Explozivní rejnoci: Britské ponorkové torpédomety

05.01.2023 - Pavel Pečínka

O protilodních řízených raketách dlouhého dosahu si námořnictva v předvečer druhé světové války mohla nechat jen zdát. K napadání plavidel protivníka sloužily palubní letouny, jejich nosiče však nebyly příliš rozšířené. Královská marina spoléhala na děla velkých kalibrů a především na torpéda

<p>Britská ponorka <em>HMS Narwhal (N45)</em> nesla 12 torpéd pro šest vrhačů ráže 533 mm. Sloužila od roku 1935 do července 1940, kdy se potopila pravděpodobně po zásahu letounu Luftwaffe.<em> (foto: Wikimedia Commons, Terry Whalebone, CC BY 2.0)</em></p>

Britská ponorka HMS Narwhal (N45) nesla 12 torpéd pro šest vrhačů ráže 533 mm. Sloužila od roku 1935 do července 1940, kdy se potopila pravděpodobně po zásahu letounu Luftwaffe. (foto: Wikimedia Commons, Terry Whalebone, CC BY 2.0)


Reklama

Vzájemné ostřelování manévrujících plavidel salvami těžkých kanonů na rozdíl od leteckých útoků prodlužovalo dobu zápasu, protože na větší vzdálenosti zasáhly protivníka jen některé z mnoha vypálených projektilů. Platilo to i o torpédech, projektilech s výbušnou hlavicí, řídicím systémem a pohonnou jednotkou. Označení získaly podle parejnoků – latinské sloveso torpore znamená ztuhnout či ochromit, a tyto ryby vytvářejí elektrický výboj, který paralyzuje jejich kořist.

Série zlepšováků

Zasáhnout protivníka výbušným „doutníkem“ nešlo nijak snadno. Torpéda směřovala k cíli na hladině nebo pod ní rychlostí 30–80 km/h, s účinným dosahem zpravidla několika kilometrů, maximální délka „doplutí“ činila kolem 20 km. Aby se tyto válce naplněné trhavinou na rozbouřeném moři příliš nevychýlily z dráhy a současně zasáhly pohybující se objekt, vypouštěly se z lodí ve větším počtu zároveň – někdy v sestavě jakéhosi „vějíře“. Jejich stabilitu zajišťoval gyroskop, mechanismus, který stále korigoval pomocí kormidel plavbu torpéda a vracel ho do nastavené osy.

Konstruktéři se dále snažili zvyšovat pravděpodobnost poškození cíle tím, že místo nárazového zapalovače instalovali k hlavicím iniciátor magnetický. Ten zajistil detonaci v případě, že se torpédo ke kovovému plavidlu přiblížilo, a z nějakých důvodů ho minulo. Další „trik“ zvyšující úspěšnost spočíval například v „křižujících“ torpédech namířených proti konvojům a skupinám plavidel – „doutník“ při pohybu „cik cak“ měl větší šanci do některého narazit.

Protože projektilům, které za sebou zanechávaly kvůli paroplynovému a pneumatickému pohonu či spalovacímu motoru viditelnou „dráhu“, se mohla loď vyhnout, přišel další krok – zavádění elektrického pohonu. Některé typy výbušných „rejnoků“ se dočkaly rovněž akustického či magnetického samonavádění.

Raději pod hladinou

Efektnější způsob, jak bez většího rizika a překvapivě „doručit“ torpédo do co největší blízkosti terče, představovalo vypuštění hejna „rejnoků“ ze skrytu pod hladinou, tedy z ponorek. Odpalovací trubice se nacházely v jejich přídi v počtu dvou až šesti, občas i na zádi. Jejich přední a zadní záklopka měla takové jištění, že pokud se otevřela přední, zůstávala uzavřená zadní a naopak, což mělo zabránit fatálnímu přívalu vody do nitra plavidla.

Větší úspěšnost zásahu „rejnokem“ však byla vykoupena mnohem náročnější obsluhou torpédometu „pod hladinou“ než u klasických plavidel. S vrhačem pevně zabudovaným v přídi nešlo pohybovat a mířilo se tedy s celou ponorkou, přičemž cíl pozorovala posádka periskopem.

Před odpálením projektilu muselo mužstvo torpédomet zepředu otevřít, aby došlo k jeho zaplavení a vyrovnání tlaku v trubici s tlakem vody v dané hloubce. K vymetení se někdy výjimečně používala pružina, většinou ale posloužil stlačený vzduch – a vzápětí naskočil vlastní motor torpéda, který ho hnal k cíli. Poté muselo dojít k hermetickému uzavření krytu trupu a přední záklopky na vypouštěcí trubici. Z ní se pak vypustila voda do takzvaných balastních nádrží – ty měly umožňovat změnu hloubky ponoru, zajišťovat stabilitu či náklon plavidla.

TIP: Třída ponorek Gato: Nejdůležitější typ amerických podmořských plavidel druhé světové války

Pomocí malých mechanických kladkostrojů a případně jeřábů a nabijáků námořníci zasunuli zezadu do torpédometru další projektil a v případě zjištění cíle popsanou proceduru zopakovali. Opětovné „naládování“ trvalo u ponorek na začátku druhé světové války dlouho, až 20 minut. Vypouštěcí trubice stejně jako ostatní součásti ponorky poškozovala slaná voda, proto se v docích vyjímaly z trupu a pečlivě udržovaly. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Středobod areálu obývaného oneidskou komunitou tvořil cihlový zámeček, kde se odehrávala většina společenských aktivit. (foto: Wikimedia Commons, New York Public Library, CC0)

Zajímavosti

Řepeň durkoman roste na vlhkých polích, špatně odvodněných loukách, dočasně obnažených dnech rybníků, jezer a řek, lze ji nalézt v příkopech cest i blízko lidských sídel. (foto: Wikimedia Commons, Stefan.lefnaerCC BY-SA 4.0)

Věda

Na základě rentgenových snímků a počítačové tomografie jeho mumie vědci předpokládají, že Tutanchamon nejspíš dopadal při chůzi na patu a potřeboval oporu hůlky. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, Michael BareraCC BY-SA 4.0)

Historie

Start Ariane 1 nesoucí kosmickou loď ESA Giotto, 2. července 1985. (foto: ESACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Operace v hustě obydleném městském prostředí jsou jedněmi z nejnáročnějších vůbec. Brazilské favely poté představují skutečnou městskou džungli, kde policisté navíc musí brát ohledy i na bezpečnost civilních obyvatel. (foto: Wikimedia Commons, Governo do Rio de Janeiro, Marcelo HornCC BY 2.0)

Válka

Startup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas QuineCC BY-SA 2.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907