Novokřtěnci na Moravě: Cizinci, kteří změnili tvář země
Novokřtěnci, pro něž se vžilo také lidové označení toufaři či habáni, se na Moravě poprvé objevili v roce 1526. Zatímco v okolních zemích byli pro svou víru vězněni, mučeni a popravováni, u nás nalezli bezpečné útočiště. Začala se tak psát bezmála stoletá kapitola moravského novokřtěnectví, jehož stopy jsou patrné dodnes.
Pojmenování novokřtěnci (německy Wiedertäufer) vycházelo z praxe nového, opětovného čili druhého křtu, který byl pro stoupence tohoto hnutí charakteristický. Myšlenka překřtívání se zrodila z přesvědčení, že křest mohou přijmout pouze dospělé osoby, které si náležitě uvědomují, k čemu se tím zavazují. Celý obřad byl totiž vnímán jako vědomé a svobodné rozhodnutí vstoupit do společenství věřících.
Vyhánění i vítaní
Novokřtěnectví patřilo k nejradikálnějším náboženským proudům evropské reformace. Kromě zpochybnění dětského křtu odmítali jeho stoupenci i další svátosti, kritizovali katolickou církev (ale i protestantské proudy) za modlářství a zdůrazňovali především upřímnou víru v Boha, prostou modlitbu a pokání. Způsobem života se snažili maximálně přiblížit prvotní apoštolské církvi. Sami sebe považovali za Bohem vyvolený lid a za jediné skutečné křesťany.
Novokřtěnci poprvé veřejně vystoupili ve švýcarském Curychu v roce 1525, jejich myšlenky se však začaly velmi rychle šířit i v okolních zemích. K expanzi hnutí paradoxně vedla především přísná opatření, která vůči nim přijímaly městské rady i zemské vlády. Ta mírnější nařizovala pouze věznění, cejchování či vypovězení z města (někdy doprovázené veřejným vymrskáním), jiná přistupovala k trestům nejpřísnějším a habány rovnou popravovala – upalovala, stínala nebo topila. Tvrdá opatření vyvolávala u vyznavačů této víry častou potřebu měnit působiště a způsobovala, že se novokřtěnecké hnutí dávalo tím více do pohybu.
V roce 1526 dorazili jeho první vyznavači také na Moravu. Pronásledovaní sektáři se zde setkali s překvapivě vlídným přijetím a začali se postupně usazovat na jihomoravských panstvích. Šlechta, která je na své državy přijímala, v nich viděla vítané poddané, kteří osídlí opuštěné usedlosti, případně vybudují usedlosti nové, a pomohou tak hospodářské situaci.
Na počátku 16. století trpěla moravská panství nedostatkem poddaných a začínající podnikání aristokratů ve vlastní režii potřebovalo jak lidi, tak kapitál. A novokřtěnci přinášeli oboje. Přestože jim v počátcích šlechta zajišťovala výhodnější podmínky, zejména pokud osídlovali neprosperující opuštěné či zničené usedlosti, do budoucna se nezdráhala nově příchozím vyměřit řádné platy, dávky i povinnost vykonávat robotu.
Panovník proti stavům
Pro novokřtěnce byl patronát šlechty zcela stěžejní. Bez její podpory a ochrany by se jejich působení na Moravě smrsklo zřejmě jen na krátkou, bezvýznamnou epizodu, kterou by ukončilo panovnické nařízení přikazující jejich okamžité vypovězení ze země – jako to ostatně proběhlo v sousedních Čechách.
Krále Ferdinanda I. (1526–1564) přítomnost novokřtěnců na jeho državách silně znepokojovala a ve svých protinovokřtěneckých mandátech opakovaně upozorňoval na nebezpečí, které tito údajní sektáři představovali. Prý se naoko tváří jako mírumilovný Boží lid, ale ve skutečnosti v tajnosti spřádají plány na převrat. Proto požadoval okamžité vymýcení této škodlivé sekty ze svých zemí.
Moravská šlechta však habány jako hrozbu nevnímala a snažila se panovníka přesvědčit, aby je ze země nevyháněl. Výsledkem byla vleklá jednání zemského sněmu, neboť bez jeho souhlasu mohl panovník svou protinovokřtěneckou politiku prosazovat jen stěží. Teprve usnesením této instituce jeho vůle získala právní rámec, na základě kterého mohl jejich vypovězení prosadit.
Zdálo se však, že ani souhlas zemského sněmu nebyl pro panovníka zárukou úspěšného tažení proti tomuto náboženskému směru. Přestože si na stavech vymohl přijetí protinovokřtěneckých opatření hned dvakrát, což vyústilo ve dvě vlny pronásledování (1535–1536; 1546–1551), šlechta se panovnický rozkaz snažila všemožně obejít. Opakovaně se přimlouvala za odložení stanovené lhůty, do které měli novokřtěnci opustit zemi, nebo se vymlouvala na to, že tito jejich poddaní panství opustit nechtějí a že proti nim přece nepůjdou silou. Případně požadovala, aby panovník udělil výjimku těm z nich, které měli aristokraté ve svých službách. Řada představitelů moravské šlechty, pokud již novokřtěnce ze svých panství vypověděla, se je snažila během pronásledování nadále podporovat, a jakmile panovnický tlak jen trochu polevil, okamžitě je přijímala zpět na svá panství.
Problematičtí, ale tolerovaní
Proč ale moravské šlechtě tolik záleželo na tom, aby habáni na Moravě zůstali? Zaprvé šlo o prestiž. Schopnost vzdorovat panovníkovi v náboženské otázce jen utvrzovala pozici stavů jakožto silného politického protivníka na poli mocenského boje. Páni rovněž neslyšeli na obvinění svých poddaných z kacířství a ze šíření náboženských bludů. Pro moravské elity v 16. století byla otázka vyznání osobní záležitostí jednotlivce a nikdo neměl právo určovat druhému, v co a jak má věřit.
Na Moravě v této době tak existovalo unikátní náboženské mnohověří, které umožňovalo soužití několika vyznání – včetně pronásledovaných novokřtěnců. Navíc svobodu vyznání považovala zdejší šlechta za součást zemských svobod a zásah proti ní (byť proti tak radikálnímu směru, jako bylo novokřtěnectví) vnímaly stavy jako nebezpečný zásah panovníka do zemských privilegií. A konečně aristokracie zdůrazňovala ekonomický přínos habánů pro zemi a snažila se o něm přesvědčit i Ferdinanda – což se jí nakonec v roce 1570 podařilo.
V tomto roce se panovník v tichosti vzdal svého boje proti novokřtěncům a rozhodl se z jejich zjevné přítomnosti v zemi alespoň finančně těžit – uvalil na ně zvláštní daň. Vznikla tak bizarní situace, kdy státní úřednický aparát ve svých oficiálních daňových záznamech pravidelně evidoval formálně ilegální, vyhoštěnou náboženskou skupinu. Z habánů se tak stala poměrně specifická složka moravské společnosti, k čemuž kromě trvající teoretické ilegality přispívaly i další zvláštnosti plynoucí z podstaty samotného novokřtěneckého učení – kupříkladu to, že odmítali skládat poddanské sliby svým vrchnostem, a tak sice byli ve všech ohledech poddanými moravské šlechty (zakupovali si usedlosti, platili dávky, vykonávali robotu), ale nebyli jimi z legálního hlediska.
Od svého okolí se lišili i v dalších ohledech – samozřejmě vírou, ale také životním stylem: oblékali se jinak, bydleli jinak, pracovali jinak. Neustálý příval novokřtěnců z okolních zemí, kteří na Moravě hledali azyl před pronásledováním, zapříčinil, že se mezi nimi mluvilo různými německými dialekty, které nemusely být vždy srozumitelné pro domácí obyvatelstvo, a že trvale získali nálepku přistěhovalce-cizince.
Kvalifikovaná síla
Soužití novokřtěnců s moravským prostředím nebylo (ani nemohlo být) zcela idylické, o čemž svědčí celá škála jejich stížností, sporů či konfliktů zejména s místní šlechtou. Opakovaně se přeli s vrchností o výši dávek, platů či roboty, které považovali za nepřiměřeně vysoké, a často měli pocit, že páni zneužívají jejich mírumilovné povahy a zkoušejí, kam až mohou zajít. Naopak šlechta si stěžovala, že jsou svéhlaví, odmítají plnit povinnosti a že by měli vůči svým vrchnostem chovat větší poddanost. A tak si vzájemně vyhrožovali – šlechta, že habány trpět nemusí, a oni, že se zvednou a odstěhují jinam. Novokřtěnci sice potřebovali podporu šlechty, ale byli si dobře vědomi toho, že šlechta potřebovala i svoje novokřtěnce.
Ne nadarmo totiž v roce 1563 poukazovaly stavy na skutečnost, že bez nich by jejich panství již nemohla fungovat. Mezi habány se nacházeli zdatní, mnohdy vysoce specializovaní řemeslníci, jejichž výrobky byly poptávány i v nejvyšších společenských kruzích. Jednalo se zejména o fajánsovou keramiku, bíle glazované nádobí, které v té době patřilo k nejluxusnějšímu zboží. Kromě keramiky pro šlechtu vyráběli přepychové příbory, jemné dámské nožíky, hodiny nebo kočáry.
Nešlo však jen o šikovné řemeslníky, ale také o další kvalifikované služby. Zvláště cenění byli lékaři a lazebníci, které si do svých osobních služeb najímala nejen šlechta, ale jeden z nich byl dokonce povolán i na pražský dvůr k léčbě císaře Rudolfa II. ( 1575–1611). Ve šlechtických službách se objevovaly rovněž porodní báby, které byly volány k porodům urozených žen.
Konec tolerance
Přestože se může zdát, že kontakty novokřtěnců s moravským prostředím se omezovaly jen na šlechtu, opak je pravdou. Žili sice v uzavřených společenstvích a izolovali se od okolního světa, nicméně praktické záležitosti všedního dne je nutily setkávat se se svým nejbližším okolím. Za prací cestovali v rámci panství své vrchnosti, čas od času byli povoláni i na panství jiná, do královských měst či mimo Moravu – do Čech, Uher nebo do Rakous. Čilá aktivita habánů, vycházející zejména z poptávky po jejich výrobcích nebo službách, tak zapříčinila, že z původní izolované náboženské skupiny pronásledovaných přistěhovalců se stalo činorodé společenství, které se ztotožňovalo se svým moravským působištěm.
Loajalita vůči zemi se projevila rovněž během stavovského povstání, v jehož průběhu novokřtěnci zprostředkovávali korespondenci vzbouřených stavů s jejich zahraničními spojenci. Přestože se nejednalo o žádnou výraznější akci, stala se tato skutečnost prvním a významným argumentem panovníka pro to, aby je s konečnou platností ze země vypověděl. Byl přesvědčen, že se potvrdilo, že novokřtěnci jsou strůjci vzpoury a společenského převratu. Obvinění z kacířství už jen sekundovalo.
Rozkolísání mocenské situace po Bílé hoře znemožnilo moravské šlechtě nadále vzdorovat panovníkovi. Ti, kteří odmítli konvertovat ke katolické víře, odcházeli do Uher a později na území dnešního Rumunska a Ukrajiny. Na konci 18. století velká část z nich emigrovala do Ameriky. Jejich potomci dodnes žijí v huteritských komunitách v USA a v Kanadě a ke svému moravskému původu se hlásí po více jak 400 letech.
