Francouzské srdce Kanady: Quebec má za sebou bouřlivou historii

Quebec má za sebou bouřlivou historii, během níž se o jeho území přetahovaly dvě koloniální mocnosti. Dnes si zachovává to nejlepší z obou vlivů a mezi kanadskými provinciemi se jedná o kulturní i přírodní unikát 

22.02.2024 - Ivo Brodský



Převážně francouzsky hovořící provincie Quebec zažila pohnutou historii, jež se dlouhá staletí nesla na vlně rivality mezi Brity a Francouzi. První francouzská expedice se pojila se jménem Jacquesa Cartiera, kterého prý v roce 1534 cesta na nový kontinent nijak nenadchla – objevené oblasti dokonce označil za „zemi, kterou dal Bůh Kainovi“. 

I jeho následující pokusy o permanentní osídlení nehostinné krajiny ztroskotaly: Kolonizátory totiž drtily kurděje, krutá zima a také nepřátelský postoj indiánského kmene Irokézů. Přesto zmíněné výpravy nebyly zbytečné, neboť zanesly do map řeku Svatého Vavřince, jež se časem proměnila v hlavní tepnu francouzského osídlování. 

Cartierův krajan Samuel de Champlain si začátkem 17. století připsal podstatně větší úspěchy. Coby královský geograf nejprve zmapoval značnou část dnešní provincie a roku 1608 založil i město Quebec, coby teprve druhé stálé evropské osídlení v Severní Americe. Region poté pojmenoval Nouvelle France, tedy Nová Francie, přičemž na vrcholu expanze spadala pod quebeckého guvernéra ohromná oblast od Hudsonovy zátoky k Mexickému zálivu a od zálivu Svatého Vavřince až ke Skalnatým horám. Uvedené území pokrývalo osm milionů kilometrů čtverečních, což odpovídalo zhruba dvěma třetinám Evropy. 

Zánik Nové Francie

Britové naopak ovládali pouze malé území tzv. Nové Anglie na východním pobřeží a pro jejich ego šlo o zcela nepřijatelnou situaci. V polovině 18. století, kdy se v Evropě odehrávala sedmiletá válka, zuřily boje i na americkém kontinentu a na obou stranách se jich účastnili také indiáni. Roku 1759 Angličané dobyli Quebec, o rok později se vzdal i Montreal a s koncem konfliktu se celé teritorium dostalo pod nadvládu Británie, takže Nová Francie přestala existovat…

Kanada jako britské dominium vznikla až o více než sto let později, v roce 1867, a Quebec představoval jednu z jejích provincií. Nový státní útvar se musel vypořádat nejen s frankofonní kulturou a odlišnou strukturou quebecké společnosti, ale rovněž se snahami o osamostatnění: Nakonec tedy Quebec získal částečnou autonomii. Šedesátá léta 20. století byla politicky neklidná, v těch sedmdesátých ovšem přišlo uvolnění, samospráva provincie se rozšířila a z francouzštiny se stal jediný úřední jazyk.

Dva tisíce oken

Nádherná poloha ve zúžení řeky Svatého Vavřince, vysoký mys Diamant, šarm staré zástavby s mansardovými střechami, malebné dlážděné uličky a bohaté kulturní dědictví činí z Quebecu oblíbený cíl turistů. Krátce po svém založení na počátku 17. století se město rozdělilo na horní část coby centrum administrativy i obrany a na část dolní, která se podřídila obchodu a nachází se v ní mimo jiné přístav. Obě lokality dnes přitom spojuje lanovka, jejíž kořeny sahají do 19. století.

Pokud však milujete procházky, jistě oceníte, že celé staré město můžete pohodlně prokličkovat pěšky. Historické centrum se dostalo i na seznam světového dědictví UNESCO a obepínají ho jediné zachované hradby se vstupními branami v Severní Americe. Městskému panoramatu pak vévodí ikonický hotel Château Frontenac, jenž na metropoli shlíží více než dvěma tisícovkami oken. Vyrostl na popud dopravní společnosti Canadian Pacific Railway a první návštěvníky přivítal v roce 1893. Elegantní salony a restaurace si ovšem atmosféru 19. století udržují dodnes.

Děla mířící na město

Na oblíbené Dufferinově terase přímo před hotelem vystupují v létě pouliční umělci a otevírá se z ní nádherný výhled na řeku i město. Vycházkovým tempem po ní pak dojdete až k impozantní hvězdicovité citadele, vojenskému muzeu a jednomu ze dvou sídel kanadského guvernéra. Původní opevnění po Francouzích přestavěli Britové, hnáni mimo jiné obavami z francouzské revolty. I proto řada tamních děl míří do zástavby. Pokud se navíc k pevnosti dostanete v deset hodin dopoledne, uvidíte disciplinované střídání stráží.

Francouzská kolonie se zrodila na dnešním náměstí Place Royale, kde Samuel de Champlain v roce 1608 položil základy města. (foto: Shutterstock)

Centrem „dolního města“ se stala kolébka francouzské kolonie Place Royale – královské náměstí s krásně renovovanými, dosud obývanými domy ze 17. a 18. století. Odtud už je to pak jen pár kroků k bazilice Notre-Dame de Quebec, se dvěma odlišnými věžemi a opulentním interiérem. Za návštěvu rozhodně stojí také nedaleké interaktivní Muzeum civilizace, jež sídlí ve zdařilém spojení staré industriální architektury a moderních přístaveb: Jednak prezentuje historii Quebecu i dobu před jeho založením, ale také nabízí dočasné expozice věnované aktuálním tématům a kultuře.

Daleko od lidí

Hned za citadelou láká na sportovní a volnočasové aktivity rozlehlý Battlefields Park, kde se v roce 1759 rozhodlo o dalším osudu kontinentu. Odehrála se tam totiž klíčová bitva sedmileté války a Britové v ní zvítězili. Dnes se jedná o oblíbené místo pro piknik či setkání při letních koncertech a zároveň park hostí světoznámý zimní karneval (viz Slavnosti sněhu). Pokud byste pak chtěli město a řeku spatřit z jiné perspektivy, než nabízí Dufferinova terasa, stačí vyjet do 31. poschodí mrakodrapu Edifice Marie-Guyart, který se svými 132 metry zůstává i padesát let po otevření nejvyšší budovou v Quebecu.

Až se dostatečně nasytíte ruchu velkoměsta, můžete vyrazit i na výlet do okolí. Mezi lákavé cíle patří rozlehlý ostrov Île d’Orléans, který se nachází na řece Svatého Vavřince pouhých pět kilometrů od města. Jelikož ho první most propojil s pevninou teprve v roce 1935, uchovala si tamní krajina původní ráz i malebnost. Na sklonku 20. století se pak celý ostrov proměnil v národní historickou památku, coby kolébka francouzského osídlení Severní Ameriky.

Mluvíte francouzsky?

Vyrazíte-li z Quebecu na severovýchod po silnici 138, užijete si jízdu krásnou krajinou, kde se usazovali první francouzští farmáři a dodávali své zboží do rostoucího města. V okolí silnice dosud stojí řada kamenných domů, jejichž stáří se pohybuje kolem tří století, a dodnes v nich navíc nezřídka žijí potomci původních osadníků. Asi 35 kilometrů od Quebecu se pak rozhodně vyplatí zastavit v obci Sainte-Anne-de-Beaupré s pozoruhodnou bazilikou, kam každoročně zavítá na jeden a půl milionu poutníků. 

Po protějším břehu řeky se z Quebecu klikatí silnice číslo 132 a po více než sto kilometrech vás dovede do Saint-Jean-Port-Joli: Jedna z nejmalebnějších vesnic v okolí přitom kromě turistů láká také umělce. Obecně však platí, že ať už se ve východní kanadské provincii vydáte kamkoliv, zažijete nefalšovanou pohostinnost. A pokud mluvíte francouzsky, nebo se o to alespoň pokusíte, budou reakce místních ještě přátelštější. 

Slavnosti sněhu

Sedmnáctidenní Carnaval de Québec na přelomu ledna a února představuje největší akci svého druhu na světě. Odehrává se pod patronátem velikého sněhuláka na rozlehlé ploše Battlefields parku, kde si dosyta užijí vyznavači nejen klasických zimních sportů včetně lyžování, ale také závodů psích spřežení či ledové kanoistiky ve vodách částečně zamrzlé řeky Svatého Vavřince. Největší odvážlivci pak v závějích dovádějí dokonce jen v plavkách. Nechybí přitom ani kultura, třeba v podobě ledových soch, a silné svařené víno teče na karnevalu proudem… 


Zapomenutý v čase

Kanadská francouzština se od své evropské předchůdkyně dost liší. Osadníci v Novém světě totiž zůstali od domoviny na starém kontinentě prakticky odříznuti a jejich jazyk se vyvíjel jinak. Výsledkem se stala unikátní slovní zásoba, idiomy i výslovnost, často ovlivněná angličtinou. Například zatímco v Quebecu se slovem „char“ označuje „auto“, na protější straně oceánu jde o výraz pro „nádrž“


Další články v sekci