Germáni proti Slovanům: Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?

01.12.2021 - Marek Meško

Migrační vlna Slovanů z jejich pravlasti v průběhu 6. století způsobila, že se toto početné etnikum rozšířilo daleko na západ. Některé kmeny dospěly až k dolnímu Labi a jeho ústí do Severního moře, kde se dostaly do kontaktu s vyspělejšími Germány. To hrálo po zbytek středověku v osudech Polabských Slovanů zásadní roli

<p>Zničení slovanské svatyně na Rujáně roku 1168 na plátně Lauritse Tuxena z druhé poloviny 19. století. Povalení Svantovítovy sochy přihlíží dánský král Valdemar a roskildský biskup Absalon.</p>

Zničení slovanské svatyně na Rujáně roku 1168 na plátně Lauritse Tuxena z druhé poloviny 19. století. Povalení Svantovítovy sochy přihlíží dánský král Valdemar a roskildský biskup Absalon.


Reklama

Slované, kteří se usadili podél dolního toku Labe na hranici s germánskými kmeny (například Sasy, Durynky a Dány) a státy (především Franskou říší), byli v raném středověku na nižším stupni vývoje. Proto se zprávy o nich dochovaly především v písemných pramenech franského původu. Oni sami o sobě žádné informace nezanechali. První zmínky se objevují v 7. století, kdy je k roku 631 nebo 632 jmenován i první kníže pozdějších Lužických Srbů – Dervan.

Polabští Slované (zvaní v pramenech Sclavi, Slavi, Winedi, později německy Wenden) osídlili oblast přibližně ve tvaru trojúhelníku mezi řekami Labe a Odra a pobřežím Severního, respektive Baltského moře. Kromě Lužických Srbů se jejich četné kmeny sdružily ještě do dvou dalších hlavních kmenových svazů Veletů (později Luticů) a Obodritů. Velkým kmenem byli také Havolané (Stodorané), kteří čas od času patřili ke zmiňovanému veletskému kmenovému svazu. Někdy se k těmto kmenům počítají ještě Pomořané, kteří však sídlili podél pobřeží Baltu na východ od Odry až k ústí Visly.

Dobyvatel Karel Veliký

K intenzivním kontaktům začalo mezi Slovany a Franskou říší docházet někdy na přelomu 8. a 9. století, kdy v čele Franků stál král a později císař Karel Veliký (vládl 768/800–814). Franský panovník vedl dobyvačné války proti tehdy ještě pohanským Sasům sídlícím na levém břehu Labe, a proto příležitostně navazoval s různými kmeny Obodritů spojenectví (poprvé v roce 781), aby si zajistil jejich vojenskou pomoc. Jindy zase uspořádal trestné výpravy proti sousedním veletským kmenům, protože napadaly jeho spojence Obodrity.

V roce 789 tak vytáhl proti veletskému knížeti Dragovitovi, který se tváří v tvář drtivé přesile (k franskému vojsku se přidaly některé obodritské a srbské kmeny) poddal a slíbil Karlovi věrnost. V roce 804 dokonce císař odměnil Obodrity pásem země na levém břehu dolního toku Labe (takzvaná Nordalbingie) v místech, kde později vyrostl přístav Hamburk. Tento kmen se stal sousedem nepřátelsky naladěných Dánů, kteří v předešlých válkách Franků proti Sasům podporovali Sasy. První dánský vpád na obodritské území následoval v roce 808.

Po definitivní porážce Sasů a začlenění jejich území do Franské říše v roce 804 císař už vojenskou pomoc Obodritů ani Srbů nepotřeboval a Frankové obnovili útoky za východní břeh Labe. Výprava se uskutečnila roku 806 proti Lužickým Srbům. Jejich tehdejší kníže Miliduch (Melito) v boji padl a na území tohoto kmenového svazu začala vznikat takzvaná Srbská marka (limes Sorabicus).

Prvním známým markrabětem (dux Sorabici limitis) byl v letech 847 až 873 jistý Takulf, který zároveň vládl jako hrabě v Durynsku. Také ostatní slovanské kmeny podél toku Labe musely čelit franským výpravám, takže do roku 814, kdy Karel Veliký zemřel, se téměř všechny nacházely vůči Frankům v podřízeném postavení.

Labe, linie smíru?

Potomci Karla Velikého, jeho syn Ludvík I. Pobožný (vládl 814–840), a hlavně vnuk Ludvík II. Němec (843–876), se nadále snažili o udržení podřízeného statusu Polabských Slovanů na severovýchodní periferii říše, avšak nedokázali dosáhnout podobných úspěchů jako jejich slavný předchůdce. Příčina spočívala jednak ve vnitropolitických problémech, které v roce 843 vyústily v rozdělení Franské říše na tři části, jednak v konfliktech mezi jejími nástupnickými státy (boj o rozdělení Lotharingie). Ty navíc komplikovaly stále častější vikingské nájezdy hlavně do západní části říše. Ludvík I. Pobožný sice ještě dokázal v roce 819 Obodritům vnutit nového panovníka jménem Čedrag a Ludvík II. Němec Obodrity několikrát porazil, ale v rámci své slovanské politiky se věnoval přednostně snaze o podřízení Velké Moravy. 

Franský tlak proto v průběhu 9. století relativně zeslábl, a přestože k intenzivním bojům proti Frankům došlo například i v roce 839, kdy se proti nim znovu musely bránit menší kmeny patřící k Lužickým Srbům (Koledicové), po zbytek 9. století větší konflikty prakticky ustaly. Omezily se na malé pohraniční střety Slovanů se Sasy podél toku Labe a na území Srbské marky vedené zmiňovaným Takulfem, který v roce 858 uspořádal za Labe velkou trestnou výpravu. V roce 897 se Srbové nakonec sami podřídili východofranskému císaři Arnulfovi (vládl 887/896–899). Avšak ostatní Polabští Slované se místo posilování svých pozic věnovali bojům mezi sebou a dále pokračovaly četné konflikty mezi Velety a jejich odvěkými rivaly Obodrity.

Tvrdý saský nápor 

Situace se změnila, když na královský trůn ve Východofranské říši usedl panovník z nové dynastie Jindřich I. Ptáčník (vládl 919–936). Tento původně saský vévoda usiloval jako jeho předchůdci o eliminování hrozby ze strany nepodmaněných slovanských kmenů sídlících na opačném břehu Labe. Zpočátku však jeho snahy brzdily nájezdy kočovných Maďarů, kteří se po roce 896 usadili v Karpatské kotlině. Některé slovanské kmeny, jako například Daleminci (patřící k Lužickým Srbům), v Maďarech uvítaly spojence proti saské hrozbě a spojovaly se s nimi k nájezdům na území říše. Proto musel Jindřich I. s většími výpravami proti Slovanům čekat až do roku 926, kdy se mu podařilo uzavřít s Maďary příměří na pět let. Poté se saské vojsko obrátilo proti Dalemincům, jejichž území dobylo v roce 928. Na zabrané půdě byl o rok později založen první opěrný bod přímé saské vojenské správy – hrad Míšeň. 

Pozornosti Jindřicha I. neunikli ani Obodrité, kteří v roce 927 přijali saskou nadvládu, a jejich kníže se dokonce nechal pokřtít. V zimě 928/929 saský úder dopadl i na Velety. Jindřich I. využil zimní počasí, kdy zamrzla jezera a řeky chránících v jiných ročních obdobích slovanská hradiště, dočasně ovládl hlavní centrum Havolanů Brandenburg a zajal i jejich knížete Tugumíra. Saský nápor na východ opět pozdrželi Maďaři, kteří po vypršení příměří v roce 933 zaútočili na Východofranskou říši. Jindřich I. je však dokázal zastavit v bitvě u řeky Riade a na dvě desetiletí je zahnal zpátky do Panonie. 

Krvavá hostina

Jindřichův nástupce Ota I. Veliký (vládl 936/962–973) nadále energicky pokračoval v politice svého otce. Aby dokázal zvládnout nové velké povstání Luticů, které vypuklo v prvním roce jeho vlády, oživil v příhraničních zónách karolinský systém pohraničních marek. Na středním toku Labe se tak v roce 937 stal markrabětem Východní marky (comes marchio Orientalium) Gero, který až do své smrti v roce 965 prosazoval velice nevybíravými způsoby saské zájmy a území marky rozšířil až k břehům Odry a Nisy, čímž se dostal do kontaktu se vznikajícím polským státem. Podle svědectví dobových pramenů uspořádal v roce 939 hostinu, na kterou pozval třicet okolních slovanských náčelníků. Po nadměrném hodování a pití je všechny nechal pobít. 

TIP: Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

V důsledku této zrady povstaly i ostatní, dosud neutrální lutické kmeny a zahnaly na čas všechny saské posádky zpět za Labe. Gero na druhou stranu využil bývalého knížete Havolanů Tugumíra a s jeho pomocí definitivně ovládl Brandenburg. Povstání Luticů bylo přibližně za rok definitivně potlačeno. Na dolním toku Labe proti Obodritům postupoval obdobným způsobem markrabě Hermann Billung (zemřel v roce 973). Obodrité utrpěli velkou vojenskou porážku v roce 955 a jejich kníže Stojgněv byl posléze popraven.

Dokončení: Germáni proti Slovanům (2): Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy? (vychází v neděli 5. prosince)

Svobodní rolníci

V čele slovanských kmenů stála knížata (duces), popřípadě i králové (reges) opírající svou moc o vojenskou družinu (socii). Pod nimi se nacházela vrstva aristokracie (primores, meliores), která spravovala jednotlivé menší okrsky kmenového území. Také její členové mohli mít vlastní vojenskou družinu. Kromě vládce mělo silné slovo i kmenové shromáždění (placita), jež mohlo rozhodovat o vojenských a politických otázkách a volilo samotného knížete. V přímořských oblastech byli důležití loďaři a kupci, ovšem většinu obyvatelstva tvořili svobodní rolníci, žijící v malých venkovských usedlostech nebo v okolí kmenových hradišť, kterých je v současnosti známo asi 300. Ti pak v době války představovali základ kmenového vojska (agrarii milites).

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejstarší dosavadní doklad o užívání opia pochází z Mezopotámie - 3400 let př. n. l. Sumerové označovali mák setý, z něhož se opium získává, jako „radostnou rostlinu“. Samotný název „opium“  pochází ze starověké řečtiny (ópion) a znamená „šťáva z rostliny“. (foto: Unsplash, Tim Cooper, CC0)

Věda
Zajímavosti

Jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě na ovčí kůži zanechal viditelnou vadu na povrchu. (ilustrační foto: PixabayCC0)

Historie

Příslušníci Wehrmachtu v civilu tráví slunečný den v jedné z francouzských vil. (foto: Wikimedia Commons, Joachim DöhlerCC BY-SA 4.0)

Válka

Neptun na výřezu snímku kamery NIRCam, ze 12. července 2022. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI; Joseph DePasqualeCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Hanza neprosperovala jen díky diplomacii – v případě nutnosti dokázala vzpurná hrabství třeba vyhladovět. (ilustrace: Profimedia)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907