Do boje na bicyklu: Jízdní kolo našlo v 1. světové válce široké uplatnění

V roce 1887 francouzský vědecký časopis La Nature informoval čtenáře v kladném duchu o stále významnější roli bicyklů či velocipedů, kterou hrají v manévrech evropských armád: „Němci už několik let používají velocipedy pro rychlou dopravu zpráv a ani naše armáda v tomto ohledu nezaspala. Naši sousedé za La Manchem také používají velocipedy k předávání zpráv a pokoušejí se je upravit a využít i pro přepravu munice.“ 

Technický pokrok umožnil v posledních desetiletích 19. století rozvoj cyklistiky, která se stala široce rozšířenou, spolehlivou a praktickou možností přepravy osob i materiálu. Bicykly se staly doslova módním hitem a národy celého světa zkoumaly možnosti jejich vojenského využití. Následujících asi 130 let pak bylo kolo pro armády skutečně významným dopravním prostředkem.

První krůčky

Předchůdcem kola byla takzvaná draisina, pojmenovaná po svém vynálezci Němci Karlu Draisovi. Stroj z roku 1817 se vyznačoval se dřevěným rámem a dvěma koly, mezi nimiž bylo umístěno sedlo. Neměl však pedály – jezdec jej uváděl do pohybu odrážením nohama od země. Šlapání do pedálů rozjelo první velocipedy až na počátku 60. let 19. století. Tehdy ještě přes pevnou kliku na předním kole; teprve v polovině 80. let se objevilo skutečně bezpečné kolo dnešního typu a konečně roku 1887 skotský vynálezce John Dunlop přišel s pneumatikou. 

S ohledem na tato vylepšení začali vojenští plánovači považovat jízdní kolo za alternativní dopravní prostředek ke koni, oproti němuž mělo neoddiskutovatelné výhody. Především nebylo třeba starat se o krmivo, kolo nepotřebovalo odpočinek a bylo vůbec mnohem snadnější na údržbu. Z taktického hlediska byla významná i skutečnost, že četa cyklistů je mnohem tišší než eskadrona kavaleristů. 

Zkušení cyklisté francouzské armády dosahovali rychlosti až 25 km/h a za den zvládli urazit vzdálenost 100 km. Do standardní organizační struktury armády byli zařazeni v roce 1892. Ke stejnému kroku se tehdy odhodlali i Italové, kteří se však museli potýkat s horským terénem v Apeninách – řešením bylo skládací kolo, jež se dalo přenášet na zádech. Pozadu nezůstali ani Rakušané, kteří s bicykly experimentovali od roku 1884.

Na kole do války

Americká armáda sice začala kola používat o něco později než její evropské protějšky, ale o to s větším nadšením. Generálmajor Nelson A. Miles se po absolvování vytrvalostního cyklistického závodu v New Yorku v roce 1891 stal vášnivým propagátorem kola. Jeho nadřízený, velitel 15. pěší brigády ve Fort Sheridanu v Illinois mu proto dal za úkol zorganizovat jednotku k polnímu otestování bicyklu. Během jara 1892 devět cyklistů pod velením poručíka Williama Maye podrobilo jízdní kola zkouškám. Výsledky nepřesvědčily Milesovy nadřízené k dalším krokům, pozdější generál však prorocky prohlásil: „V příští velké válce se kolo, po patřičných úpravách, stane nejdůležitějším strojem pro vojenské účely.“ Jakmile se Miles stal v půli 90. let velícím generálem americké armády, nestálo už prosazování bicyklů do výbavy jednotek téměř nic v cestě.

Na přelomu 19. a 20. století už se bicykl nacházel v armádách všech hlavních světových mocností. Bojový křest si odbyl ve druhé búrské válce (1899–1902), skutečně masivního nasazení se však dočkal až v roce 1914, kdy vypukla první světová válka. Vzhledem ke statické povaze bojů a masovému nasazení kulometů i dělostřelectva se cyklisté dokázali uplatnit jen v omezené míře. Mohli se pohybovat prakticky jen v týlu, sloužili tedy například jako poslové, či převáželi zraněné.

První světová

Zřejmě nejvíce na bicykly sázela německá císařská armáda – v době vypuknutí války každý myslivecký prapor obsahoval jednu cyklistickou rotu – Radfahrkompanie – a v průběhu konfliktu vznikaly další jednotky, takže nakonec existovalo 80 rot. Některé z nich byly zformovány do praporů. Cyklisté měli provádět průzkum i rychlé výpady přes zalesněné oblasti, kde mohli využít moment překvapení. Britové také vybavili některé roty bicykly, postupně dokonce vznikly dvě cyklistické divize a v roce 1915 ze stávajících praporů celý sbor – Army Cyclist Corps. Obě válčící strany také využívaly nosnosti bicyklů pro přepravu kulometů (v rozloženém stavu), čímž zvyšovaly palebnou sílu těchto jednotek.

Když v srpnu 1918 dohodoví spojenci prorazili západní frontu, získaly cyklistické jednotky znovu svůj význam. Mezi pronásledovateli ustupujících Němců byl i kanadský prapor vybavený jízdními koly, který se podílel na úspěchu celého kanadského sboru, jenž hned první den stodenní ofenzivy postoupil o celých (do té doby nevídaných) 13 km. Cyklisté se nyní mohli konečně pořádně opřít do pedálů. 

Přestože plně naložené kolo vážilo více než 40 kg, očekávalo se od vojáků, že za den přepraví sebe i své zásoby po bahnitých cestách na vzdálenost 60 km. Při stodenní ofenzivě plnili jezdci na kolech především zpravodajské úkoly – měli zůstávat v kontaktu s ustupujícím nepřítelem a účastnili se tak i přímého boje.

V říjnu 1918, kdy postup dohodových divizí akceleroval, dostaly „pro zvýšení rychlosti pronásledování“ obě kanadské divize (1. a 4.) posily: po jedné eskadroně od pluku lehké kavalerie, jedné rotě cyklistů, dvou bateriích středních kulometů a dvou obrněných automobilech. Velitel 4. divize generálmajor Watson si pár týdnů před koncem války zapsal: „Cyklisté byli nejcennější díky svým excelentním výkonům na hlídkách, stejně jako při předávání zpráv a zjišťování informací o pohybech nepřítele i našich vlastních jednotek.“ 

Ačkoliv nikdy nemohli vyrazit tryskem do útoku ve stylu kavaleristů, dokázali se kanadští cyklisté rychle přesunout (pochopitelně v závislosti na terénu) na určené místo a po sesednutí bojovat jako lehká pěchota. Boje první světové války jasně prokázaly v reálných podmínkách efektivitu cyklistických jednotek, a přestože při poválečné demobilizaci došlo ke zrušení řady těchto útvarů, své místo už muži s bicykly v moderních armádách neztratili.