Filozofie v čase zkoušek: Stoikové a jejich učení pro těžké chvíle
Stoická nauka vytvořená řeckofénickým myslitelem Zenónem z Kitia radila svým příznivcům, jak se vypořádat s nástrahami a problémy života. V Římě zapustila hluboké kořeny a jejími příznivci se stal i císař Marcus Aurelius, dramatik a spisovatel Seneca nebo senátor a obránce republiky Cato mladší.
Co je smysl života a jak svůj čas vyměřený na této zemi smysluplně prožít? Na tyto otázky hledaly odpovědi různé filozofické směry a školy a každá z nich se s nimi vypořádávala po svém. Vlastní systém vytvořili také stoikové, kteří kladli důraz na ctnostný život a oproštění se od lpění na světských záležitostech.
Řecké kořeny
Legenda vypráví, že někdy kolem roku 300 př. n. l. ztroskotala loď fénického obchodníka jménem Zenón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) nedaleko Athén. Nešťastný muž sice přežil, ale přišel o všechny prostředky a na živobytí si musel vydělávat žebrotou. Jednoho dne smutně bloumal městem, když v jistém knihkupectví narazil na Xenofontovu knihu Vzpomínky na Sókrata. Začetl se do ní a filozofovy myšlenky mu zcela učarovaly. Zeptal se knihkupce, kde by se dalo takové moudrosti naučit, a obchodník ukázal na nedaleko se procházejícího Kratéta z Théb, jednoho z mudrců hlásících se ke kynické škole.
Zenón neváhal a stal se jeho žákem, postupem času mu však přísně asketický a zároveň ryze praktický život kyniků přestal dostačovat. Toužil po hlubším vědění a vydal se studovat do megarské filozofické školy a později také do Akademie, kde se setkal s Platónovým žákem Polemónem. Zenón se snažil skloubit jednotlivé přístupy a myšlenky těchto řeckých filozofických směrů a jeho úsilí nakonec vyústilo v založení vlastního systému. V tom se mísily prvky asketického kynismu s teoretickým učením megarských a akademiků.
Rychle získal řadu následovníků, kteří si zprvu říkali zenóniáni, později se však pro ně ujal název podle zdobeného sloupořadí stoa poikile, kde se scházeli, – stoikové. Jejich učení se skládalo ze tří hlavních složek: logiky, fyziky a etiky, které byly vzájemně úzce provázané. Zatímco první z nich zkoumala schopnost lidského rozumu poznávat svět pomocí utváření soudů, druhá odpovídala na otázky o povaze světa a bytí.
Zenónovi následovníci se stali odborníky na vytváření sylogismů a argumentaci, stejně jako se snažili rozlousknout tajemství vztahu mezi lidmi a bohy. Jejich učení však (podobně jako u většiny filozofických systémů) nepředstavovalo rigidní systém, ale spíše vyvíjející se filozofii, kterou formovaly jednotlivé osobnosti zevnitř i zvenčí.
Cesta do Říma
Zcela zásadní význam pak měla etická část stoické nauky, která se silně inspirovala kynismem – stejně jako on tvrdila, že nejvyšší hodnotu představuje ctnost. Ta je v souladu s lidským rozumem a pouze ona může zajistit skutečný klid a „dobrý život“. V tomto kontextu je pak potřeba posuzovat každý čin jako dobrý či špatný, neřestný nebo čestný.
Na rozdíl od kyniků však stoikové neodsuzovali radosti, které svět nabízel – věci jako zdraví, bohatství či vnější krása podle nich nebyly lhostejné. Zdůrazňovali však, že jde o záležitosti, na nichž není možné lpět. Šlo tedy o to, nepotlačovat své potřeby a tužby, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. „Ačkoliv se stoik bude oddávat pití vína, nebude se opíjet,“ shrnul to Diogenes Laertios.
Mimo to Zenón a jeho následovníci vyzdvihovali poznání jakožto základ dobra a svůj kosmopolitismus či „světoobčanství“. A právě etická část učení se stala nesmírně přitažlivou pro méně teoreticky založené, ale o to pragmatičtější Římany.
Cestu do Věčného města si stoické učení našlo někdy v polovině 2. století př. n. l., kdy sem zavítal filozof Panaitios z Rhodu (185–109 př. n. l.). Tomu se rychle podařilo v Římě shromáždit množství často velmi vlivných posluchačů v čele se slavným vojevůdcem Scipionem Africkým mladším. Ten posléze převzal Panaitiovu roli a myšlenky stoiků předával dál skupině intelektuálů shromážděných v takzvaném Scipionovu kroužku. Bohužel prameny k dalšímu vývoji této filozofie v římské republice jsou více než kusé.
O generaci později se v 1. století ze tmy dějin vynořil „příkladný stoik“ Cato mladší (95–46 př. n. l.), který nám však o svých myšlenkách zanechal jen pramálo zpráv. O mnoho sdílnější byl jeho vrstevník Marcus Tulius Cicero (106–43 př. n. l.), který sice o stoicích psal, ale sám se mezi ně nepočítal a měl blíže spíše k aristotelské filozofii.
Poradce i nepřítel vládců
Největší rozkvět zažil římský stoicismus až v časech císařství. Kolem roku 30 n. l. zahájil svou politickou kariéru Lucius Annaeus Seneca mladší (4 př. n. l. – 65 n. l.). Ten se již v mládí seznámil s myšlenkami Attala, Sotiona a dalších významných filozofů a do veřejného života tak již v mladém věku vstupoval z pozice mudrce a moralisty. Kritizoval nectnosti a honbu za majetkem mocných a rychle si získal vlivné obdivovatele, ale i nepřátele. Císař Caligula, kterého filozof popuzoval, mu nařídil spáchat sebevraždu. Senecovi v kritické chvíli zachránil život jen dlouhodobě špatný zdravotní stav, který přesvědčil panovníka, že stoik stejně dlouho žít nebude.
Caligulův nástupce Claudius potom filozofa odsoudil k vyhnanství na Korsice, kde tento strávil dlouhých osm let. V roce 49 n. l. se však situace zásadním způsobem změnila. Nová císařova manželka Agrippina přemluvila svého muže, aby Senecu povolal zpět do Říma, a dokonce z něj udělal vychovatele jejich syna Nerona. Stoik se tak prakticky ze dne na den stal z vyhnance vysoce postavenou osobou u dvora a jedním z důvěrníků budoucího panovníka.
Žádný z těchto obratů však stoického Senecu nevyváděl z příslovečného klidu. Ve svých dopisech a esejích psaných přátelům a příbuzným vysvětluje, že je třeba „odehnat vše, co nás dráždí nebo děsí“. Jestliže přestaneme lpět na věcech tohoto světa a budeme místo toho usilovat o moudrost a ctnost, budeme zažívat „obrovskou radost, která bude neochvějná a neměnná“. Seneca také kladl velký důraz na smrtelnost a s ní související cenu času. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života je odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ napsal.
Senecovi se u císařského dvora dlouho dařilo a nějaký čas úspěšně usměrňoval vládu mladého Nerona. S tím, jak panovník ztrácel soudnost, se však hroutila i filozofova pozice. Nakonec byl falešně obviněn z účasti na spiknutí a odsouzen spáchat sebevraždu. Ani nový rozsudek však nenarušil jeho klid, stoik nadiktoval písaři poslední dopisy a přeťal si tepny na rukou. Když dlouho nemohl vykrvácet, vstoupil do horké lázně, která jeho smrt urychlila.
Boháči i otroci
Přibližně v době, kdy zestárlý Seneca čelil Neronovu hněvu, vyrostl v Římě další velký filozof. Musonius Rufus (*asi 25 n. l.) pocházel z bohaté aristokratické rodiny, život v luxusu však vyměnil za hledání pravdy, čímž se i on pochopitelně dostal do konfliktu s labilním císařem. Byl vykázán do vyhnanství na nehostinný ostrov Gyaros, což však rozhodně neumenšilo jeho odhodlání. Musonius i na tomto místě nalezl nadšené posluchače a vytvořil kroužek příznivců stoicismu.
Po Neronově smrti roku 68 n. l. se potom vrátil do Říma a vedl vlastní školu. Jeho hlavní myšlenku představovalo zdůrazňování praktických aspektů filozofie – ta měla pomoci člověku obstát v náročných úkolech, jimž se rozhodně neměl vyhýbat. Musonius také tvrdil, že filozofie byla bohy dána všem bez ohledu na pohlaví či sociální postavení. Proto se mezi jeho posluchači nacházeli jak ženy, tak otroci.
A právě z druhé zmíněné skupiny vzešel jeden z nejvýznamnějších stoiků vůbec. Otrok Epiktétos (asi 50–135 n. l.) patřil k Musoniovým nadšeným žákům. Již po několika letech však on sám kolem sebe shromáždil skupinu následovníků a stal se učitelem. Podobně jako většina římských stoiků zdůrazňoval, že hlavním cílem filozofie má být odpověď na otázku „jak žít dobrý život“. Na svých lekcích přitom nejen přednášel, ale podobně jako kdysi řečtí filozofové vedl se svými žáky dlouhé dialogy a společně hledali odpovědi na komplikované otázky. Základem Epiktétových myšlenek byl opět důraz na ctnost, život v souladu s přírodou a rozumem a nelpění na vnější slávě či majetku. Jeho studenti také zkoušeli techniky, které jim měly pomoci odolávat nepříjemným životním situacím a vypořádávat se s každodenními nástrahami.
Filozof na trůně
Za posledního věhlasného stoika antického světa bývá považován císař Marcus Aurelius (121–180 n. l.). Tento vládce Římské říše musel čelit vážným problémům v rovině osobní i státnické. On sám trpěl vážnými zdravotními problémy včetně žaludečních vředů a více než polovina jeho dětí zemřela. Krom toho musel „filozof na trůně“, jak Marca překřtili pozdější historici, čelit válkám s Parthy a Markomany, morové epidemii, finančním obtížím říše i spiknutí vedenému Avidiem Cassiem. Přesto se císař se všemi těmito problémy pral s grácií a až do své smrti si zachoval pověstný stoický klid.
Marcus Aurelius nám také zanechal unikátní pohled do svých myšlenek v podobě deníku, známého dnes jako Hovory k sobě. V něm předal příštím generacím své rady, jak se poprat s nepřízní osudu: „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno.“ Císař také po sobě zanechal návody na meditační cvičení a praktiky. Nejen Marcovo, ale také Senecova a Epiktétova díla se potom těšila oblibě i v následujících staletích a své příznivce nachází i dnes.
