Draví hosté ze severu: Sovice, káňata, sokolovití a puštíkovití

21.10.2020 - Jaroslav Monte Kvasnica

Na podzim je naše krajina ochuzena o mnoho druhů tažných ptáků, kteří letí přečkat mrazivé období na jih. Alespoň částečně je však nahradí cestovatelé ze severu. Mezi nejvzácnější patří tato šestice okatých dravců se zahnutými zobany

<p><strong>Káně rousná</strong> <em>(Buteo lagopus)</em> má rozpětí křídel až 140 cm a bělavější zbarvení než naše káně lesní <em>(Buteo buteo)</em>.</p>

Káně rousná (Buteo lagopus) má rozpětí křídel až 140 cm a bělavější zbarvení než naše káně lesní (Buteo buteo).


Reklama

Již mnoho let sedávám za sychravých listopadových dní na vrcholu Stránské skály a trpělivě čekám na bleskurychlého hosta ze severu. Zpravidla se dočkám a obdivuji jeho šedomodrý hřbet a černou pásku na břidlicově šedém ocase. Hodný obdivu je i jeho virtuózní let, jímž těsně nad zemí pronásleduje opeřenou kořist. Dřemlík tundrový však není jediným mimořádným návštěvníkem ze severu. 

Drobný letecký akrobat 

Dřemlík tundrový (Falco columbarius) je dravec z čeledi sokolovitých (Falconidae), jenž hnízdí v severní Evropě, Asii a v Severní Americe. Naším územím pravidelně protahuje a zimuje tady asi 90–180 exemplářů, a to v nížinách, vrchovinách i v horách. Dřemlík je kontroverzním druhem krkonošské avifauny, jehož hnízdění na hřebenech hor se v literárních pramenech traduje už od 19. stol. Přes početná pozorování však neexistuje prokazatelný důkaz pro jeho zařazení mezi druhy, jež v našich nejvyšších horách skutečně hnízdí. Přesto tuto možnost nelze jednoznačně vyloučit.

Tento nejmenší sokolík (dokonce menší než poštolka) dosahuje rozpětí křídel jen 53–69 cm. Hmotnost samečka je 165 g, větší samičky 230 g. Jde o vynikajícího leteckého akrobata. Dokáže například jako jeden z mála sokolů vyletět s křídly u sebe kolmo nahoru, udělat obrat na zádech a opět padat kolmo k zemi. Nikdy se netřepotá na místě jako poštolka!

Loví především drobné pěvce (skřivany, vrabce, strnady, konopky, zvonky, lindušky, sýkorky atd.), ale ve své domovině i hmyz (vážky a můry) a malé savce (netopýry a hraboše). Větší samice je schopna zdolat kořist do velikosti hrdličky. 

Káně ze severu i z jihu

Na podzim k nám zalétá zimovat i další severský druh dravce – káně rousná (Buteo lagopus). Tato káňata objevíme zejména od října do března ve volném terénu (např. na polích), kde sedávají na zemi, často spolu s káňaty lesními. Počet zimujících exemplářů se zpravidla velmi liší, v některých letech má téměř invazní charakter. Plných 70 % potravy káněte rousného tvoří hraboši polní. Hlas tohoto dravého ptáka se podobá zvukům, které vydává káně lesní (naříkavé „kile“), ale je výrazně silnější. 

Velmi vzácně u nás může být k vidění také káně bělochvostá (Buteo rufinus), která však není návštěvníkem ze severu. Tento dravec, který je zřetelně větší než naše běžné káně lesní, žije v suchých stepích, pustých horách (nikdy v lesích!), obývá jižní Evropu, střední Asii a severní Afriku. Můžeme jej zastihnout na tahu od září do konce listopadu (a na jaře v březnu a dubnu).

Káni bělochvostou poznáme spolehlivě – její majestátní let připomíná spíš let orla, zespodu je nápadně bělavá s tmavšími podélnými proužky. Loví podobně jako ostatní káňata, dokáže se i třepotat na místě, hmyz loví chůzí po zemi. Sedá na sloupy, stromy a někdy posedává na zemi. 

Zářivě bílý přízemní letec

Od podzimu do jara můžeme na našem území velmi vzácně pozorovat nádhernou sovici sněžní (Nyctea scandiaca), která obývá oblasti polárního kruhu – hnízdí v tundrách a na náhorních planinách severní Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Spárované sovice žijí po celý život monogamně. Někteří nespárovaní jedinci mají v oblibě potulky, při nichž zalétají až tisíc kilometrů daleko od svého hnízdiště. A právě takové tuláky můžeme občas zastihnout i u nás, nejčastěji v letech, kdy je v jejich domovině nedostatek potravy. V takových sezónách zaletují daleko na jih. Nejstarší kroužkovaná sovice sněžní se v přírodě dožila pěti let a sedmi měsíců.

Tato mohutná sova velikosti výra (která v podobě věrné Hedviky doprovázela kouzelnického učně Harryho Pottera) létá nízko nad zemí, loví i ve dne a s oblibou sedává na vyvýšených místech. Uloví savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti husy; ve své domovině jí však za hlavní potravu slouží lumíci a hraboši. 

Zamračený nekompromisní lovec

Dalším vzácným druhem severské sovy, kterou můžeme výjimečně na našem území od podzimu do jara zastihnout, je středně velká sova štíhlé postavy – sovice krahujová (Surnia ulula), která obývá severskou tajgu Eurasie a Severní Ameriky. Na této sově i laika zaujme nepřehlédnutelně dlouhý ocas a hrozivý, až nazlobený výraz. Nápadně připomíná krahujce a dokáže stejně jako on ulovit mnohem větší kořist než je sama. Zdolá například i bělokura rousného, který váží téměř dvakrát tolik co ona. Ozývá se varovným „ki ki kikiki“, zjara pak až 90 sekund trvajícím „lylyly“. V Česku bylo hnízdění sovice krahujové naposledy dokladováno v letech 1961–1962 v Nízkém Jeseníku ve vojenském prostoru u pramenů řeky Odry. 

Tato sovice loví i za dne, s oblibou usedá na vrcholky stromů a k člověku se chová velmi důvěřivě. Létá nízko nad zemí a střídá rychlé máchání křídly s plachtěním. Má vynikající sluch, který jí umožní zachytit pohyb hraboše i pod hlubokou vrstvou sněhové pokrývky: za svou kořistí se dokáže vrhnout střemhlav a prorazit sníh. 

Kymácivý stavitel hnízd

Další pravidelně protahující a u nás zimující sovou je kalous pustovka (Asio flammeus), která se podobá našemu běžnému kalousi ušatému (Asio otus). Nemá však tak zřetelná péřová ouška a oproti svému „příbuznému“ má výrazně žluté oči. Kalous pustovka u nás i v nepatrném počtu hnízdí, ornitologové odhadují, že tak činí maximálně pět hnízdních párů. 

TIP: Puštíci přebarvení globálním oteplením: Ofenziva „rezavých“ sov

Tyto sovy hnízdí na zemi a jako jediné „naše“ sovy staví hnízdo, neboť často hledají vhodné místo v podmáčeném území, v mokřadech a v močálech. Často létají i během dne kymácivým a trhaným letem. Na tahu je můžeme pozorovat v hejnech na brambořištích, nebo ve vrbových porostech. Při zimování mohou na jednom nocovišti – stromu – nocovat desítky kalousů pustovek.

Kam za zimními dravci?

Popisované druhy dravců a sov jsou tak vzácné a objevují se natolik nepravidelně, že není možné předpovědět místo jejich potenciálního výskytu. Při toulkách přírodou mějte vždy po ruce dalekohled a – pozorně pozorujte ptačí druhy! Káni rousnou určitě objevíte na místech s větší koncentrací kání lesních. Dřemlíky tundrové pozoruji každoročně v opuštěných lomech jižní Moravy, ale pravidelně se vyskytují i v Doupovských horách, Krkonoších, Jeseníkách i na Českomoravské vrchovině atd. Kalouse pustovku vídám každoročně na jižní Moravě (např. u rybníka Nesyt, u Drnholce atd.). Buďme trpěliví a napjatě očekávejme, jaké posly severu nám letošní pozdní podzim a zima nadělí.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Dnešní život se odehrává v sedě

Věda
Reklama

Kresba pratura ze 16. století. Poslední kus pratura uhynul v roce 1627.

Příroda

Loni probíhal na ISS experiment s cílem pochopit, jak se tělo přizpůsobuje mimozemskému prostředí. Hlavu a hruď astronautky Anne McClainové pokrývá několik senzorů sbírajících data o cirkadiánních rytmech.

Vesmír

Zaniklou obec dnes připomínají nově vysázené aleje i fotografie původních domů rozeseté v krajině. Na místo, kde kdysi stávala obec Fukov, upomíná také dřevěný kříž.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907