!“

Gesto, které nestárne

Vztyčený prostředníček je signál, který však od 4. století před naším letopočtem opakovaně měnil svůj význam. Prst byl pořád brán jako falický symbol, ale jeho interpretace se lišila. Původní význam měl spíše zastrašit a poukázat na mužnost a potenci signalizujícího. V 1. století př. n. l. se z něj stalo gesto symbolizující pohlavní styk, respektive nabídku k němu. Komunikace s prodejnými ženami se tím stala jednodušší, ale vztyčený prostředníček si tím vysloužil přídomek hrubého a neslušného gesta, které do lepší společnosti nepatří.

Jasno do toho, co vlastně tento prst může znamenat, vnesli až Řekové. Ukázat jej někomu znamenalo označit jej za katapygona, tedy muže, který je svolný k anální penetraci. Filozof Diogénes takto odpovídal svým řečnickým oponentům.

Evoluce vztyčeného prostředníku

Řekové už v tom pořádek měli, ale teď si to museli přebrat po svém Římané. Ti tzv. digitus impudicus, tedy „neslušný prst“ používali ve dvou variantách. Jednak jako bezeslovnou urážku nedostatečně vyvinutých adresátů, anebo, jak v osmatřicátém roce píše básník Persius, jako digitus infamis čili ochranu před kletbou. Pokud vás někdo ranil jedovatým slovem nebo peprnou nadávkou, bylo zapotřebí chránit svou čistou duši tímto gestem. Prostředník také tasil ten, kdo si myslel, že se ho někdo pokouší uhranout pohledem. A vztyčený prostředník frčel mezi legionáři, kteří jím odpovídali na posměšně zdvižené suknice odbojných Galů.

Souboj ostrých vulgarit

Nadávky mohou být i užitečné. Slouží jako ventil napětí a mohou pročistit vzduch. Jistě, může za nimi následovat fyzický souboj, ale oponenti si nejprve ujasní své postoje. Na tomto principu fungoval od 5. do 16. století tzv. flyting (ze saského flītan, tedy špinění). Česky jej můžeme přeložit jako spílání a hanění. O co šlo? Dva protivníci se utkají v zápase vulgarit. Chrlí ze sebe jednu urážlivost za druhou, kydají halasně špínu na svého protivníka, zesměšňují jeho původ, zásluhy, poměry i schopnosti. Vše to končí sexuálními perverzemi a fekálními výrazy. Pointa? Přísedící dav se dobře baví, aniž by zatím tekla krev. A hlavně se tím uvolňuje atmosféra.

Urážka smytá krví

Vikingští obyvatelé Skandinávie si velmi zakládali na své odvaze v boji. Jen statečným a nebojácným válečníkům mohlo být po smrti dopřáno zasednout ke stolům ve Valhalle. A každá nevhodně míněná poznámka, která nebyla ihned smyta krví, mohla být snadno vykládána jako projev slabosti. Co tedy drsným seveřanům raději neříkat? Vyhněte se termínům ragr, strooinn či soroinn. Tato tři slova totiž označují někoho, kdo se zachoval nemužně. Nemusíte je přitom cílit na konkrétního válečníka, postačí, když takto nazýváte nepřátele. Pokud to nějaký Viking zaslechne na půl ucha a bude přesvědčený, že pomlouváte zrovna jeho, má legální právo zabít vás v souboji.

Urážky poetické

Zesměšnit protivníka bez boje? Dokázat mu svou morální a intelektuální převahu? Ano, i takový přístup se v historii cenil. Arabská kultura disponuje hanlivými básněmi naqā’id, podobně fungují i japonské zemité veršíky haikai. Psát je vyžadovalo důvtip a postřeh. V několika krátkých rýmech zachytíte podstatu své nevraživosti a trefně zesměšníte svého soupeře. Co víc, veršíky jsou natolik chytlavé, že ten, kdo je zaslechl, už je z hlavy nedostal. Předávaly se povětšinou ústní formou, takže pokud se chtěl jejich obsah adresát dozvědět, musel mu je někdo říct. Někdo, kdo si pamatoval každé slovo… 

Hádky plné rytmu

Verbální výměnu názorů, při které je důležitý rytmus slov, praktikovali při obřadu Ikoča Nkoča příslušníci západoafrických kmenů. Svým způsobem to vlastně mohl být raný předchůdce dnešních rapových battles. Šlo o to, vyjádřit svůj hněv vůči svému protivníkovi, ale nevypadnout přitom z rytmu udávaného dusáním palic ostatních členů kmenové rady. Ztráta melodičnosti a rytmu byla vykládána jako ztráta sebekontroly a znectění sebe sama. Beztrestné nadávání tehdy končilo soubojem. Finové zase během kilpalaulanta soupeřili v dvojzpěvu. Byl to duet i duel v jednom. Hrdina severského folkloru, polobůh Väinämöinen takto porazil proradného Joukahainena.

Záchody nelžou!

Některé věci se nemění. Nápisy na veřejných toaletách nejsou právě studnicí moudrosti, ale jisté informace přece jen nesou. Snad je to dáno prostředím, že zhusta mají tyto zprávy dost vulgární podtext. Typickým příkladem mohou být dochované nápisy z římského Kolossea. Slavným zvoláním: „Dominus est non gradus anus rodentum!“ aneb „Můj šéf nestojí za krysí zadek!“ si tu neznámý autor ulevil před staletími a jeho přirovnání se podivujeme dodnes. A zkáza Pompejí pomohla zakonzervovat nápisy na toaletách tamního hostince. Díky nim víme, že „Phileros je starý eunuch“ nebo že „Secundus si užívá s chlapečky“.

Ty šelmo!

Jak se nadávalo v Čechách? Z němčiny k nám například ve 14. století vklouzlo slovo šelma. A zprvu mělo zcela jiný význam. Starogermánským schelm se totiž označoval mor. Šelma u nás zdomácněla a postupem času nabrala další významy: častovali jím antikrista a přeneseně pak též každé dravé a nebezpečné zvíře či jeho mršinu. Oba jazyky se však od sebe vzdalovaly. Dle soudních záznamů kutnohorští konšelé s údivem zjistili, že když jim někdo v němčině nadává do šelem, považuje je tak za lumpy bez kouska cti. 

Jednou z nejoblíbenějších a nejhojnějších nadávek našich předků se dle soudních knih stal výraz kurva, který si od 16. století stále drží původní význam. A protože přináležel pouze ženám, dočkal se v pánské podobě barvité a velice urážlivé varianty „zkurvy syn“. V soudních knihách nalezneme i celé citace, jakou je například tato kombinovaná fráze: „Zvyjebená kurvo, šejdířko, ludařko, chásko zvyjebená zlodějská.“ 

Nadávky z celého světa

Slovo hovno používá ve stejném významu většina slovanských národů. Kunda naopak nejspíš vznikla z latinského výrazu cunnus čili vulva. Na Valašsku však jméno Kunda běžně používali, být pokřtěná jako Kunda nebylo nijak neobvyklé. Také se tak označovaly mladé dívky.

TIP: Kořeny nadávek: Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy

Naopak píča patrně pochází z francouzského spojení „le petit chat“ čili kočička. Aby toho nebylo málo, čeština titulovala slovem píča také ptáčky sýkorky. A nesmíme zapomínat ani na děvku – ve starých Čechách se tak běžně volalo na jakoukoli dívku, děvečku či služebnou. Bez urážky. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Autoportrét roveru Curiosity na náhorní plošině Naukluft na úpatí Mount Sharp.

Vesmír

Nesourodá dvojice z Pompejí zahynula strašnou smrtí v pyroklastickém mračnu.

Věda

Landwasserský viadukt je jednokolejný šestiklenbový zakřivený železniční viadukt, který se vine nad švýcarskou říčkou Landwasser a spojuje zastávky Alvaneu a Filisur. Na své jihovýchodní straně ústí do 216 metrů dlouhého Landwasserského tunelu. Viadukt navrhl Alexander Acatos a v letech 1901 až 1902 jej postavila firma Müller & Zeerleder. Stavba, která se nachází ve výšce přes tisíc metrů nad mořem, je 65 metrů vysoká a na délku měří 136 metrů. Od roku 2008 je viadukt součástí kulturního dědictví UNESCO.

Zajímavosti
Revue

Situace zachycená na tomto snímku nebývá příliš často k vidění. Obrázek samice medvěda hnědého s mládětem na zádech má však logické vysvětlení.

Příroda

Interiér londýnské kavárny na přelomu 18. a 19. století. Ženská petice proti pití kávy vylíčila kafaře jako neschopné impotenty.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907