Legenda o krásné Lorelei působí jako prastará pověst z břehů Rýna. Ve skutečnosti ale vznikla až v 19. století
Jedna z nejslavnějších německých legend nevzešla z lidového vyprávění, ale z romantické poezie a fantazie spisovatelů.
Skála nad zúženým tokem Rýna působí hrozivě. A přímo vybízela ke smyšlení tragické pověsti. (ilustrace: Wikimedia Commons, Clemens Bewer, PDM 1.0)
Nad řekou Rýn se tyčí strmá skála, na ní sedí nádherná dívka, pročesává si dlouhé zlaté vlasy a zpívá omamně krásnou píseň. Je poslední bytostí, kterou spatří okolo plující lodníci, než se jejich plavidla roztříští o skrytá skaliska a navždy je pohltí chladné vody. Zní to jako prastará německá pověst, předávaná z pokolení na pokolení odnepaměti. Přesto známe jména dvou německých básníků, kteří si zmíněný příběh v 19. století vymysleli…
Od dívky k přízraku
Skála pojmenovaná Lorelei skutečně existuje a její osudové kouzlo spočívá v tom, že leží nad německým Rýnem právě tam, kde je řeka nejužší. V místě plném skrytých skalisek se její tok zužuje na pouhou třetinu obvyklé šíře a proud mimořádně sílí. Popsané podmínky vedly v historii k mnoha lodním neštěstím a majestátní vzhled skály, společně se zmíněnými tragédiemi, popostrčil fantazii vpřed – ne však tu lidovou, nýbrž učenou.
Původním autorem příběhu se stal Clemens Brentano, jenž v roce 1801 publikoval svou báseň U Bacharachu na Rýně. V jeho verzi je hlavní hrdinkou nešťastná dívka, kterou opustil její milý – a když se pak dívá ze skály do slunce, má pocit, jako by viděla jeho vracející se loď. Oslněná však spadne dolů a zahyne ve vlnách…
Rozhodně tedy nejde o postavu, jež by lákala lodníky na smrt. Na jejím vzniku měl největší zásluhu jiný německý básník, Heinrich Heine. Na základě Brentanovy balady složil roku 1824 krátkou báseň Lorelei, čítající jen tři sloky. A právě díky ní navždy vstoupil do všeobecného povědomí zlatovlasý přízrak, vábící nešťastné lodníky na skaliska.
Krásná panna Lorelei si v básni češe své zářivé vlasy na vrcholku skály a zpívá píseň, které nelze odolat. Další pojetí ji pak prezentovalo nikoliv jako lidskou bytost, nýbrž coby vílu se zlověstným posláním topit plavce. Do světa mimo Německo potom novodobou pověst vyvezl americký spisovatel Mark Twain, kterému ji při plavbě po Rýně vyprávěli – a tak se stala součástí světového folkloru.
Český překlad básně Heinricha Heineho od Vítězslava Nezvala:
Já sám nevím proč, co to značí,
že jsem ta zamyšlen;
ta prastará pověst k pláči
mě týrá po celý den.
Vzduch ochladl, už se stmívá
a tiše plyne Rýn;
zář slunce dohořívá
a na hory pad’ stín.
Na skále sedí panna,
má démantový pás,
je celá ošperkovaná,
češe si zlatý svůj vlas.
Má zlatý hřeben v hlavě,
češe se, zpívá si,
zpívá tak dojímavě,
co zpívá, ach, co asi?
Lodník je dojat tím zpěvem,
ten zpěv ho tak ošálí,
že, upoután luzným zjevem,
si nevšimne úskalí.
Vír loďku podemílá,
už nahnul se její kraj;
to všechno způsobila
svým zpěven Lorelei.
