Reklama


Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les (1)

04.12.2018 - Miroslav Mašek

Po vylodění v Normandii se na západní frontě odehrála řada urputných bitev. Ačkoliv boje v Hürtgenském lese patřily k nejdelším a nejkrvavějším, do všeobecného povědomí se snad kvůli masovému nasazení tanků více zapsala až navazující bitva v Ardenách

<p>Kromě nepřítele museli Američané zápasit i s extrémně obtížným a bahnitým terénem</p>

Kromě nepřítele museli Američané zápasit i s extrémně obtížným a bahnitým terénem


Reklama

Když americké síly v září 1944 vstoupily do Německa, 1. armáda generálporučíka Courtneyho Hodgese zahájila ofenzivu s cílem dobýt Düren a Kolín nad Rýnem. Vrchní spojenecký  velitel generál Dwight Eisenhower ohledně obránců poznamenal: „Lidé s takovým přesvědčením a válečnými sklony se nevzdávají. Musíme je zadupat do země.“

Výsledkem se stalo tažení, které patřilo k nejtvrdším za celou válku a v němž Spojenci neprojevili příliš strategicko-taktického umu. Spoléhali na materiální převahu a soustředili se na jediný záměr – neustále útočit východním směrem. V ose Hodgesova postupu se ocitly Cáchy, které měly pro Němce symbolický význam – šlo o první velké město třetí říše, které čelilo spojeneckému náporu, a navíc se v něm nachází hrob zakladatele Svaté říše římské Karla Velikého. Generálporučík očekával rychlé vítězství, avšak obránci se jen tak zadupat nenechali a Cáchy padly až 21. října 1944.

Krveprolití se blíží

V téže době postupovaly další silné svazky 12. skupiny armád k Rýnu, přičemž formace Wehrmachtu zaujaly postavení na Westwallu a snažily se americkou 1. i 9. armádu zadržet na hranici třetí říše. Aniž to kdokoliv tušil, schylovalo se k nejdelší bitvě, jakou americké ozbrojené síly za celou válku vybojovaly. Jejím dějištěm se měly stát rozlehlé lesy rozprostírající se mezi městy Cáchy, Düren a Monschau v severní části vrchoviny Eifel.

Zatímco pro obránce představoval hustý porost plný bystřin a roklí téměř ideální terén, pro útočníky a obrněnou techniku šlo o noční můru. Podle jedné z obcí Američané oblast souhrnně nazvali Hürtgenský les. Akce v oblasti zahájila 9. pěší divize, která měla u Dürenu překročit řeku Rúr. Dne 14. září její 47. pěší pluk obsadil za cenu relativně malých ztrát městečko Schevenhütte, ovšem již o den později začal německý odpor sílit.

V hlubokých lesích

Divize v tomto prostoru sice Němce překvapila, ovšem vzhledem k následnému odvelení části jejích vojáků na jih nedisponovala dostatkem sil k dalšímu postupu. Údery v okolí Monschau vedené přemístěným 39. a 60. plukem také ztroskotaly na tuhé defenzivě, a i když se Američanům podařilo dobýt Lammersdorf, nedokázali vytlačit z pozic nepřátele zakopané v lese za vesnicí. Německé 275. a 353. divize hájící oblast sice měly daleko k plným stavům, zato držely pečlivě připravené a opevněné linie. 

Již během úvodních střetů se Američané důvěrně seznámili s hlavními nástrahami Hürtgenského lesa. Hustě zarostlý terén skrýval obránce před letectvem a nacházelo se v něm velmi málo cest vhodných pro pásová vozidla. Prostory vhodné k postupu střežily četné německé kulomety, minomety i děla. Samotným americkým vojákům naopak dělostřelecká podpora často chyběla. Aby problémů nebylo málo, měli útočníci kvůli potížím s průzkumem pouze matnou představu o síle obránců a jejich připravenosti. 

Postup se zadrhl

Deváté divizi se tedy zatím nepodařilo vyhnat Wehrmacht z periferie lesa, a tak se raději stočila na severovýchod ve snaze obsadit Hürtgen a Kleinhau. Ofenziva v tomto směru začala 19. září, kdy se vpřed pokusily opakovaně proniknout předsunuté hlídky. Němci pálící z pečlivě vybudovaných pozic tento záměr zmařili. A tak zatímco 47. pluk přešel začátkem října do obrany, 39. a 60. pluk raději udeřily na významnou dopravní křižovatku ve vesnici Schmidt. Pěchota sice záhy přerušila silnici mezi Monschau a Dürenem, ale její postup byl tuhou obranou postupně zpomalován a Američané utrpěli těžké ztráty – kupříkladu jeden z praporů 60. pluku přišel o dvě třetiny mužstva.

Úzké cesty společně s léčkami nepřítele učinily zásobování i evakuaci raněných takřka nemožnými. V lesnatém terénu navíc dělostřelecké granáty často vybuchovaly už ve vzduchu po kontaktu s korunami stromů a vojáky na zemi tak zasypávaly tisíce střepin, před nimiž prakticky nebylo úniku ani ve vyhloubených krytech a „liščích norách“. Také orientace byla značně problematická – velitel jednoho z praporů 60. pluku dokonce prohlásil, že „pokud někdo tvrdí, že se v lese vyznal, pak je to lhář!“

Boj s Němci i terénem 

Nahradit těžce pošramocenou 9. divizi dorazila 24. října čerstvá 28. pěší divize, posílená o 707. tankový prapor. Nově příchozí vojáky doslova šokoval pohled na špinavé, otrhané a zkrvavené spolubojovníky, avšak velitelé jim na přemýšlení o jejich dalším osudu neposkytli příliš času. Zatímco jeden z pluků 28. divize měl hájit severní křídlo, další dostal rozkaz udeřit na Germeter a poslednímu připadl hlavní úkol – konečně dobýt Schmidt.

Špatné počasí donutilo velení posunout termín útoku z původně plánovaného 31. října na 2. listopad, kdy v 8.00 přerušila ranní ticho dělostřelecká příprava ze stovek hlavní všech kalibrů. Jen na německé pozice kolem obce Vossenack dopadlo přes 11 000 granátů, nicméně příval „ohně a síry“ obránce nijak zvlášť neoslabil. Příslušníky 28. divize, kteří měli obsadit les severně od Germeteru, takřka okamžitě zastavila minová pole, minometná i dělostřelecká palba a rušivé protiútoky.

TIP: Bitva o hrad Itter (1): Pozoruhodné spojenectví Spojenců a Wehrmachtu

Během dvou dnů Američané postoupili o méně než dva kilometry a nedařilo se ani oddílům, které se snažily obsadit cestu nezbytnou k zabezpečení zásobování jednotek postupujících ke Schmidtu. Jindy klíčová převaha ve vzduchu byla zatím pěšákům brigádního generála Normana Coty, velitele 28. divize, k ničemu, protože příšerné povětrnostní podmínky až do 5. listopadu stíhací bombardéry zcela uzemnily. 

Pokračování v pátek 7. prosince

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

HMS Thetis | 1938–1943 | Velká Británie

Britská HMS Thetis je jednou z mála ponorek historie, jejíž osud zahrnuje hned dvě fatální katastrofy. První se odehrála v roce 1939 ještě před nasazením do akce: Během posledních testů se počítalo také s ponorem, manévr se ovšem nedařil. Při hledání příčiny se zjistilo, že do jedné z torpédových komor nenatéká voda, nicméně snaha problém vyřešit vyústila v pohromu – komorou, kterou technici uvolnili, se dovnitř začala nekontrolovatelně valit voda. Ponorka nakonec klesla na dno a 99 ze 104 členů posádky se utopilo nebo udusilo. Stroj se však podařilo vylovit a opět nasadit do akce pod názvem HMS Thunderbolt. Sloužil až do roku 1943, kdy ho nedaleko Sicílie zničily hlubinné nálože italské korvety Cicogna – a tentokrát již smrti na palubě neunikl nikdo. 

Zajímavosti
Revue

Pro humor nezbýval v „Dikobrazu“ v roce 1953 prostor, zato politických hesel a angažovaných článků přibývalo.

Historie

Nedobrou prognózu mají do budoucna velké šelmy a také řada primátů. Orangutani nebo kahau nosatí by však na Borneu mohli přežít, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

Příroda

Velká kulová hvězdokupa v Herkulovi (vlevo) a otevřená hvězdokupa Plejády se již na první pohled liší počtem hvězd

Vesmír

Rakovina děložního čípku a virus HPV

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907