Fojtův synek: Kdo byl zbojník Ondráš z moravskoslezského pomezí?

01.08.2021 - Josef Veselý

Na severovýchodě českých zemí řádili před třemi stoletími zbojníci. Nejslavnějším z nich byl Ondráš, skutečná postava, ovšem zahalená příkrovem pověstí a neuvěřitelných zkazek

<p>Zabití Ondráše Jurášem, olej na dřevě, konec 18. století (muzeum Ślązska Ćieszyńskiego).</p>

Zabití Ondráše Jurášem, olej na dřevě, konec 18. století (muzeum Ślązska Ćieszyńskiego).


Reklama

„Ondra, syn fojta z Janovic, zběhl ze studií. Hloupý nebyl, ale hlava vzpurná, a když ho páteři v semináři pořád jen na modlitbách drželi, dlouho to nevydržel. Jednoho dne si vyměnil kleriku v jednom krámku za prostou halenu, klobouk a pár krejcarů. S tím se vydal do světa, protože se mu domů nechtělo. Mamička s tatíčkem mysleli, že budou mít ze synka faráře, a on si takhle vedl.“

Ondra, syn Ondry

Ondrášovu historii jsme začali poněkud netradičně, napůl s pomocí lidové pověsti a napůl dočista uměle, neboť jeho příběhu se chopila spisovatelka Helena Lisická a převyprávěla jej. Ale ani v té nejodvážněji upravené pověsti, natož pak v jejím lidovém předobraze, nesmí chybět to, co se skutečně stalo a komu se to stalo. A ještě kde se to stalo, jakož i kdy. V úvodu příběhu jsme pár faktů a jmen zaznamenali. Máme tu titulní postavu, Ondráše. Vyprávěním se mihlo i místní jméno – Janovice. A nechyběla ani zmínka o Ondrášově fojtském původu. Abychom zjistili další podrobnosti, musíme se vrátit ve studni času ještě trochu hlouběji, až k hladině roku 1680. 

Nikoli v Janovicích, ale na faře v Dobré, pod jejíž duchovní správu Janovice spadaly, píše zdejší děkan u data 13. Novembris 1680 v rubrice Parentes (neboli Rodiče) tento záznam: „Ondra, fogt Janow., Dorotha uxor eius.“ Česky to znamená: „Ondra, fojt janovický, Dorota, manželka jeho.“ Chybět nemohou samozřejmě kmotři, což jsou Compatres: „Jura Korbassuw, Ewa Czarbolova“, tedy po česku Jiří Korbáš a Eva Carbolová. Zbývá ještě jméno novorozence. Nalézá se v rubrice Infantes (Děti) a zní jednoduše Ondra. Ondra, syn Ondry, janovického fojta. Kmotři, ti tu mají příjmení, ale rodiče a syn ne. 

Studovaný zbojník?

V řadě pověstí, ale i v seriózně se tvářící ondrášovské literatuře, se občas vyskytuje příjmení Šebesta. Takže tedy Ondráš Šebesta? Sice se traduje, že v době chlapcova narození seděl na janovickém fojtství rod Šebestů, ale žádná gruntovnice (neboli gruntovní kniha) na zdejším fojtství rod Šebestů nezná. To fojtství bylo přitom svobodné a dědičné s určitými právy a výsadami. Z dávné povinnosti noclehů se postupně vyvinula hospoda s právem výčepu. Matrika na faře v Dobré ani gruntovnice v Janovicích žádné příjmení janovického fojta neuvádí. Že by tu žádný nebyl, to zřejmě v úvahu nepřipadá, jenomže zdejší fojt je vždycky uváděn pouze křestním jménem a přídomkem, jako například „Ondra, fojt janovský“. Jak to bylo s těmi Šebesty a hlavně se skutečným příjmením nejznámějšího zbojníka na Moravě a ve Slezsku?  

Ještě než začneme sledovat tuhle ondrášovskou stopu v písku dějin (byť se již na hony vzdálila holé pravdě a nemá s ní věru příliš společného), připomeňme si, co je na ní na první pohled zřejmý nesmysl a co zase ve skutečnosti jakýsi podklad mít může. Abychom dostáli své pověsti historických detektivů, měli bychom si ozřejmit, jak to bylo s Ondrášovou latinou, které se naučil v semináři, z něhož měl zběhnout. Tak především: i když to lidová pověst tvrdí, žádné doklady o tom, že by Ondráš studoval na latinské škole v Příboře (ani na žádné jiné), nemáme. Tudíž nemůžeme potvrdit, ale ani spolehlivě vyvrátit, že by byl z tamního semináře vyloučen pro špatné chování. Dobové záznamy příborské piaristické koleje (fungovala v letech 1694–1777) žáka tohoto jména vůbec neznají.

Zpráva o Ondrášově latině může být zavádějící, ale taky nemusí. Potvrdili jsme si, že Ondrášovo jméno ve školních záznamech nefiguruje, což ale neznamená, že tady vystudovat nemohl. Kupříkladu historik Kämmerling ve svých Dějinách města Příbora uvádí, že Ondráš u piaristů opravdu studoval, ale že byl pro stálé kázeňské přestupky ze školy vyloučen. Dokonce měl údajně v potyčce zabít jakéhosi dragouna.

Zmizelý syn

Uzavřeme konečně tu hádanku s Ondrášovým rodným příjmením. Z některých pramenů se dovídáme, že se jeho otec jmenoval Fuciman. Když se Ondrášův otec Ondřej Fuciman starší ujal po svém bratrovi fojtského úřadu v Janovicích, bylo mu čtyřiadvacet let. Po dvou letech se mu narodil prvorozený syn, který dostal jméno po něm. Manželství trvalo třicet let, a když manželka Dorota zemřela, oženil se starý Ondra Fucziman (no tak starý... měl sotva pětapadesát) s jednou vdovou a narodily se mu pak ještě dvě děti. Když v roce 1717 zemřel, byl do janovické gruntovní knihy zanesen tento zápis: „Zemřejíc Ondra Fucziman pozůstalý nápad na siroty rozepsal, který po vyplacení starých nápadníkův dostati mají totiž.“

Čeština to pro nás není zrovna libozvučná a srozumitelná, ale nám jde stejně o následující jména: Jan, Kuba, Anna, Dora, Magdalena, Jura, Kača, Tomek a Marina. Všechno to byly děti někdejšího janovického fojta Ondry a sourozenci slezského zbojníka Ondráše. Jeho jméno – tedy Ondrášovo – však ve výčtu chybí. Není tam. Proč? Všichni potomci přece dědili. Odpověď je jednoduchá: protože už byl v té době mrtev.  

„Lze předpokládat, že už v roce 1708, kdy se vzdal fojt Ondřej úřadu, byl Ondráš mezi zbojníky,“ říká se v knize historika Aloise Sivka o zbojníku Ondrášovi. „A pokud nebyl, tak nepobýval doma, byl už z domova pryč. Mohl odejít pro neshodu s rodiči nebo se sourozenci. Nemůžeme ani vyloučit, že pásl dočasně na salaši fojta Šebesty z Vyšních Lhot – ta byla v blízkosti salaše janovického fojta na Lysé hoře. Snad mu zprvu říkali Ondra fojtův, později Šebestův, podle toho, že u fojta Šebesty sloužil. V té době značně sílilo beskydské zbojnictví. Roku 1709 bylo vydáno upozornění duchovenstvu o lupičích na Těšínsku. Ondráš mohl být právě jako pastevec ve styku se zbojníky. Vždyť tehdy přecházela často do Beskyd skupina zbojníka Uhorčíka ze Slovenska. Není vyloučeno, že právě s jejími členy se Ondráš stýkal. V roce 1711 zanechal Uhorčík zbojnictví, oženil se a pod cizím jménem žil na thurzovských kopanicích. Proč by v té době nemohl po něm převzít velení tovaryšstva Ondráš, dobře znalý beskydských hor?“

Ve věku zbojníků

Zprávy o prvních zbojnících u nás pocházejí z doby vlády knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055). Dali se dohromady v Horních Uhrách (tedy na Slovensku), a přepadali moravské obce a města. Uherský král Ondřej vyhnal „tu chámovinu“ ze země a oni se usadili v pohraničních horách. Páni z Konice, Buchlova a Hulína patřili mezi ty, kteří šli zbojníkům nejvíc po krku. V 17. a v 18. století se pak zbojnictví rozrostlo netušenou měrou. Zbojnické roty měly dokonce své hejtmany. Roku 1710 byli v Lipníku nad Bečvou popraveni dva valašští zbojníci – Jan Duchoň ze vsi Rakové a Adam z jedné vsi od Příbora. Sťati byli i dva synové helfštýnského vrátného, Jurka a Kristek Onderkové. Onderkové byli na Helfštýně chyceni náhodně. Lipenský piarista si vyšel se svými svěřenci na procházku, studenti našli při prohlídce hradu v jeho chodbách spící zbojníky, a ti byli pochytáni a pověšeni na stromech. 

Další zbojnické tlupy operovaly na území dnešního Polska. V Krakově skončil svůj život jeden z nejznámějších zbojníků, který dělal výpravy i k nám, Martin Portasz. Způsob jeho smrti byl zvlášť krutý. Uťali mu obě ruce, na zádech mu stáhli dva pásy kůže a ještě živého ho pověsili za žebro na hák. Ještě populárnější je dodnes v polských pověstech zbojník Klimczok. Říkalo se mu hrabě beskydských hor. Ve skutečnosti to byli dva bratři, Matěj a Vojtěch. Byli postrachem panstva, obchodníků, kupců a krčmářů po obou stranách dnešní hranice. Členem jejich tovaryšstva byl stařec, který měl funkci vyzvědače. Převlečen za žebráka prosil o almužnu u bohatých pánů a zámožných sedláků. Prohlížel obydlí, krčmy, odhadoval počet služebnictva, dovídal se o smýšlení obyvatelstva. Za noci pak zbojníky vodil bezpečně ke kořisti. Jeden bratr Klimčok skončil na šibenici, druhý byl sťat.  

Slavný jako Jánošík

Ještě koncem 18. století působila v Beskydách „zbojnická famílije“, kterou vedl Jurek Pročpak. Byl to původně podloudník, kterého odsoudili za zastřelení jalovice. Podařilo se mu z vězení uprchnout, ale domů se vrátit nemohl. Skrýval se v lesích na Baraní hoře. Spojil se s několika dezertéry z rakouské armády, se kterými pak zbojničil ve Slezsku, dnes polském i v tom, které nám zůstalo, na slovenské Oravě a troufl si i do Uher. Když se zbojnické činy Pročpakovy skupiny násobily, počkala si na něj světská moc v lesích mezi Jablunkovem a Baraní horou. Zradila ho milenka, Pročpak byl i se svými společníky pochytán a popraven.

TIP: Juro Jánošík: Nejslavnější slovenský zbojník

Ani jeden z těchto tovaryšů cechu zbojnického však nedosáhl popularity Ondrášovy. Té se vyrovnal nebo ji snad i předčil pouze Juraj Jánošík. Stejně jako Jánošík, i Ondráš vešel do mnoha desítek pověstí a písní. Oč méně toho o jeho životě a činech víme, o to víc se o něm povídalo a zpívalo.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pekelná studna – návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být pro jeskyňáře dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

Věda

Navrátilci končili v karanténě, kde jim zabavili věci a agenti StB je tlačili ke spolupráci.

Historie

Střelnice, či holubník?

The Wonderful Barn
kde: Irsko | kdy: 1743

„Nádherná stodola“ stojí v irském Leixlipu od roku 1743: Projekt financovala Katherine Conollyová a jde o jeden z následků velkého hladomoru, který zemi sužoval v letech 1740–1741. Filantropka chtěla zaměstnat dělníky v nouzi, a tak je najala na vybudování prapodivné stavby ve tvaru vývrtky. Dodnes není zcela zřejmé, zda měla stodola také nějaké praktické využití. Podle některých teorií její špička sloužila jako holubník, jiné zas hovoří o ideálním prostoru pro sportovní střelbu. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kolo od vozu tvoří součást skupiny galaxií vzdálené asi 400 milionů světelných let. Obvod Kola představuje ohromná prstencovitá struktura o průměru 100 tisíc světelných roků, složená z hvězdotvorných oblastí plných extrémně jasných a hmotných stálic.

Vesmír

Nelze pochybovat o tom, že lesů závratně rychle ubývá. Takto vypadá odlesňování v Brazílii - dobytek se pase na místě, kde ještě nedávno byl prales.

Příroda

<p>V Buddhově rodišti - chrám zasvěcený královně Máje ukrývá i kámen označující přesné místo Buddhova narození.</p>

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907