České země bývaly plné vinic: Jak klima, panovníci, války i změny chutí proměnily zdejší vinařství

Na našem území se během uplynulých tisíciletí střídaly různé kulturní vlivy. Národy, které se zde usazovaly, se lišily nejen náboženskými praktikami či úrovní svých dovedností, ale také tím, jakému druhu alkoholu dávaly přednost. Keltové zřejmě pili víno už poměrně běžně, zatímco Slované holdovali především medovině a Germáni pivu. 

Výraznější rozvoj vinařství se k nám podle všeho dostal až s příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje v 9. století, protože víno tvoří neodmyslitelnou součást křesťanské liturgie. Mezi první vinohradníky, kteří se této činnosti věnovali soustavně, proto logicky patřili hlavně mniši v klášterech. 

Existují sice spekulace o tom, že na jižní Moravě teklo víno proudem již v době, kdy do blízkých končin nakrátko dosáhly hranice Římské říše, přesvědčivé důkazy pro to ale chybějí. Přesto je skoro jisté, že na Velké Moravě znali víno dříve než na Pražském hradě. A nepochybné je také to, že zprvu si víno jako požitek dopřávali opravdu jen ti nejurozenější. Běžnější součástí každodenního života se stalo až mnohem později.

Obliba národního patrona

Podle legend se pěstování vinné révy s velkou oblibou věnoval i sám kníže Václav (vládl 925–935). Pokud tomu tak skutečně bylo, sotva šlo o náhodu. Prameny popisují jeho blízký vztah s babičkou Ludmilou, a právě ta se patrně na svém rodném Mělnicku zasloužila i o tradici pěstování vinných hroznů, která přetrvala až dodnes. Je tedy snadné si představit, že to mohla být právě Ludmila, která vnoučka zasvěcovala do umění péče o vinohrad a probudila v něm lásku k této práci a snad i k chuti vína jako takového. 

Známým faktem je, že vinice, kterou najdeme dodnes na Pražském hradě, bývá dávána do souvislosti právě s Václavem. V knihách se dodnes setkáme s domněnkou, že na ní sám český patron rád a pilně přikládal ruku k dílu. 

Takzvanou Svatováclavskou vinici bychom našli u východní části Hradčan na stráni orientované jak jinak než na jih. Jedná se zřejmě o vůbec nejstarší vinici v Praze a její přítomnost přímo uvnitř hradního komplexu obývaného panovnickými dvory je raritou.

Pokud jde o počátky pěstování vína v Čechách, lze z hmotných nálezů usuzovat, že rozvoj začal někdy v 9. století. Kde všude se u nás podařilo nalézt semena révy pocházejících z tohoto archaického období? Nejen v Praze, v Mělníce či v Žatci, ale z 10. století pocházejí nálezy například z Libice nad Cidlinou, kde jak známo sídlil rod Slavníkovců vyvražděný roku 995. Není však zcela jisté, zda to můžeme považovat za důkaz, že se na těchto místech vinná réva opravdu pěstovala. Není vyloučeno, že se na tato místa víno dostalo odjinud v podobě uzrálých hroznů, aniž by ho tamní obyvatelé přímo pěstovali a sklízeli. 

A jaká byla situace na Moravě? V Mikulčicích se víno pěstovalo už v 9. století. I zde však platí, že šlo zřejmě zejména o liturgické účely. Písemné doklady jsou pochopitelně mladšího data a zajímavé je, že v tomto ohledu předstihly Čechy Moravu.

Slunce a teplo

Stejně významnou roli jako příchod křesťanství, ne-li důležitější, však hrálo klima. Pěstovat u nás vinnou révu před érou svatého Václava by bylo patrně poněkud bláznivou myšlenkou. Až někdy v 8. století totiž nastalo oteplení, které bylo pro vinaře doslova požehnáním. V 10. století, kdy vládl kníže Václav, už bylo možné pomýšlet na zakládání vinic. 

V české krajině bychom tak mohli nalézt řadu strání s dříve nevídanou plodinou, a to zejména podél Vltavy, Labe a Ohře. Zlatá éra českého vína však netrvala dlouho. Když přišel do Čech Karel IV. (vládl 1346–1378), měl četné osobní zkušenosti z Francie, tedy ze země vínu zaslíbené. Přál si importovat francouzské zkušenosti do Čech i proto, že si dobře uvědomoval, jak velký význam může mít pěstování a pití vína pro ekonomický růst. Jenže v dobách jeho kralování již klima nebylo zdaleka tak příhodné jako za Václavových časů. Ochladilo se (tento trend započal už někdy ve 12. století), a tak bylo nutné dovézt do Čech odrůdy, kterým by se mohlo dařit i v místním poměrně nepřívětivém podnebí. 

Vinná réva, která se u nás tehdy horečně vysazovala, pocházela zejména z Burgund, ale třeba také z Rakouska. Spolu se vzácnými semeny putovali ovšem do středu Evropy i mistři svého oboru s celými rodinami – francouzští vinaři se tak usazovali v Čechách a položili základy budoucí prosperity v této oblasti. 

Vinařem z povinnosti

Karel IV. byl mužem činu. Aktivitu v oblasti pěstování a výroby vína rozhodně nenechal na libovůli svých poddaných. Naopak. Tento obor se stal prakticky povinným. Kdo měl poblíž Prahy vhodný svah, měl přímo povinnost osázet ho vínem. Pokud tak neučinil sám, musel pozemek poskytnout někomu, kdo o podobnou činnost měl zájem. Taková byla králova vůle! 

Podobné příkazy sloužily jako příslovečný bič – ale Karel IV. nezapomínal ani na „cukr“. Lákadlem pro podnikatele v oblasti vinohradnictví se staly významné daňové úlevy. Výsledek se dostavil. Z Prahy se stalo doslova vinařské centrum. 

Pro zdar vinařského rozkvětu však bylo třeba i dalších kroků, a tak došlo například na zákazy importu cizích vín. To sice mělo ekonomický význam, ale co vybíravé jazýčky? Archivy dodnes dochovaly stížnosti cizinců na nevalnou chuť českých vín, která tu museli pro nedostatek výběru konzumovat. Měli-li pravdu, nebo šlo-li spíš o pomluvy, už asi nezjistíme. 

A další staletí? Pokud jde o Prahu, tak Jagellonci pokračovali v započatém díle a vrchol pražského vinařství přišel v době panování Rudolfa II. (v Českých zemích vládl 1575–1611). Nikdy předtím a nikdy potom nezabíraly pražské vinohrady takovou plochu jako právě tenkrát. Jenže přišla třicetiletá válka a vojska se nevyhýbala ani Praze. Tamní vinice povětšinou nepřežily a jejich zlatá éra skončila. 

Morava zaslíbená

Dnes si samozřejmě tuzemské vinařství spojujeme zejména s oblastí Moravy. Zajímavé je, že nejstarší písemné prameny zasazují centrum této aktivity severněji, než je tomu dnes. Kde se tedy v 11. a 12. století prokazatelně vinohradničilo? Na Olomoucku či na Třebíčsku. Teprve později máme doklady o posunu na jih, kde je dnes oblast vinicemi a sklípky oplývající.

V této době došlo také k podstatné změně. Výhradně liturgické účely pěstování révy se pomalu, ale jistě stávaly minulostí, do popředí se dostával ekonomický faktor. Pěstování a výroba vína se stávala lukrativním podnikem. A zajímavé také jistě je, že pokud jde o pěstování vína, vznikla zde spíše kulturní vazba na rakouské oblasti než na české prostředí. A vínu se na jižní Moravě opravdu dařilo. Vždyť například víme, že ve 14. století se odtud vyváželo nejen do Čech, ale například také až do Braniborska.

A pro úplnost dodejme, že v této době jednoznačně převažovalo pěstování odrůd pro bílá vína nad vínem červeným. Zhruba na sklonku vlády Lucemburků se to však mění a ke slovu se významněji dostávaly i modré odrůdy.

Konec starých časů

Během 16. a 17. století došlo ve světě k převratným změnám, a to jednak vlivem technologického pokroku, ale také v důsledku objevování zámořských cest a plodů z jiných částí zeměkoule. Někdy se hovoří dokonce o takzvané nápojové revoluci. Co si pod tím představit? Kvalita vody, kterou konzumovali obyvatelé velkých měst, stoupala. Ve středověku bylo pití vína způsobem, jak se vyhnout chorobám způsobeným konzumací závadné vody. Tato hrozba se však v novověku začala zmenšovat. Víno také začalo čelit obrovské konkurenci. Stoupala obliba pálenek, dováželo se kakao, káva a čaj. Také výrobci vína museli reagovat a starat se, aby jejich produkt byl trvanlivější.

I na našem území se v novověku poměry radikálně změnily. Na Moravě znamenala zásadní předěl třicetiletá válka. Po ní už nehrály první housle v oboru kláštery či bohatí měšťané, ale vinařství si začínáme spojovat se selským obyvatelstvem. Vznikla specifická tradice malých rodinných vinařství, která mnohdy produkují víno jen pro vlastní potřebu, tedy ne primárně pro ekonomický profit. 

Dějiny pěstování vína na našem území tak opsaly veliký oblouk: Na počátku motivovalo lidi k vinohradnickým aktivitám křesťanství, později touha po penězích, až se nakonec pěstování vína a jeho pití ve sklípcích stalo i kulturním fenoménem.

Zajímavé je také to, že malé vinohrady zůstaly do značné míry imunní vůči různým společenským převratům. Do lidské práce i podnikání vždy větší či menší měrou zasahovaly vládnoucí vrstvy či ideologie, zatímco domácí vinohrady a sklípky představovaly takřka nedotknutelnou privátní sféru. Vinohradnictví a vinařství tak lze považovat i za oázu svobody a kontinuity uprostřed složité a dynamicky se měnící novověké společnosti.