Krvavé průvody proti černé smrti: Proč se Evropané bičovali do krve a proč je církev označila za kacíře?

Na první pohled se zdálo, že jde o spontánní projev zbožnosti, odrážející zoufalství lidí toužících po ukončení morové rány. Jenže početné skupiny flagelantů se objevily téměř současně v mnoha evropských městech. Tito lidé nosili jednotný oděv, a především dodržovali téměř shodné rituály. To naznačuje spíše rysy sekty, nebo dobře organizovaného hnutí, o jehož vnitřních pravidlech však dnes již téměř nic nevíme.

V kostele i v ulicích

Jak vypadalo „představení“, které flagelanti roku 1349 předváděli užaslým měšťanům? Šlo o teatrální vystoupení, které mělo diváky šokovat a svým způsobem i probudit. Skupiny tvořili výhradně muži – ženy se rituálů účastnit nesměly, patrně proto, že by je podle dobových představ znečistily.

Nejprve se objevily průvody v kraji kolem měst, kde tito sebemrskači procházeli po rušných cestách seřazení ve dvojicích za hlasitého zpěvu a nad nimi vlál prapor s křížem. Pokud se jim podařilo vyprosit povolení vstoupit do města, nebo je tam městská rada přímo pozvala, vydal se průvod nejprve ke kostelu. Uvnitř v sakrálním prostoru pak třikrát padli na zem s roztaženýma rukama, aby vytvořili tvar kříže, „až to bouchlo o zem“, jak uvádějí dobová svědectví. Následně je předzpěvák vyzval: „Nyní zvedněte své ruce, aby Bůh odvrátil toto velké umírání.“

Teprve poté následovala hlavní část rituálu, která se odehrávala na náměstích či v ulicích, jindy dokonce až za městskými hradbami. Svědci uvádějí, že z kostelů zněly zvony. Při jejich zvuku se flagelanti svlékli do půl těla, utvořili kruh a synchronizovaně se vrhli k zemi. Poté každý z nich pomocí gest předváděl hříchy, jichž se dopustil, aby se od nich mohl očistit.

Dnešnímu divákovi by možná připadalo poněkud směšné, kdyby někdo takto napodoboval například smilstvo či obžerství. Je však třeba mít na paměti, že v ponuré atmosféře hromadného umírání mělo toto představení na přihlížející silný varující účinek.

Dopis z nebe

Nad ležícími kajícníky procházel mistr a dotýkal se jich svými důtkami, přičemž jim sliboval odpuštění a někdy i uděloval rozhřešení. Poté se účastníci postupně zvedali a ve dvojicích znovu vytvářeli průvod, během něhož se silně bičovali vlastnoručně vyrobenými důtkami. Na zádech a ramenou jim zůstávaly krvavé šrámy, protože flagelanti věřili, že právě tímto sebetrýzněním mohou očistit svou duši. Přitom zpívali zvláštní písně, které většinou pojednávaly o hrozbě posledního soudu. Po trojím bičování se kajícníci vždy znovu vrhli k zemi do tvaru kříže a prosili Boha, aby zastavil velké umírání a ochránil lidi před náhlou smrtí.

Tím skončila hlavní „podívaná“ pro diváky a začalo vybírání peněz do připravených kasiček. Šokovaní přihlížející zpočátku přispívali ochotně, protože věřili, že tím mohou vykoupit své hříchy a pomoci odvrátit zhoubnou nemoc. Flagelanti si poté oblékli svá roucha a připravili se na závěrečné kázání, které se skládalo ze tří částí.

Nejprve „kazatel“ předčítal takzvaný dopis z nebe, což měl být vzkaz, který údajně položil jeden z andělů na oltář svatého Petra v Jeruzalémě. Církev jeho pravost nikdy neuznávala, přesto se tento text objevoval už v dřívějších dobách a nebyl spojen pouze se sebemrskačským hnutím. Anděl v něm vyzýval lidi, aby poctivě dodržovali páteční půst a světili neděli, jinak jim hrozí zkáza při Božím soudu. V souvislosti s aktuální epidemií se uvádělo, že mor je trestem za zanedbávání těchto křesťanských povinností. Kdyby se prý anděl u Boha za lidstvo nepřimluvil, rozhněvaný Stvořitel by je snad do konce bez milosti vyhladil všechny.

Druhou část kázání tvořilo líčení „dějin moru“ a zprávy o tom, jak se nákaza šíří světem. Závěr sestával z doporučení, jak se mají lidé chovat, aby žili Bohu mile a mohli se tak před morem uchránit. Tím ceremonie skončila a shromáždění se rozešlo.

Půl roku slávy

Při zbožnosti středověkých lidí a absenci vědeckých informací o šíření nemocí je pochopitelné, že se flagelantské rituály a sebetrýznění zpočátku těšily poměrně široké podpoře veřejnosti. Už tehdy se však našli i tací, kteří tyto praktiky odmítali a nevěřili jim. Masové evropské hnutí si každopádně udrželo největší popularitu jen asi půl roku. Brzy se totiž ukázalo, že modlitby a kající rituály nákazu nezastavily. Flagelanti proto postupně přicházeli o podporu a stáhli se na okraj společnosti. Tam sice v různých podobách přežívali ještě dlouho – svým způsobem až dodnes –, své někdejší síly už však nikdy nedosáhli.

Byli tedy flagelanti sektou, nebo spíše dlouhodobě organizovaným hnutím? Podrobnosti neznáme, a proto to nemůžeme s jistotou rozhodnout. Můžeme se však podívat na okolnosti, které jejich vystoupení provázely. Především se neobjevili až v souvislosti s morem. Zprávy o nich máme už z let 1260 až 1261, kdy Evropou rovněž prošla vlna katastrof a epidemií, byť ve srovnání s černou smrtí 14. století šlo spíše o lokální záležitosti. Přestože se sebemrskači objevili na více místech v Evropě, jejich hnutí vyšlo původně z Itálie.

Za jeho ideového zakladatele bývá považován Raniero Fasani z Perugie, kajícník patrně spojený s františkánským řádem. Jeho veřejná pokání inspirovala širší okruh následovníků. V této fázi ještě nešlo o organizované hnutí, ale spíše o spontánní projevy kolektivní kajícnosti.

Sebemrskačství a trýznění vlastního těla se ostatně už tehdy objevovalo v některých mužských náboženských řádech jako součást pokání. Fasani tedy nebyl jediný, kdo podobné praktiky prosazoval – pouze je výrazněji přenesl do veřejného prostoru. Zda sebemrskači z dob černé smrti vědomě navazovali na své předchůdce ze 13. století, už dnes s jistotou říci nejde.

Bez požehnání církve

Jenže flagelanti byli laici nezávislí na papeži i církevní organizaci. Je možné, že je k sebetrýznění přivedla právě nedůvěra v církev a touha jednat bez ohledu na biskupy a faráře. Nepřekvapí proto, že církvi se takové řešení nelíbilo, protože obcházelo její zprostředkovatelskou úlohu mezi člověkem a Bohem. Samotní flagelanti přitom církev nijak zvlášť nekritizovali (na rozdíl například od husitů či jiných kacířských hnutí), pouze se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. Nezabraňovali ani klerikům, aby se k nim přidali, museli však vystupovat jen jako obyčejní účastníci, nikoli jako „mistři“, kazatelé či předzpěváci.

Vzhledem k napjaté situaci po vypuknutí černé smrti si i papež a celá katolická církev dávali od počátku pozor na nějaké ostré pronásledování. Flagelanty samozřejmě jednoznačně odsoudili a biskupové kritizovali zejména zapojování příslušníků žebravých řádů do jejich hnutí. Přesto se v dané situaci na nic více nezmohli.

Proč se stát flagelantem?

Zásadní otázka se týká motivace obyčejných účastníků těchto teatrálních průvodů. V tomto směru nám mohou pomoci paměti jednoho bývalého flagelanta, který se však později s hnutím rozešel a zařadil se do tábora jeho rozhodných odpůrců – proto je třeba brát jeho hodnocení s určitou rezervou. Přesto se mohl přesně trefit při pojmenování rozličných důvodů, které přiváděly muže do řad flagelantů. Ostatně jde o příčiny, které bychom s ohledem na tehdejší okolnosti a prostředí mohli logicky očekávat.

Někteří z nich byli skutečně hluboce zbožní a věřili ve svaté poslání hnutí i v očištění lidstva od hříchů. Jiné přivedli jejich přátelé či příbuzní – ti se pak snažili svou víru alespoň předstírat. Další chtěli uniknout moru a domnívali se, že po absolvování bičovacích rituálů nemohou onemocnět.

Mnozí především doufali v almužny a cítili v tom lepší příležitost než v obyčejné žebrotě. Našli se mezi nimi také lidé toulavé povahy, které lákala vidina nevšedního dobrodružství a poznávání nových míst. A nemálo „slabomyslných“ dokonce uvěřilo, že se tímto způsobem stanou svatými a budou moci konat zázraky.

Staletí přežívání

Nejen církev, ale ani světští vládci se zpočátku neodvažovali flagelanty zakázat, přestože je často označovali za poblouzněné. Většina vystrašených lidí zaskočených náhlým náporem všudypřítomné černé smrti jim totiž zpočátku také věřila, nebo v nich alespoň vzbuzovali sympatie. Teprve po zmiňovaném půlroce se ukázalo, že mor se vyléčit nepodaří, a sympatie veřejnosti se postupně vytrácely, naopak je mnozí vtipálci začali parodovat a zesměšňovat. V té době už papež Klement VI. vyzval k jejich represi. Ve Francii hnutí zakázal král Filip VI. a v říši také náš známý Otec vlasti Karel IV. 

Flagelanti sice z většiny Evropy zmizeli, ale udrželi se v Durynsku, kde se postupně proměnili v klasickou kacířskou sektu pronásledovanou inkvizicí i světskou mocí. Jako celoevropské hnutí zůstanou v paměti spojeni pouze s oním tragickým rokem 1349, kdy jejich výstupy atmosféricky dokreslují hořké kulisy totálního zmaru a lidské bezmoci při boji s nevyléčitelnou nemocí.

V dalších desetiletích se ještě občas vynořili ze stínů, jako například roku 1399 v Itálii, kdy je vedl španělský fanatik jménem Vincent Ferrer. Ten za své působení sice čelil ostré kritice, přesto byl později církví prohlášen za svatého. Prvek sebetrýznění z náboženských důvodů se stal poté ještě několikrát lokální inspirací menších společenství a ve Španělsku či v Itálii je v některých průvodech k vidění až dodnes.