Reklama


Do Vídně za štěstím i neštěstím: Jak se žilo krajanům za hranicemi?

07.06.2018 - Jaroslav Ostrčilík

V dnešní vypjaté době se hodí připomenout, že i od nás odcházeli lidé do ciziny, ať už před pronásledováním či „jen“ za štěstím. Čemu ve své nové domovině čelili?

<p>Češi ve Vídni se většinou nechtěli asimilovat a zakládali vlastní spolky a školy</p>

Češi ve Vídni se většinou nechtěli asimilovat a zakládali vlastní spolky a školy


Reklama

Poslední dva, tři roky mají mnozí Češi za to, že lidé přicházející odjinud jsou nebezpeční asociálové, kteří přišli vysávat sociální systém a brát práci zároveň. Nejspíš jsme jako národ zapomněli, že jsme sami po dlouhou dobu utíkali před pronásledováním či odcházeli za lepším životem do zahraničí. Mylný je přitom pocit, že emigranti z českých zemí byli jen samý Komenský, Kundera a Navrátilová, které všude vítali s otevřenou náručí. 

Vídeň Čechům zaslíbená?

Z Čech a hlavně z Moravy však lidé vyráželi především do hlavního města, rozuměj Vídně. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se o městu na Dunaji říkalo, že je vůbec největším českým městem. Při sčítání lidu v roce 1910 udalo 23 % obyvatel tehdy dvoumilionové metropole za místo narození Čechy nebo Moravu. Podle odhadů se ve Vídni do první světové války trvale usadilo celkem šest set tisíc Čechů a Moravanů, dvě třetiny z nich českého a třetina německého mateřského jazyka, nejvíce z jižní a střední Moravy a jižních Čech. Z Libavé u Olomouce do města přišel například Ignaz Czapka, v letech 1838 až 1848 starosta Vídně. Mezi moravské rodáky patří také Sigmund Freud nebo Leo Slezak, ve své době v Evropě i zámoří oslavovaný tenor. Od něj se traduje výrok, že každý Vídeňák, který je co k čemu, pochází z Brna

Obyčejný člověk z Moravy se ovšem v metropoli habsburské říše živil hlavně jako dělník nebo řemeslník, respektive jako služebná či kuchařka. Často šlo o náctileté, které jejich chudí rodiče nedokázali zajistit. V nablýskaném hlavním městě pak živořili v otřesných podmínkách, dřeli od rána do večera a mnohdy ani nechodili do školy. Z českých zemí kupříkladu pocházeli tři z pěti stolařských učňů ve Vídni v roce 1860. Nejznámějším byl jistý Klement Gottwald, který do učení nastoupil jako dvanáctiletý v roce 1908. „Jednou, když jsem byl vyvolán a odpovídal se svou špatnou němčinou, vysmáli se mi všichni spolužáci a učitel s nimi,“ vzpomínal už jako prezident. „Zařekl jsem se, že do konce roku nepromluvím německy (…) a také jsem to vydržel.“ 

„Cihločeši“ a služtičky

Také každá druhá ve Vídni zaměstnaná služebná v roce 1880 přišla z Českého království. Mladé dívky si toto povolání vybíraly proto, že v překotně rostoucím městě panoval nedostatek bydlení. Kamrlík pro služku byl sice stísněný a neútulný, ale dívka nemusela s bůhvíkým sdílet přeplněnou místnost v činžáku – běžně se pronajímaly jen postele na osm hodin denně, kdy se v jedné střídali tři lidé s různými směnami ve fabrice. Zato však byla více či méně vystavena libovůli pána domu. „Chvíli jsem sloužila u velice pobožné rodiny v devátém okrsku. Paní domácnosti byla milá, ale on byl naprostý prasák,“ vzpomínala na sklonku života Barbara Spirik, ročník 1882. „Co a jak bylo, to vám ani nemůžu vypovědět.“ 

Česky se mluvilo i na stavbách, na sezónní práce ve stavebnictví z jižní Moravy přicházely často celé rodiny. Především v cihelnách běžně dřely deseti či dvanáctileté děti po boku svých rodičů. Byla to vyčerpávající práce s vážnými následky na zdraví a takzvaní Ziegelböhm, tedy „cihločeši“, tvořili skutečné dno společnosti. Tak či onak lze jen s malou nadsázkou říct, že to byly hlavně moravské ruce, které postavily majestátní Ringstrasse, a způsobily, že je rakouská kuchyně tak podobná té české. A podunajská němčina plná slov jako „Pawlatsche“ nebo „Buchteln mit Powidl“.

Nepouštět na radnici

Našince Vídeňáci vnímali jako noční můru starousedlíků nasupeně přihlížejících, jak se jim „jejich“ město mění před očima. Navíc se příliš neasimilovali, spíše pěstovali svoji paralelní společnost. „Hodně se mluvilo česky. Vždyť já německy neuměla,“ vzpomínala Spirik. „Když jsem s paní chtěla něco vyřídit, zašla jsem za jednou českou ženou, aby jí to převykládala. Ale práci jsem rozuměla, to mi nikdo nic říkat nemusel.“ Češi se brzy začali organizovat, už v roce 1868 byl v dělnické čtvrti Favoriten založen Česko-slovanská Dělnická jednota a v roce 1883 otevřel vzdělávací spolek Komenský první ze svých škol a školek. Jeho snahy i agenda organizací jako byl sociálnědemokratický kulturní spolek Občanská Beseda, Spolek střadatelů Žižka či různých tělocvičných jednot byla především sociální.

Jenže vysvětlete to křesťanským sociálům vládnoucím městu. Starosta Karl Lueger, za jehož třináctileté vlády v letech 1897–1910 Vídeň vyrostla do dnešní krásy, je považován za prvního moderního populistu, který obratně hrál na strunu nenávisti proti Židům a také Čechům. Ti nejenže neměli zastoupení mezi konšely města, Luegerův magistrát navíc vytvářel silný tlak na jejich asimilaci. Kupříkladu musel každý žadatel o domovské právo z českých zemí odpřísáhnout, že bude „udržovat německý charakter Vídně“, a do služeb města Češi ani nebyli zaměstnáváni. Úřady vcelku běžně konfiskovaly české noviny ve městě vycházející, a jeden čas dokonce zavíraly jejich čtenáře posbírané po kavárnách přes noc do šatlavy.

Rudým hadrem bylo národovcům především české školství. Od roku 1896 se dolnorakouský zemský sněm každoročně snažil přijmout zákon, který by z němčiny udělal jediný povolený vyučovací jazyk také ve Vídni, která tehdy s Dolními Rakousy tvořila jednu zemi. Císař jej pokaždé smetl ze stolu, ale Lex Kolisko, pojmenovaný po svém předkladateli, pravidelně zavdával důvod k tomu, aby se politici mohli předvádět ve výpadech vůči Čechům. Institucím spolku Komenský alespoň nikdy nedovolili získat statut veřejných škol, takže závěrečnou zkoušku v českém jazyce museli jejich žáci skládat v Břeclavi. Magistrát zmařil otevření několika českých škol, a když jednu čerstvě zřízenou na podzim 1911 ze zástupných důvodů zavřel, v ulicích se konaly mnohatisícové demonstrace na podporu tohoto kroku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska

S koncem války a zrodem Rakouské republiky získali vídeňští Češi na základě Brněnské dohody s ČSR právo na veřejné školství v českém jazyce. A česká sociální demokracie měla za podpory sesterské SDAP od roku 1923 vyhrazeny dva mandáty v městském zastupitelstvu. Po zřízení austrofašistického režimu kancléřem Dollfußem v roce 1933 však pánové Machát a Vavroušek museli vyklidit svoje kanceláře. Zakázány ostatně byly všechny sociálnědemokratické strany a organizace, jejichž předáci utekli do Brna. Opět také začala úřední šikana českých škol, která se po anšlusu ještě zintenzivnila. Za Hitlera bylo nebezpečné už jen mluvit na ulici česky, a po válce pustila české Vídni žilou vlna masové reemigrace do ČSR.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Příliv Čechů do metropole na Dunaji se obnovil po okupaci v srpnu 1968, kdy se do Rakouska uchýlilo na 162 tisíc Čechoslováků, z nichž zhruba sto třicet tisíc se do ČSSR více či méně dobrovolně vrátilo, a další šli dále do Evropy. Uprchlíků z pod pásy tanků semletého Československa rakouské úřady totiž přijaly jen asi tři tisíce. Příliv českých žadatelů o azyl však v následujících dvou desítkách let nepolevoval, v osmdesátých letech šlo o téměř dva a půl tisíce běženců ročně. Exulanti ve Vídni pěstovali malou komunitu, čeština z ulic ovšem dávno vymizela. Český příběh města ale stále připomínají kupříkladu vývěsní štíty, ať už legendárního Café Hawelka, vyhlášeného krejčovství Knize nebo knihkupectví Morawa. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907