Enigma ruské tajgy: Jak a proč zemřeli členové Ďatlovovy výpravy?

Hora Otorten zdaleka nepatří k nejvyšším bodům pohoří Ural, ale o to nebezpečnější je pro ty, kteří ji chtějí pokořit. Přesvědčila se o tom v roce 1959 horolezecká výprava pod vedením Igora Ďatlova, jejíž členové při výšlapu za záhadných okolností zemřeli. Mohla za jejich skon sněhová kalamita, utečenci z nedalekého gulagu, nebo snad UFO?

27.08.2023 - Tereza Krejčířová



V Sovětském svazu se psal leden roku 1959, když se skupina deseti mladých zdatných horalů vydala na dobrodružství do kopců na hranici evropského a asijského světadílu. Nadšence kromě chuti zdolávat překážky spojoval Uralský polytechnický institut v Jekatěrinburgu, jehož absolventy či studenty byli všichni účastníci výpravy, a to včetně třiadvacetiletého vedoucího týmu Igora Ďatlova, jemuž spočíval na bedrech plán expedice.

Zakletý průsmyk

Posledního živáčka lyžaři spatřili v osadě Vižaj, odkud vyrazili na 400 kilometrů dlouhou trasu mrazivou krajinou. Plánovaný okruh, který účastníci vnímali jako pouhou přípravu na budoucí cesty za polární kruh, zamýšleli stihnout přibližně za tří týdny. Jak se však ukázalo, horu vysokou pouhých 1 230 m n. m. není v nejchladnějších dnech roku záhodno brát na lehkou váhu. Zvlášť pokud lze její název Otorten, pocházející z jazyka tamějšího kmene Mansijů, volně přeložit jako „hora, kam se nevyplácí chodit“.

Ani nižší sousedka Mrtvá hora (Cholat Sjachyl) turisty svým jménem zrovna nelákala, jenže právě na ni se v neděli 1. února 1959 omylem ubírala Ďatlovova výprava, která se vzhledem k návratu jednoho maroda sestávala z pouhých devíti osob. Mladí dobrodruzi zabloudili kvůli nepříznivému počasí, brzy si ovšem své pochybení uvědomili a vánici se rozhodli přečkat v bezejmenném průsmyku. Dnes používané přízvisko Ďatlovův napovídá, že právě v tomto úseku horské dobrodružství skončilo spolu s životy všech zúčastněných.

Mrtvá těla ležela v opuštěných končinách několik týdnů. Příbuzní totiž vzhledem k plánovanému trvání expedice nemohli tušit, že ztroskotala hned na začátku. Pátrací tým složený ze záchranářů a studentů pod vedením Michaila Sharavina dospěl k prvnímu objevu až 26. února, když jeden z průzkumníků pod závějí spatřil vykukující roh stanu. První dva pohřešované pak našli ve vzdálenosti 1 500 metrů u zbytků ohniště. Další tři mrtvé v následujících dnech zpozorovali o něco blíže, jako by se pokoušeli dojít nazpět k tábořišti. Nicméně zbývající čtyři zemřelé vzhledem k stometrovým rozptylům mezi nálezy vypátrali až po více než dvou měsících – když s jarem povolil sníh a do lesů stihla dorazit sovětská policie i armáda.

Zohavená těla bez oděvu

Členové expedice. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

V průběhu pídění se po vysokoškolských kolezích narazili pátrači na vskutku podivné příznaky. První záhada se zjevila už při nálezu stanu, který někdo rozřezal nožem, jako by se v úleku snažil mermomocí „vykuchat“ cestu ven. Teorii o rychlém úprku hrála do karet další kuriozita – dva účastníci výpravy zemřeli bosí a svlečení do spodního prádla. Vzhledem k mrazivým teplotám ovšem mužům s četnými zkušenostmi muselo být jasné, že vyběhnout bez oblečení prakticky zaručuje smrt. Nabízí se proto otazník, proč by se takové pošetilosti dopouštěli, pokud by před někým nebo něčím neprchali.

Nahota nebyla jedinou zvláštností, jež se u umrlců vyskytovala. Přestože o osudu většiny zemřelých rozhodl chlad, nejméně čtyři utrpěli strašlivá a neobjasnitelná vnitřní zranění. Tajuplné energii či stvoření, jež na tělech nezanechalo jedinou modřinu, se podařilo vyvinout tak drtivou sílu, že obětem způsobilo zlomeniny žeber a lebek či otevřené rány hlavy. Obličej dvacetileté Ljudmily Dubininové (jedné ze dvou ženských účastnic) navíc zcela postrádal oční bulvy a jazyk. Těla prvních dvou nalezených obětí, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, zas utrpěla odřeniny a popáleniny od ohně.

Podivuhodné nálezy těl, vytahovaných ze závějí sněhu na okraji sibiřské tajgy, rozvířily četné diskuse. Předmětem takovýchto rozmíšek se však staly i borovice přímo u ohořelých mužů. Nejenže jejich statné větve někdo polámal do výšky až pěti metrů, jako by se za každou cenu pokoušel vyšplhat do korun stromů, navíc se v kůře jehličnanů na začátku lesního porostu vyskytovaly tajemné značky od domorodců, ale i útržky lidské kůže.

Prostor pro fantazii

Sovětským vyšetřovatelům se do objasňování rozporuplných příčin tragédie příliš nechtělo, komunistické úřady proto celou situaci uzavřely neurčitým konstatováním, že vzhledem k výsledkům dobové pitvy, která neprokázala konané násilí ze strany jiného člověka, zranění zavinila „neznámá podmanivá síla“, patrně přírodního charakteru. Poté byl prostor za pomoci bezpečnostních služeb, včetně tajné policie KGB, uzavřen a události únorové noci zůstaly zahaleny tajemstvím, čemuž zrovna nepřispívala nepřístupnost úřadů SSSR.

Příběh zůstává zamotaný a do dnešních dní se žádný výzkumník nedobral k jeho podstatě. Ač od prvopočátku visela ve vzduchu eventualita, že celou katastrofu měla na svědomí příroda, potažmo nežádoucí počasí, lidé jsou tvorové senzacechtiví a argument silného větru, hurikánu nebo sesuvu sněhu se jim nepozdával jako dostatečně originální vysvětlení. Navíc jen těžko nabízel východisko, z jakého důvodu někteří zahynuli bez oblečení nebo částí obličeje. Do veřejného mínění se proto začaly vkrádat fantaskní domněnky, že se skupina turistů střetla s dalšími bytostmi, které měly podivné úkazy na svědomí, i když výzkum od samotného počátku cizí zavinění vylučoval.

Yetti, vězni, nebo UFO?

Rozohnilo snad místní kmen Mansijů, který jinak proslul svou pohostinností, když dobrodruhové vkročili na část jejich lovecké stezky, a narušili tak posvátné teritorium? Teorii nahrávala dochovaná fotografie, na níž se výpravě podařilo zachytit tajuplnou postavu vycházející z lesa. Konspirátoři v tomto případě zdaleka neměli jasno, a přestože bylo zřejmé, že se zasněženými porosty procházel domorodý lovec, si někteří troufli spekulovat o přítomnosti yettiho, jehož rajon se údajně rozprostíral v okolí hory Otorten – jak poodhalovaly sovětské archivy či speciál televizní stanice Discovery. Pracovalo se nicméně i s variantou, kdy na horolezce zaútočili uprchlí vězni z několik desítek kilometrů vzdáleného gulagu, divoká zvířata, nebo členové tajného vojenského cvičení.

Mnohé badatele ostatně zvedaly ze židle palčivé otázky: Proč se příslušníci KGB účastnili pátracích akcí a následných pohřbů? A z jakého důvodu byly oděvy mrtvých testovány na radiaci? Nabízela se odpověď, že se tajné služby pokoušely zakamuflovat veřejnosti skrytou operaci, jejíž součástí mohl být radiační spad z testů tajných zbraní. Výzkumníci však nevylučovali ani možnost spiknutí lyžařů proti politickému režimu, jež se jeho zástupci pokoušeli zamést pod koberec.

Vzhledem k výpovědi svědků, kteří v den neštěstí nad krajinou zahlédli vznášející se kotouče, si někteří nadšenci zkoumající nadpozemské síly pohrávali s myšlenkou setkání expedice s UFO.

Nicméně ne všechny hypotézy měly takto vzrušující charakter – mnozí byli toho názoru, že se jeden ze členů výpravy zbláznil a ostatní, aniž by se stihli obléct, před ním prchali. Nedávno pak přišli badatelé 21. století s teorií o lavině (viz Nevídaná lavina). Přesto jedna z nejpodivnějších záhad dějin 20. století zůstává stále nerozluštěna. 

Nevídaná lavina 

V současnosti se o dešifrování katastrofické hádanky pokusili švýcarští badatelé Johan Gaume a Alexander M. Puzrin, kterým posloužily moderní technologie včetně počítačových simulací sesuvů sněhu. Výsledek výzkumu, publikovaný roku 2021 v časopise Communications Earth and Environment, se momentálně jeví jako nejpravděpodobnější řešení rébusu z ruských hor.

Osud zkušených turistů měla zpečetit lavina, ale ne ledajaká – svým rozsahem neobvykle malá a načasováním zpožděná. Vzhledem k menšímu sklonu svahu ji uvedl do pohybu rychle proudící vítr, jenž ze svahu sfoukával velké hromady sněhu. Po odhadovaných 9,5 až 13,5 hodinách se tak na tábořiště zřítila lavina poháněná větrem. Expedice při stavbě přístřešku zřejmě narušila podklad svahu, který neudržel tíhu sněhu. Stan tedy skončil pod mohutnou závějí a devět uvězněných nešťastníků se z něj doslova prořezávalo. Jedna ze skupinek kvůli špatné viditelnosti zabloudila, načež se pod ní propadla sněhová deska. Viníkem komplikovaných zranění měl být těžký blok sněhu, který se na podchlazená těla vzápětí zřítil. Každopádně i takto komplexní vysvětlení budí značné pochyby.


Další články v sekci