Přelézt, zbořit, nebo obejít? Příběhy slavných zdí, které měly chránit říše před barbary a dobyvateli

Nový sedmý div světa 

Velká čínská zeď | Čínské císařství | 3. století př. n. l. až 17. století

Příběh Velké čínské zdi je notoricky známý, proto si jen shrňme základní údaje. Tato nejdelší stavba světa se táhne napříč severní Čínou, ale její původní verze, o dost nižší a skromnější, byla zbudována ve 3. století před naším letopočtem za vlády prvního císaře z dynastie Čchin. Tato zeď také ležela úplně jinde – o dost výše na sever, tam, kde nejvíce hrozily útoky nájezdníků. I když ji Číňané nazývali Wan-li čchang-čcheng čili Zeď dlouhá deset tisíc li, nemysleli tím žádné konkrétní číslo. Li totiž znamená nesmírně mnoho.

Jak přesně je Velká čínská zeď dlouhá, se dodnes neví – má totiž nejrůznější odbočky a souběžné linie a neustále se také nacházejí nové polorozpadlé a v nánosech věků a zeminy pohřbené fragmenty. Za oficiální údaj se dnes považuje délka zhruba 8 851 kilometrů. 

Co je uvnitř mohutných hradeb? Důkladně udusaná hlína a mnohdy také spojovací chodby a skladiště! Kamennými kvádry a pálenými cihlami byla zeď pouze obestavěna. Po několika stovkách metrů vždy pás hradeb korunuje pozorovací věž, z níž bylo možné vyslat kouřový signál dalším nejbližším hlídkám. Po těle kamenného hada se tak informace o nebezpečí šířily poměrně rychle a spolehlivě. Tři takové signály například znamenaly 1 000 nepřátelských bojovníků. (foto: Shutterstock)

Proti nájezdníkům

Amoritská zeď | Sumerská říše | 2000 př. n. l.

Mocný Šulgi, vládce nad čtyřmi zeměmi Uru, vládl sumerskému království osmačtyřicet let. Mnoho o něm opravdu nevíme, události s ním spojené se totiž datují do doby 2000 př. n. l. K poctě svého otce vybudoval velký zikkurat v Uru, a aby jej pomstil, vedl vyčerpávající války s Gúty. Že ne všechny války jde vyhrát jednou bitvou a vydržovat armádu, která střeží hranice, dosti ruinuje rozpočet, platilo i ve starověku. A tak se panovník rozhodl vybudovat mezi svou říší a znepřátelenými oblastmi na západě dlouhou obrannou zeď. Archeologové nicméně tonou v nejistotě. Mají k dispozici poměrně dost údajů o tom, jak tato stavba vypadala i kolik na ní pracovalo lidí a na kolik přišla. Ale nalézt její skutečné pozůstatky v terénu se jim příliš nedaří. Zarážející je především údaj o jejím rozpětí: pokud se skutečně rozpínala mezi řekami Eufrat a Tigris, musela její délka činit stovky kilometrů.

Vysoká 8,5 metru a sestavená z pálených cihel byla stavbou do těch časů absolutně nebývalou. Amoritská zeď, konkurentka Velké čínské zdi, totiž chránila celou zemi a nikoliv jen města nebo vojenské tábory. Přitom vyrostla a byla opuštěna v průběhu Šulgovy krátké vlády. Amorité, tedy „barbaři ze západu“, kteří se pokoušeli získat kontrolu nad klíčovou obchodní cestou do Madany, brzy pochopili, že nabíhat hlavou proti zdi se strážnými lučištníky nahoře není dobrý nápad. A tak ji kolem roku 1990 př. n. l. jednoduše obešli. Cestou se navíc spojili s kmeny Elamitů, čímž získali na síle. Šulgiho armády sice dokázaly v odvetě vypálit elamská města Kimaš a Humurtu, ale nezvládly současně bránit zeď i široké nechráněné předpolí. Slova generálů, která v následujících tisíciletích zazněla ještě mnohokrát, a to: „Kdo brání všechno, nebrání nic,“ dojdou svého naplnění. Šulgův nástupce Amar-sin tak už jen sleduje, jak barbaři ničí zeď a plení kdysi mocnou sumerskou říši. (foto: Shutterstock)

Metropole závislá na hradbách 

Stará a Dlouhá zeď | Athény | 5. století př. n. l.

„Je to kvůli jejich nepřátelům, ne přátelům, že se města naučila stavět kolem sebe vysoké zdi,“ napsal někdy ve 4. století před naším letopočtem dramatik Aristofanes. Mistr starořecké komedie čerpal z vlastní zkušenosti i v tomto případě. Působil totiž v Athénách, které od roku 461 př. n. l. doslova žily stavbou masivních obranných zdí. Toto věhlasné centrum obchodu, politiky, umění a filozofie sice postupně dobylo nejvýznamnější postavení v regionu, jenže jeho polohu skutečně nemůžeme považovat za strategickou. Athénská akropole byla postavena na příhodném vršku, který se dal dobře bránit, ale od mořského pobřeží byl vzdálen celých 7 kilometrů. Zvlněnou kopcovitou krajinou vedly stezky k přístavům Piraeus a Phalerum, bez kterých by Athény byly ničím. Mořské cesty totiž dokázaly zajistit nezbytný přísun posil a zásob v době obléhání, nebo, jak se ukázalo už za časů mocného Perikla, nedokázaly. 

Odtržení města od pobřeží bylo opravdu jeho největší vojenskou slabinou. Dokud athénská flotila vítězila, například nad Peršany v roce 480 př. n. l. u Salamíny, jevilo se vše v pořádku. Když ale aténské loďstvo dostalo na frak od Sparťanské ligy během Peloponéské války? Město začalo se spěšným opevňováním. V průběhu několika let vyrostl dvouřadý kolos Staré zdi. Ta obepínala spojnici k přístavu Piraeus z obou stran koridorem hradeb. Dosud sice nebývalo zvykem stavět zdi jen tak, ve volné krajině, ale Athény to považovaly za nezbytné. Záhy přibyla i takzvaná Dlouhá zeď, bránící suchozemský přístup k přístavu Phaleros. Starořecké Athény se tak staly prvním městem v regionu, které vybudovalo třicet kilometrů bariér „trojúhelníku“ bezpečnostního perimetru. V mírně pozměněné podobě tu stály až do roku 86 př. n. l., kdy je poničil nekompromisní římský generál Sulla. (ilustrace: Wikimedia Commons, John Steeple Davis, PDM 1.0)

Chceš projít? Zaplať!

Velká zeď Gorganu | Sasánovská říše | 5. až 6. století

Sasánovská říše existovala mezi lety 224 až 651 na území, které už historicky předtím okupovala Persie, Parthie, Mezopotámie. Táhla se dalece za hranice Balúčistánu a do podhůří Himálaje. Z hlediska své geografie stála na úrodné půdě s dostatkem nerostných zdrojů. Kulturně byla také na výši. Jen dobu pro svou existenci si nezvolila šťastně: z východu se totiž blíží diví Bílí Hunové (Heptalité) a ze západu na ni dotírá moc Říma. Jako částečné řešení se v oblasti tzv. Hyrkánie jeví stavba obranné zdi. A to nijak skromné: s délkou 195 kilometrů aspiruje na světový rekord! Svou důmyslností může téměř dorovnávat tu čínskou. Od pobřeží Kaspického moře po íránská pohoří má výšku 6 až 10 metrů. Je stavěna částečně z cihel, jinde tesaná do skal. 

V kritických úsecích ji navíc doplňují posádkové pevnosti, kterých je přes čtyřicet. Ve své době je považována za nepřekonatelnou „Bránu východu“. Každé zboží, které putuje z dálných končin, prochází právě přes ni. A každá karavana musí odvést tučnou daň. I proto se provoz zdi, kterou mohlo strážit až 40 tisíc mužů, vyplácí. Zeď Gorganu ohromuje svou sofistikovaností: nechybí zde totiž příkopy, které narušují manévrování nepřátelské jízdy a zamezují přisunutí dobývací techniky. Jsou tu hráze a vodní nádrže připravené zaplavit planiny nečekaným přívalem. Jak zeď skončila? Sasánovci se díky ní sice dokázali ubránit náporu zvenčí, ale podlehli „vnitřní expanzi“ muslimských kmenů. Vojenská posádka ji opouští v průběhu 7. století. (foto: Wikimedia Commons, Basir Ahmed, PDM 1.0)

Obklopeni barbary

Antoniův val | Římská Británie | 142 až 144

V pořadí 15. římský císař Antonius Pius bývá považován za mírumilovného státníka. Jistě, uvnitř říše tehdy vládl klid, ale zato na hranici impéria, v Británii, bylo živo. Na císařův pokyn se dvě legie rozhodly posunout hranice kontrolovaného území o 160 kilometrů severněji – do kaledonské nížiny. A utužit moc nad nově dobytým Skotskem měl tzv. Antoniův val. S jeho stavbou se započalo v roce 142 a hotov byl už za dva roky. Je to stavební rekord hodný pochvaly, protože dílo s výškou 3 až 6 metrů se táhlo v délce šedesát kilometrů. A přitom na stavitele z obou stran zle dotírali nepoddajní Keltové. Zvláště seveřanští Piktové představovali pro Římany neustálou hrozbou. Stavba, vyvedená spíše z provizorního materiálu, neboť kamene tu byl nedostatek, možná šla podle plánu, ale její účel se naprosto míjel účinkem. 

Hranice totiž nebyla pro Římany bezpečná ani z jedné strany a nenapomohla tomu ani stavba devatenácti táborů a pevnůstek. Obráncům zdi, kterých mohlo být kolem devíti tisíc, často nezbývalo než chránit samotnou linii, natož aby mohli expandovat za její horizont. Zásoby se často ztrácely v nepřátelsky naladěném týlu a zvědové či hlídky vysílané před zeď se nevracely nebo leda v několika zkrvavených kusech. Demoralizovaným legionářům, ponechaným bez proviantu a rozkazů, skutečně nebylo co závidět. Už po necelých dvanácti letech Římané hradbu opustili a stáhli se za mnohem stabilnější Hadriánův val. Jistě, britonské kmeny v okolí Antoniova valu jmenovali římští velitelé „čestnými strážci severní hranice Říma“. Prakticky si z nich ale vytvořili jen bezpečnostní nárazník. (foto: Wikimedia Commons, Gunther Tschuch, CC BY-SA 4.0)

Konstantinopolské hradby

Je to jednoduchá matematika: k tomu, abyste zdolali město chráněné hradbami, potřebujete mít armádu minimálně pětkrát početnější, než kolik činí stavy jeho obránců. Raději však desetkrát, protože ztráty v případě neúspěšného pokusu o zdolání bariéry rychle narůstají. Pro obránce představuje hradba poslední a nejzazší mez. Když je jejich město oblehnuto, je jedinou šancí získat čas: snad dorazí posily spojenců, snad se armáda obléhatelů vyhladoví dřív než obránci. Tohle všechno si roku 408 dobře uvědomoval i východořímský císař Theodosius II., když opevňoval Konstantinopol. Metropole byla již několikrát hradbami obkroužena, ale většinou je poničili nájezdníci nebo zemětřesení. Proto se slavné Konstantinopolské hradby rozhodl vybudovat jinak. Předně: výrazně je posunul do předpolí. Město samotné se tak nacházelo až dva kilometry od tohoto opevnění! 

Bylo to praktické. Mohla volně růst zástavba města, aniž by se dusila v přeplněném centru. A navíc byl pás půdy mezi hradbami a městem využíván k pěstování plodin. Že na hradbách zatím zuří boj? Konstantinopol je k nevyhladovění, protože si může průběžně doplňovat zásoby z vlastních zdrojů! Vnější Esō Teichos čili Velká zeď má 12 metrů na výšku a je obložená vápencovými bloky. Na ní se v celé délce 5,5 kilometru nachází 97 dvacetimetrových věží, které zvyšují dostřel obránců.

A pak je tu ještě Malá zeď a 20 metrů široký a deset metrů hluboký dlážděný příkop. Na hradbách si vylámali zuby Avaři, Sasánovci, Arabové, Bulhaři a Rusové. Dvakrát museli s nepořízenou odtáhnout i Turci. Konstantinopolské hradby odolávaly šest století, než nad nimi, napotřetí, zvítězili Turci. Proti jejich „moderním“ dobývacím dělům už zdi neobstály. (foto: Shutterstock)