Himmlerův dvorní ezoterik: Otto Rahn měl nacistům přinést svatý grál
Kalich, z něhož prý Ježíš pil při poslední večeři a do kterého poté skanula jeho krev, se postupně stal symbolem vykládaným na mnoho způsobů. K těm nejkontroverznějším patřilo dílo Otto Rahna, nacistického rytíře a bezostyšného podvodníka
Svatý grál se dostal do povědomí široké veřejnosti zejména díky knize Šifra mistra Leonarda, v níž ho Dan Brown nepopisuje jako kalich, nýbrž coby pokrevní linii vedoucí od potomků Krista a Máří Magdalény až do dnešních dnů. Zmíněná myšlenka se však těšila popularitě i dřív a podle historiků Mikea Aquiliny a Christophera Baileho možná vůbec poprvé grál podobným způsobem interpretoval Adolf Hitler. Führer se však přikláněl spíš k obecné vizi poháru jakožto hmotného předmětu a jeho naivní okultista a šéf SS Heinrich Himmler se jí zcela oddal: Na velitelství své organizace si nechal vyrobit kulatý stůl se speciálním místem pro posvátný kalich a začal hledat někoho, kdo by jej „obstaral“. Tím vyvoleným se měl stát Himmlerův rytíř Otto Rahn.
Nadaný padělatel
Rahn se narodil roku 1904 v německém Michelstadtu a navštěvoval univerzitu v Giessenu, kde také plně propadl studiu katarství. Krvavě potlačené středověké heretické hnutí, proti němuž vedla církev desítky let trvající svatou válku, se v legendách neoddělitelně pojilo s grálem. Wolfram z Eschenbachu v básni Parzival z 13. století zmiňoval, že se relikvie nachází na hradě Montsalvat neboli „bezpečná hora“, což výzkumníkům nedalo spát: Stejný význam totiž v překladu neslo reálně existující šlechtické sídlo Montségur na jihu Francie. Právě do jeho stěn se uchýlili poslední kataři a po dobytí hradu jich tam bylo dvě stě hromadně upáleno.
Legendy Rahnovi učarovaly do té míry, že neváhal a v roce 1931 se navzdory svým mizivým příjmům do jižní Francie vydal. Zkoumal pak jeskyně v okolí Ussat-les-Bains, protože byl přesvědčen, že tam pronásledovaní kacíři našli útočiště a také v místě schovali posvátný pohár.
Nejprve byl jeho zápal upřímný, jenže když nic nenacházel a nové indicie vedoucí k úkrytu grálu nepřicházely, pustil se do jejich falšování: Sám vytvářel artefakty, načež je zázračně objevoval, zkoumal a interpretoval.
Kouzlu katarské legendy však nepropadl jako jediný – živě se o ni zajímala celá skupina intelektuálů, přičemž Rahna nejvíc ovlivnil Antonin Gadal. Považoval se za přímého pokračovatele katarských tradic a stal se autorem díla Na cestě svatého grálu. Artefakt vnímal jako „kalich nové smlouvy“, jejž Kristus předal své pravé duchovní církvi a který Máří Magdaléna dopravila na jih Francie.
Mezi strážci poháru
Rahnovi každopádně průzkum jeskyní nestačil, a protože Německo pomalu sbíralo informace pro budoucí agresivní kampaň proti Francii, ve zbylém čase své vlasti vypomohl shromažďováním fotografií továren či jiných strategických objektů. Především ovšem psal a v roce 1933 spatřilo světlo světa dílo Kruciáta proti grálu, jež „dokazovalo“ spojení mezi katary a slavnou relikvií.
Autor vycházel z již zmíněné rozsáhlé skladby Wolframa z Eschenbachu: Parzival obsahuje šestnáct knih, které vznikaly někdy v letech 1195–1219, a dodnes čeká na přesnou interpretaci. Bavorský básník prý získal podklady od jistého mistra Kyota, který uměl arabsky a příběh grálu znal z tajných muslimských dokumentů.
Zmíněné tvrzení zřejmě představuje pouze jeden z mnoha Wolframových žertíků, ale Rahn na něm vybudoval celou svoji teorii. Tajné vědění předávané katary považoval za jediné správné, smířlivé a univerzální náboženství. A přesně takovou osobu Himmler hledal – Rahn byl proto přijat do oddělení okultistického důstojníka Karla Marii Wiliguta a později přímo do SS. Cestoval po severu Evropy a dával dohromady materiál na další knihu o katarech.
S pravdou ven
Jenže Rahn nebyl zrovna ukázkovým členem „posvátného řádu nadlidí“. S oblibou organizoval večírky a dobře se napil, což by nejspíš prošlo, kdyby pod vlivem alkoholu neztrácel zábrany a zcela otevřeně se nepokoušel romanticky sblížit s jinými muži – a homosexualita se u SS netrpěla. Z postu výzkumníka ho tak sesadili a za trest jej poslali na strážní službu do koncentračního tábora v Dachau.
Pád z výsluní do propasti se již nedal zastavit. Netrvalo dlouho a SS Rahna požádala o poměrně rutinní předložení rasového osvědčení, které však dodat nemohl. Jeho matka Clara Margaret Hamburgerová byla totiž Židovka a křestní jméno dědečka Simeona Hamburgera každému poctivému nacistovi ihned zapnulo výstražnou kontrolku. Rodina z druhé strany se navíc jmenovala Cucer, což vychází z hebrejského „košer“. Rahn tedy věděl, že prohrál: Počátkem roku 1939 rezignoval na pozici v SS a zmizel, což dalo gestapu dostatečný důvod začít se o jeho osobu zajímat blíž. A bez ochranné Himmlerovy ruky bylo jasné, že „velký ezoterik“ dřív či později opět skončí v koncentračním táboře, jenže tentokrát na té horší straně plotu…
Opravdu sebevražda?
Od té doby se o Rahnovi neobjevovaly téměř žádné zprávy a nakonec jeho jméno naposledy problesklo, když byl nalezen mrtvý na horském úbočí v tyrolských Alpách. Podle některých autorů spáchal sebevraždu v den výročí upálení posledních katarů, dle jiných se o „uklouznutí“ a následný pád postaralo gestapo, jež tak chránilo čistý štít SS.
TIP: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“
Rahnovy „objevy“ každopádně zanechaly nesmazatelnou stopu v turistických průvodcích u míst, která spojoval s grálem či katary. Na internetu lze najít hned několik poměrně obdivných stránek věnovaných jeho osobnosti, a klíčové lokality tak ze své „slávy“ náležitě těží.
