Hitlerovy šelmy z hlubin: Taktika německých vlčích smeček (1)

Průběh ponorkové války ukázal, že k účinným útokům na chráněné lodní konvoje je potřeba víc ponorných člunů. Jak vlastně vypadala taktika vlčích smeček? A jak dlouho přinášela úspěchy?

09.06.2024 - Alois Bělota



Ponorky se v první světové válce staly významnou zbraní, jenže jejich zapojení do strategie námořní války i samotná taktika nasazení se vyvíjely takříkajíc za pochodu. Zatímco původní idea boje s válečnými loděmi se brzy dostala na vedlejší kolej, námořní obchod ponorné čluny ničily s daleko lepšími výsledky. Dokud se nákladní lodě plavily samostatně, odehrávaly se souboje coby malé námořní střety, v nichž za delší konec provazu tahaly ponorky. Těžké ztráty pak Brity donutily k organizaci konvojů, v nichž obchodní lodě chránila válečná plavidla. 

Nápady z minulé války

Tím se zcela mimo hru octla do té doby dominantní ponorková zbraň – palubní dělo. Kapitán U-Bootu sice mohl použít torpéda, jenže tehdejší čluny jich nesly jen málo – obvykle šest. Nasazení většího počtu ponorek na jeden konvoj se tak jevilo coby logický krok a záleželo jen na tom, kdo se myšlenky ujme. Jako první se nad problémem zamyslel velitel ponorkové flotily kapitán Hermann Bauer, a než v červnu 1917 odešel velet bitevní lodi Westfalen, sepsal koncept nové taktiky. Vypadal tak, že se mělo několik člunů seřadit do hlídkové linie a po zpozorování konvoje se shluknout a provést hromadný útok. 

Realizace Bauerova nápadu se v květnu 1918 ujal kapitán Andreas Michelsen. K ostrovům Scilly u jihovýchodního cípu Anglie poslal pod velením kapitánporučíka Clause Rückera skupinu šesti člunů, kterým se ale nepodařilo docílit vůbec ničeho. Ponorky byly od sebe tak daleko, že nedokázaly spolupracovat, zvlášť když selhávalo tehdy ještě nedokonalé rádiové spojení. Do útočné pozice se dostal jen jeden člun a dva byly dokonce ztraceny. Po tak „studené sprše“ nikoho ani nenapadlo, aby zdánlivou chybu opakoval, a zdálo se, že hromadné útoky ponorek upadnou v zapomnění.

Skupinovým útokům odzvonilo? 

Třebaže versailleská smlouva Německu zakazovala mnohé zbraně včetně ponorek, konsorcium firem ve spolupráci s námořnictvem v Nizozemí zaregistrovalo konstrukční kancelář. Ta měla vyrábět a prodávat ponorky do zahraničí s tím, že až versailleská pouta padnou, německé námořnictvo bude mít na co navazovat. Proto v zimě 1921 tři důstojníci sepsali teoretické studie známé jako Winterarbeiten (Zimní práce) pojednávající o strategii a taktice torpédových plavidel včetně U-Bootů. 

Jeden z autorů, emeritní ponorkové eso kapitán Wilhelm Marschall, právě této své zbrani věnoval velkou pozornost a znovu nastolil otázku hromadných útoků. Není známo, zda Marschallův spis četl tehdejší velitel torpédového člunu T-157 kapitánporučík Karl Dönitz, nicméně je to dost pravděpodobné, protože jeho nadřízený admirál Hugo von Rosenberg studii doplnil poznámkami. Sám Dönitz ovšem ještě v roce 1973 tvrdil, že na myšlenku skupinových útoků přišel sám už o několik let dřív. 

Ať už to s prvenstvím bylo jakkoli, faktem je, že když Dönitz v roce 1935 dostal velení ponorek na starost, nácviku skupinových útoků věnoval velkou pozornost. Aby je vůbec měl čím provádět, nadřízené bombardoval žádostmi o stavbu většího počtu člunů. Dá se říci, že právě jeho zásluhou mělo Německo na začátku války ponorkovou flotilu, která se počtem necelých 60 jednotek v podstatě rovnala silám Velké Británie, Spojených států nebo Japonska. Víc podmořských člunů – často zastaralých – měla jen Francie (80), Itálie (100) a Sovětský svaz (140).

Pokus admirála Dönitze

Na první válečné hlídky vyplouvaly německé ponorky samostatně a do vlčích smeček se neshlukovaly. Přece jenom se jednalo o metodu boje proti konvojům a v úvodních válečných hodinách nikdo nevěděl, zda a kdy nepřítel ke konvojovému systému přistoupí. Nicméně došlo k tomu záhy, a tak Dönitz už 7. září 1939 odvolal domů deset ponorek a po doplnění paliva a zásob z nich hodlal vytvořit dvě seskupení. Některé čluny však musely plnit jiné úkoly, a tak vznikla jen jediná skupina o šesti jednotkách. Jedna ponorka však byla ztracena na mině, tři se zdržely, a tak konvoj KJF-3 z Jamajky do Liverpoolu napadly pouhé dva čluny. Herbert Schulze s U-48 potopil dvě lodě a následně další dvě, které odpadly z jiného konvoje. Alexander Gelhaar na U-45 také poslal ke dnu dvě plavidla, jenže nepřežil odvetný protiútok čtyř torpédoborců. Ostatní ponorky potápěly lodě plující samostatně a špatně informovaný Dönitz získal dojem, že skupina slaví kolosální úspěch. Proto ji přesměroval na konvoj HG-3 z Gibraltaru, z něhož ke dnu klesly tři lodě. 

Následný rozbor však ukázal, že skupinová akce přinesla víc zklamání než důvodů k radosti. Poměr 12 lodí za cenu dvou ponorek se v té době zdál naprosto špatný. Sám Dönitz z této úvodní akce vyvodil tři závěry. Na konvoje je třeba útočit dál od pobřeží, kde nehrozí nebezpečí od letadel. Dále je nutné, aby člun, který konvoj objeví, neútočil a podal ostatním tak přesné informace, aby nepřátelské uskupení našly. Teprve po shromáždění měl proběhnout jeden mohutný úder, při kterém se konvoj rozptýlí a bude jej snazší zlikvidovat. Bylo zkrátka ještě na čem pracovat a taktika skupinových útoků šla prozatím k ledu.

Útoky na bezbranná stáda 

V příštích měsících ponorky vyplouvaly na samostatné mise a k dalšímu pokusu o skupinový úder se velení odhodlalo až v červnu 1940. Do té doby se teoreticky pracovalo na zlepšení taktických prvků. Pozemní velitelství U-Bootwaffe si podrželo operační velení, neboť mohlo pracovat se zprávami z rozvědky. Ponorková skupina měla zaujmout hlídkovou linii s dostatečným předstihem a s takovým rozmístěním, aby se čluny seskupily v řádu několika hodin. Takové schéma bylo jednoduché, a tudíž mělo šanci na úspěch. Hned první operace se zdařila nečekaně dobře, když devět člunů za cenu jednoho poškozeného potopilo 32 plavidel. 

Výsledek hovořil jasnou řečí a Rudeltaktik neboli taktika smeček (oficiální termín poprvé použitý právě v červnu 1940) dostala zelenou. V příštích měsících německé ponorky triumfovaly a potápěly tolik spojeneckých lodí, až američtí důstojníci v Londýně získali dojem, že britská obrana je naprosto neschopná. Není divu, protože například v říjnu 1940 osm ponorek napadlo konvoj SC-7 chráněný pěti doprovodnými plavidly. Zatímco útočníci z třídenní mely vyvázli beze ztrát, z 35 lodí v konvoji jich ke dnu kleslo rovných 20. Během čtyř měsíců na přelomu let 1940–1941 Dönitzovi muži nepřišli ani o jeden člun a zdálo se, že německá ponorková zbraň Hitlerovi válku vyhraje. Ve skutečnosti ale Kriegsmarine „jen“ těžila z velmi příznivé situace. 

Nová útočiště

Obsazením francouzských atlantských přístavů U-Booty získaly přímý přístup k otevřenému moři a pobyt na hlídkách se prodloužil. V červnu 1940 vstoupila do války Itálie a část Královského loďstva včetně protiponorkových lodí odplula do Středozemního moře. V severním Atlantiku zůstalo spíš „to horší“ s nedostatečně vycvičenými posádkami a s veliteli, kteří se teprve učili bojovat. Pobřežní velitelství RAF spoléhalo vesměs na zastaralé stroje Avro Anson s malým operačním doletem, zatímco německé straně s vyhledáváním konvojů zatím ještě do jisté míry pomáhala dálková letadla Fw-200 Condor. 

Překonávala se i odposlechová služba B-Dienst, která dokázala dešifrovat velké množství zpráv a pozice konvojů velmi přesně lokalizovala. Takový stav ale nemohl trvat věčně. Britské loděnice pracovaly na plný výkon, Spojené státy americké už v září 1940 podepsaly smlouvu o dodávce padesáti torpédoborců, námořníci získávali bojové zkušenosti a na letištích se objevovaly výkonnější stroje, jako například Lockheed Hudson, PBY Catalina nebo Short Sunderland s delším doletem. Nezaháleli ani britští vědci. Usilovně pracovali na námořních verzích radarů, sonarů a vysokofrekvenčních zaměřovačů rádiových signálů. Také spojenečtí dešifranti dřeli do úmoru, a přestože zatím zaznamenávali jen nepatrné úspěchy, jejich úsilí se v budoucnu vyplatilo.

Dokončení: Hitlerovy šelmy z hlubin: Taktika německých vlčích smeček (2) (vychází v neděli 16. června)

Další články v sekci