Glóbus z roku 1492 ukazuje zeměkouli bez Ameriky. Je posledním obrazem světa před výpravou Kryštofa Kolumba

V roce 1492, právě když se tři španělské karavely prodíraly vlnami Atlantiku vstříc nečekanému objevu, finišoval v norimberské dílně kartografa Martina Behaima jiný ambiciózní projekt. Na zakázku městské rady zde vznikal glóbus, který měl shrnout veškeré tehdejší vědění o podobě Země. Nikdo z přítomných netušil, že v momentě, kdy umělec Georg Glockendon nanese na povrch poslední vrstvu laku, bude toto mistrovské dílo z geografického hlediska již překonané.

Planeta bez Ameriky

Behaimův glóbus ohromuje již na první pohled svým řemeslným zpracováním. Nejde o masivní dřevěnou kouli, jak by se mohlo zdát, ale jádro tvoří vrstvený papír a sádra. Na tento podklad bylo naneseno celkem dvanáct segmentů pergamenu, které se staly plátnem pro Glockendonovu malbu.

S průměrem 51 centimetrů šlo ve své době o monumentální vědecký nástroj. Jeho povrch je doslova poset informacemi – nachází se zde více než 1 100 místních názvů, 48 vlajek tehdejších panovníků a 15 detailních vyobrazení erbů. Behaim do mapy promítl i výsledky svých vlastních cest podél afrického pobřeží, které podnikl v portugalských službách. 

To, co však činí glóbus skutečným uměleckým dílem, jsou iluminace. Mezi kontinenty plují fantastické vodní stvůry, mořské panny a lodě s napnutými plachtami. V nitru Afriky i Asie pak můžeme spatřit postavy exotických králů, bájných národů a divokých zvířat, která tehdejší Evropané znali jen z doslechu a cestopisů Marka Pola. Nejvíce fascinujícím rysem artefaktu je ale to, co na něm chybí: celý americký kontinent a pochopitelně též Austrálie. 

Behaimův svět končí na západě pobřežím Evropy a Afriky, za nimiž se rozprostírá nekonečný „Oceanus Orientalis“ (Východní oceán). Podle autorových výpočtů, které vycházely z antických měření Ptolemaia, měla být Země mnohem menší, než ve skutečnosti je. Proto se na jeho glóbu Japonsko (zde nazývané Cipangu) nachází jen kousek od Azorských ostrovů. Tento omyl byl v roce 1492 sdílenou pravdou největších učenců.

Symbol prestiže

Proč vlastně norimberská městská rada tak nákladný objekt objednala? Město chtělo prostřednictvím Behaimova glóbu demonstrovat svou pozici obchodního a vědeckého centra Svaté říše římské. Sídlo, které bylo domovem Albrechta Dürera a špičkových hodinářů či výrobců astrolábů, se chtělo prezentovat jako místo, kde se sbíhají nitky světového obchodu a vědění. 

Martin Behaim, ačkoliv nebyl jediným tvůrcem, dal objektu své jméno i prestiž zkušeného navigátora. Glóbus byl původně umístěn v norimberské radnici, kde měl ohromovat návštěvníky a obchodní partnery. Po smrti Behaima se o klenot starala jeho rodina, která jej uchovávala jako vzácné dědictví. V 16. století byl glóbus doplněn o mosazný stojan s kalendářním kruhem.

Osud artefaktu nebyl vždy růžový. Během staletí glóbus trpěl nevhodným skladováním, prachem a změnami vlhkosti. Původní zářivé barvy Georga Glockendona postupně tmavly pod vrstvami starých laků. V 19. století byl dokonce považován za pouhou kuriozitu.

Skutečného uznání se mu dostalo až s rozvojem moderní kartografie a historie vědy. V roce 1906 se glóbus stal součástí sbírek Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, kde prošel několika fázemi restaurování.