Děs skrytý za úsměvem: Proč má tolik lidí strach z klaunů?

Coby symbol veselosti a neutuchajícího úsměvu baví klauni děti na narozeninových oslavách a jindy zas obveselují publikum různých charitativních akcí. Proč však v mnohých lidech vyvolává jejich vystoupení místo příjemných zážitků silnou fobii?

09.12.2023 - Vilém Koubek



Společenský úzus praví, že jsou klauni poslové dobré nálady, smíchu a štěstí. Stačí si vzpomenout na veselého Ronalda McDonalda, hlavního maskota řetězce McDonald’s, nebo třeba oprášit zážitky z návštěv cirkusu, kde se podivně oblečení a nalíčení lidé různě pošťuchovali, padali a dělali vše pro to, aby se dětské publikum bavilo. Ve skutečnosti však mají mnozí z nás ke klaunům zcela jiný vztah – místo rozveselení nám nahánějí husí kůži

Obavy ze zmalovaných šašků v lidech zakořenily dokonce tak hluboko, že na tom někteří otrlejší jedinci vydělávají: Válečný veterán Joel Mason například na Floridě vyvěsil inzerát, že se za úplatek nechá najmout od rodičů neposlušných dětí, načež se nečekaně objeví a ratolesti „naučí dobrému chování“ šokem. Své klaunské alter ego pojmenoval Wrinkles neboli Vrásčivec a „do práce“ chodí v masce, s níž by mohl hrát v leckterém hororu

Pavouci a klauni

Strach z klaunů se nicméně netýká jen malých dětí. Není výjimkou, že pocit nejistoty a tísně padá i na dospělé, které může dokonce paralyzovat tzv. coulrofobie. Fakt, že se klaunů bojíme, přitom obvykle nevychází pouze z děsivého líčení nebo z nepříjemných zážitků v dětství.

V jistém smyslu se coulrofobie podobá strachu z pavouků. Pokud se člověk bojí osminohých stvoření bez reálné příčiny – neutrpěl například jedovaté kousnutí –, přiklánějí se psychologové k evolučnímu vysvětlení: Hluboce zakořeněný respekt z pavouků je „dozvukem“ opatrnosti, kterou nás příroda chránila před nebezpečím, jež představují.

Pod povrchem

V případě klaunů se podle Clauda Léviho-Strausse přimíchává do rovnice ještě sociální rovina. Ve své knize Cesta masek (La voie des masques) antropolog zdůraznil, že maska svým způsobem osvobozuje: „Zakrytý obličej dočasně vylučuje osobnost člověka ze společenské interakce. S lidskou tváří se totiž pojí většina vzájemné komunikace.“ 

Člověk se zakrytým obličejem – ať už pomocí masky či silné vrstvy líčidel – ztrácí tedy podle teorie zábrany. A u klaunů, jejichž posláním je chovat se ztřeštěně, to platí dvojnásob. „Neexistující“ obličej dotyčného osvobozuje a vyvolává v něm pocit, že za své činy nebude odpovědný. Zmíněnou skutečnost si pak podvědomě uvědomujeme a jedinci s maskami nebo se silným make-upem nás děsí, protože nevíme, co od nich můžeme očekávat

Sériový vrah John Gacy v kostýmu klauna.
(foto Wikimedia Commons, Martin Zielinski, PDM 1.0)

Pomyslnou klaunskou svobodu bohužel v dějinách zneužívali i vrazi: Například Francouz Jean-Gaspard Deburau údajně roku 1836 ubil malé dítě vycházkovou holí, protože se mu vysmívalo. Skutečný strach z vraždících klaunů nicméně ve společnosti vyvolal až John Wayne Gacy, který si přivydělával vystupováním na dětských oslavách a různých dobročinných akcích. Coby šašek Pogo však mezi roky 1972 a 1978 sexuálně napadl a zavraždil minimálně 33 dospívajících chlapců. Za své zrůdné činy byl v roce 1994 popraven.   

Na hranici světů

Se zakrytým obličejem spojoval strach také Sigmund Freud, který stál u zrodu termínu „uncanny valley“ (překládá se jako „tajemný val“). Slavný psycholog se domníval, že za naši tíseň může skutečnost, že se masky – například klaunů – „vznášejí“ na pomezí obyčejného a neobyčejného či nadpřirozeného světa. Náš mozek tedy na jedné straně rozeznává povědomé rysy a vlastnosti, jež v něm probouzejí jistotu a příjemné pocity; na straně druhé ovšem vnímá řadu nenormálních prvků, které posouvají celkový dojem za hranice důvěrně známého. Míchá se v nás tak jistota s nejistotou. 

Na Freudovu teorii navazuje psycholog Steven Schlozman: „Vidíte úsměv, který váš mozek vnímá jako zcela pozitivní jev. Zároveň si ale uvědomujete, že se člověk nemůže smát neustále, a pokud ano, zřejmě je něco v nepořádku.“ 

Mícháním běžného s nadpřirozeným nás úspěšně děsí například horory: třeba jako slavný snímek To (anglicky „It“) podle předlohy Stephena Kinga, v němž klaun Pennywise terorizuje děti v americkém městečku Derry. Zapomenout bychom neměli ani na známého Jokera z komiksu Batman, který šokuje znetvořeným obličejem i neutuchajícím chaosem, jenž okolo něj vždycky zavládne. 

Krutý výsměch

Jistá část zmíněného strachu v nás může přežívat i jako pozůstatek středověkých časů, kdy se žádný královský dvůr neobešel bez šaška. Úkolem pestrobarevných bavičů sice bylo rozveselovat panovníka, zároveň ovšem stáli nohama pevně na zemi a často vládci jízlivě předestírali tvrdou pravdu. 

Podobnou moc dal šaškům v 16. století do rukou i William Shakespeare. Smíšek krále Leara například chodí po panství a boří lidem iluze: Všem dává najevo, že nejsou tak chytří a noblesní, jak si myslí, a za každou cenu se je snaží vyvést z rovnováhy. Dotyční navíc musejí zápasit s nejistotou – nikdy totiž nevědí, co je ještě míněno žertem, a kde už začíná pravda. 

Úsměv pro děti

K někdejším pestrobarevným vtipálkům se navíc vázala i bolest a mučení: „Pokud se šaškovi nepovedlo vladaře rozveselit, čekal jej krutý trest. Spoustu z nich mučili, a některým dokonce zohavili obličej – na tváři museli mít trvalý úsměv, a aby se nemohli mračit, byly jim přeřezány některé mimické svaly,“ vysvětluje psycholog Schlozman.

Středověcí šašci měli tedy daleko k dnešním dětským bavičům a jejich klaunští následovníci také nepatřili zrovna k nejveselejším stvořením na světě (viz Smutný klaun). K mladšímu publiku zamířili teprve ve viktoriánské éře ve druhé polovině 19. století. Tou dobou totiž začaly v jejich vystoupeních převažovat prvky pantomimy spojené s pohádkovými motivy. Přesto dodnes mnozí z nás – i když podvědomě – cítí, že není radno si s klauny zahrávat.

Smutný klaun

Joseph Grimaldi
(zdroj: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Klauni, jak je známe dnes, vděčí za svou podobu Josephovi Grimaldimu, který byl počátkem 19. století zřejmě nejslavnějším britským bavičem. Obličej si líčil bílou barvou, a aby vynikly jeho rysy, maloval si na líce červené obrazce. Svými vystoupeními si získal jako jeden z prvních na světě status celebrity v dnešním slova smyslu, a každý den tak žil „pod dohledem“ široké veřejnosti. 

Vědělo se tedy, že jeho manželka zemřela při porodu a syn se v třiceti letech upil k smrti. Při vystoupení se Grimaldi navíc několikrát bolestivě zranil a měl problémy s dýcháním. Pod tíhou událostí se pak před očima diváků proměnil v děsivý příklad člověka, jenž se skrývá za maskou: Na jedné straně stál zlomený, životem zničený muž, na straně druhé veselý šašek žijící z lidského úsměvu. I díky němu se tak zrodil stereotyp komiků trpících depresemi, kteří mohou pod veselou masku schovat téměř cokoliv – dokonce i život v troskách.


Další články v sekci