Podzemní město Derinkuyu poskytovalo po staletí útočiště před válkami a nájezdníky až pro 20 000 lidí

„Jejich domy byly pod zemí. Na povrch ústily jako studna, ale dole se rozpínaly do šířky. Pro stáda zvířat vykopali vchody, ale lidé do nich sestupovali po žebřících. V domech měli kozy, ovce, skot, drůbež a jejich mláďata,“ píše někdy kolem roku 370 př. n. l. ve své knize Anabasis starořecký voják a spisovatel Xenofón (asi 430–355 nebo 354 př. n. l.) o obyvatelích města Elengubu v Kappadokii.

Jde o jedno z nejstarších svědectví o podzemních městech budovaných po celá tisíciletí na Anatolské plošině. Dnes bývá podzemní město Elengubu označováno jako Derinkuyu podle nedalekého stejnojmenného města v turecké provincii Nevşehir.

Mizející slepice

Nechce se věřit, že tyto rozlehlé prostory využívali lidé ještě před sto lety, ale následně upadly do zapomnění a znovu byly objeveny čirou náhodou v roce 1963. Jeden z místních obyvatel tehdy přestavoval dům a najednou se mu začaly ztrácet slepice. Zjistil, že slípky mizí v úzké puklině, která se při stavebních pracích otevřela ve skalní stěně. Když několikrát kopl motykou do měkké horniny, otevřel se před ním temný prostor, o jehož existenci neměl do té doby nejmenší tušení. Tak byl objeven jeden z více než šesti stovek vchodů, jež vedly z místních domů do podzemních prostor města Derinkuyu.

Osmnáct podlaží chodeb a dalších prostor vyražených v měkkém tufu s celkovou délkou několik stovek kilometrů se na ploše 445 kilometrů čtverečních noří do hloubky 85 metrů pod okolní terén. Odhaduje se, že v podzemí mohlo najít na celý měsíc bezpečný úkryt kolem 20 000 lidí.

Povědomí o Derinkuyu se vytratilo v roce 1923 s kappadockými Řeky, které odsud vyhnaly následky řecko-turecké války. Konflikt vypukl v roce 1919 poté, co se Řecko pokusilo zabrat území Turecka poraženého v první světové válce. Řecká armáda zahájila ofenzivu vyloděním ve Smyrně (dnešním Izmíru) a odtud pokračovala v tažení na východ. Zpočátku byla úspěšná. Obsadila západ a severozápad Anatolie. Její postup zastavili Turci až v roce 1921 na řece Sakarya.

O rok později se řecká fronta zhroutila pod mohutnou tureckou protiofenzivou. Řekům nezbylo než ustupovat, a nakonec byli nuceni vyklidit i Smyrnu. Obě strany se následně dohodly na výměně menšin, aby předešly budoucím národnostním třenicím a konfliktům. Dohoda se týkala i kappadockých Řeků, kteří v obavách z tureckých represálií masově opouštěli domovy a prchali do Řecka. Zanechali za sebou domy se skrytými vchody do podzemních měst.

Noví turečtí obyvatelé o rozlehlých podzemních úkrytech dlouho nic nevěděli a podobně jako v Derinkuyu na ně často narazili jen náhodou. Dnes je známo na dvě stě menších podzemních měst, z nichž některá byla spojena tunely a tvořila větší komplexy.

Archeologický výzkum Derinkuyu zahájený hned v roce 1963 odhalil neuvěřitelnou spleť chodeb a komor, které mohly sloužit jako obydlí, zásobárny potravin, sklady píce pro zvířata i chlévy. Byly tu vinné sklepy, ale také škola a kostel. Našlo se tu místo pro dočasné uložení zesnulých, a dokonce i obchody. Derinkuyu začalo velmi záhy lákat turisty a v roce 1985 je UNESCO vyhlásilo za součást Světového dědictví.

Kdo vyhloubil chodby?

Kdo a kdy začal Derinkuyu budovat, halí tajemství. Xenofónův popis dokládá, že podzemní prostory jsou staré nejméně 2 400 let. Vědci jsou ale přesvědčeni, že historie tohoto úžasného díla sahá mnohem dále do minulosti. V Kappadokii žili prokazatelně už pravěcí lovci a sběrači. Ti však využívali jako úkrytů jen přírodní jeskyně a krajem pouze procházeli. Stabilně se zde usídlili až pravěcí zemědělci.

Zda právě oni začali v podzemí tesat rozlehlejší prostory, není zatím známo. Měkká tufová hornina se ale k hloubení chodeb a komor doslova nabízí. V době bronzové kontrolovali obyvatelé Kappadokie obchodní cesty mezi Anatolií a Mezopotámií. Že to neměli jednoduché, dokládají opevněná města, jež tehdy v celém regionu budovali vládnoucí Chattijci. Ve 2. tisíciletí př. n. l. jejich vliv zeslábl a z Kappadokie je vytlačili Chetité. A právě oni bývají často prohlašováni za zakladatele Derinkuyu.

Na podporu této teorie jsou uváděny nálezy chetitských nástrojů v podzemí. Nelze však vyloučit, že se tyto předměty dostaly do vyhloubených prostor později. Většina badatelů přesto připisuje Chetitům zbudování několika horních pater.

Kolem roku 1200 př. n. l. zaútočili na Chetity Frygové, jež někteří historici řadí k takzvaným mořským národům. Jejich ofenziva významně přispěla ke zhroucení mocné chetitské říše. V Malé Asii ovládli Frygové rozsáhlá území a do sféry jejich vlivu se dostala i Kappadokie. V Derynkuyu měli vyhloubit většinu podzemního města. 

Historik Andrea De Giorgi je přesvědčen, že to plně odpovídalo frygickému naturelu: „Frygové vytvořili jednu z nejvýznamnějších raných anatolských říší. Měli v oblibě monumentální skalní útvary a vytvářeli na nich pozoruhodné skalní fasády. Koncem prvního tisíciletí před naším letopočtem obsadili celou západní Anatolii. Svou říši dále rozšiřovali, a nakonec ovládli i střední Anatolii včetně oblasti Derinkuyu.“

Rušné časy v Kappadokii

Podle De Giorgiho vzniklo rozsáhlé podzemní město jako dočasné útočiště před nájezdníky. Kappadokie byla v těch časech velmi rušným místem. Nacházela se v průsečíku obchodních cest spojujících Mezopotámii, Egypt a Sýrii a přitahovala zájem mnoha mocných vladařů. V roce 547 př. n. l. rozšířil perský král Kýros II. Veliký ( 559–530 př. n. l.) hranice své říše až do Anatolie. Kappadokii to zpočátku přineslo ekonomické oživení, protože se jí otevřelo obchodní spojení daleko na východ. Vysoké daně a odvody mladých mužů do perské armády ale nakonec měly za následek úpadek celé oblasti.

Peršané si udrželi Anatolii pod kontrolou až do roku 334 př. n. l., kdy ji obsadila vojska vedená Alexandrem Makedonským ( 336–323 př. n. l.). Následné helénistické období přineslo nekonečnou sérii konfliktů mezi vládnoucími dynastiemi, což vyústilo v anexi Malé Asie Římem.

V 1. století n. l. se celým regionem rychle šířilo křesťanství. Mnohé z raných křesťanských komunit budovaly v Kappadokii podzemní města s kostely, aby unikly pronásledování. Po pádu Říma se Kappadokie dostala pod vliv Byzantské říše. Křesťanství se sice stalo oficiálním náboženstvím, ale ani to nepřineslo lidem trvalý klid, protože z východu se sem začali tlačit muslimové.

„Střídání říší a dopady tohoto neklidu na oblast Anatolie vysvětlují, proč se tu lidé uchylovali do podzemních úkrytů, jako je Derinkuyu,“ konstatuje De Giorgi. „Naplno bylo toto útočiště využíváno v době islámských nájezdů na křesťanskou Byzantskou říši v 7. století, kdy v podzemí žilo téměř 20 000 obyvatel.“ 

Ani později neležely podzemní úkryty ladem. V 11. století v nich hledali spásu lidé čelící vpádu Seldžuků. Ve 14. století zase nabízely útočiště před mongolskou invazí armád vedených Tamerlánem ( 1369–1405).

Skryté očím nepřátel

V Derinkuyu bylo vše podřízeno obraně. Mnohé z chodeb jsou úzké a nízké. Nedovolují lidem vzpřímenou chůzi a nutí je jít v zástupu za sebou. Obyvatelé mohli snadno chodby rozšířit, ale ve stísněných prostorách snáze vzdorovali útočníkům. Průchod mezi podlažími bylo možné z vnitřní strany zablokovat půltunovými okrouhlými balvany. Ty byly navíc provrtány kruhovými otvory, jimiž mohli obránci prostrčit kopí a probodnout útočníka, který se k zábraně neopatrně přiblížil

 Každé z osmnácti pater sloužilo jinému účelu. Stáje pro hospodářská zvířata se nacházely v nejvyšších podlažích nejblíže k povrchu. Zápach ze zvířecích výkalů díky tomu nepronikl do hlubších částí města a v chladných měsících sloužily stáje vyhřívané tělesným teplem zvířat jako izolační vrstva chránící spodní patra před promrzáním. Ustájení zvířat nejblíže povrchu si vynutil i fakt, že jejich nahánění do nižších podlaží úzkými chodbami a přes schodiště představovalo velký problém.

V nižších patrech byla do skály vyhloubena obydlí a shromažďovací prostory. Ve druhém podzemním patře Derinkuyu se nacházela i tradiční byzantská škola pro kněze, kteří měli za úkol šířit křesťanství. Podzemní prostory města byly vybaveny pro všechny nezbytné aktivity. Dalo se tu třeba mlít obilí na mouku. O výrobě vína zase svědčí nejen sklepy, ale také lisovací kádě a amfory. V ještě nižších patrech se nacházely sklady všeho potřebného pro život v podzemní izolaci.

Závan čerstvého vzduchu

K mistrovským stavitelským dílům se řadí ventilační systém, který zajišťoval městu čerstvý vzduch, a chráněná studna, jež zásobovala obyvatele čistou vodou. Větrací šachta a studna byly zřejmě zbudovány hned při zakládání Derinkuyu. Ve městě ale nakonec fungovalo více než 50 velkých větracích šachet a 15 000 průduchů o průměru kolem 10 centimetrů. Město tak mělo zajištěn přísun čerstvého vzduchu do komor i chodeb a velký počet šachet a průduchů nedovolil nepřátelům, aby obyvatele od zásobování vzduchem odřízli. Studna sahala do hloubky více než 55 metrů a obyvatelé ji mohli v nižších patrech města uzavřít. Životně důležitý zdroj vody tak byl v krizových časech zabezpečen proti otrávení. 

I když se o Derinkuyu hovoří jako o podzemním městě, nebylo nikdy určeno k trvalému obývání. Stálé klima se suchým vzduchem ale vytvářelo velmi dobré podmínky pro uchovávání dostatečného množství potravin pro lidi a krmiva pro zvířata. V případě nutnosti mohly tisíce osob strávit v podzemním labyrintu bez vážnější újmy dlouhé měsíce. Život tu byl ale krušný. Jako jediný zdroj světla sloužily pochodně, o čemž velmi výmluvně vypovídají stěny a stropy pokryté nánosy sazí. Tělesnou potřebu vykonávali obyvatelé do uzavíratelných hliněných nádob.

Další úkryt pod zemí

Derinkuyu patří rozlohou k největším podzemním městům Kappadokie, ale zdaleka není jediné. Více než čtyřicet podzemních úkrytů má tři a více podlaží. Všechny jsou vybaveny nouzovými východy pro případ, že by obráncům nezbývalo než skrýš urychleně opustit. Některé jsou spojeny s Derinkuyu tunely dlouhými až 9 kilometrů. Podzemní město Kaymakli patří k těm větším. Tvoří ho celkem osm pater.

Jako úkryt před nájezdníky bylo v největší permanenci v byzantském období. Jeho časté využívání i v pozdějších dobách je zřejmé z toho, že bylo neustále rozšiřováno a vylepšováno. Skrytý vchod do tohoto podzemního města měl prý každý dům v oblasti. S podzemím v Derinkuyu spojoval Kaymakli tunel, kterým mohli projít tři lidé vedle sebe. Dnes není přístupný veřejnosti, protože se v některých místech strop chodby zbortil.

Pouhých 10 kilometrů východně od Kaymakli se nachází další jeskynní město v Maziköy. Také to mohlo být propojeno s Derinkuyu podzemním koridorem. K velmi důležitým podzemním městům se řadí Tatlarin objevený teprve v roce 1975. Do té doby byl přístup do něj uzavřen a skryt zřícenými skalami v místě hlavního vstupu.

Město sloužilo zřejmě jako náboženské centrum, protože se v něm vyskytuje nebývale vysoký počet kostelů. Zároveň však nacházelo i vojenské využití, což historici a archeologové usuzují z nezvykle rozlehlých ubytovacích prostor. O tom, jak se měnil účel různých částí podzemního města Tatlarin, svědčí nález tří koster z římských dob v komoře, která v pozdějším byzantském období prošla přestavbou na kuchyni s úložnými prostorami pro potraviny.

Jeskynní města vytesaná do skal nebo města vyhloubená v zemi nalezneme po celém světě. Poměrně hojná jsou ve Středomoří, například v Itálii, Tunisku nebo Španělsku. Na mnoha místech se v nich stále bydlí. V Číně tak žije kolem 20 milionů lidí zejména na sprašové plošině podél Žluté řeky v severozápadní části země. Málokde však mají podzemní příbytky tak dlouhou a pestrou minulost jako v Kappadokii.