Hrdí bojovníci s ohněm v pekle iráckých ropných polí

Plameny šlehají vysoko do vzduchu, jako by vybuchovala sopka. Rozlehlé části irácké krajiny se ztrácejí v mračnech černého kouře a tonou v odporném puchu. Poté co vítr v poledne změnil směr a pořádně zesílil, dosáhlo ohnivé inferno výšky sta metrů a natlačilo stěnu plamenů proti mužům z irácké Severní ropné společnosti. Během několika sekund se žhavý oblak valí přes ropná pole, zakrývá slunce a nutí dělníky utéct do bezpečí. Někteří muži běží ke svým autům, jiní se schovávají v boudách z vlnitého plechu, kde pak trpělivě čekají, až se vítr otočí a oni se budou moct vrátit k práci bez rizika, že uhoří zaživa. 

Prostě jen další den v životě hasiče na iráckých ropných polích. „Jestli je peklo stvořené z ohně, tak tohle je peklo na Zemi,“ říká Ajád Al Džabúrí, dvaačtyřicetiletý asistent hlavního geologa ze Severní ropné společnosti. „Vypadá to jako konec světa.“

Pole číslo 77

Tady, osmdesát kilometrů jižně od Mosulu, ztratili bojovníci Islámského státu (IS) poslední pozice a stáhli se do své mosulské bašty, jediného velkého města, které v Iráku ještě kontrolují: Jak dlouho, to se uvidí – irácká armáda metropoli obklíčila a nyní postupuje směrem k jejímu středu. 

Alespoň pět z pětadvaceti ropných věží, jež za sebou ustupující teroristé zanechali, je však podle agentury Reuters stále v plamenech. Tvoří tak jakousi druhou frontu ve válce o Irák, která není pro zasahující hasiče o nic méně nebezpečná. Každá z věží představuje bitvu sama o sobě a dobře ilustruje ochotu IS použít chaotickou destrukci jako zbraň. 

Dělníci rádi říkají, že tím nejlepším ochranným oděvem pro boj se strašným žárem je dostatečná vzdálenost. Na ropném poli číslo 77 nedaleko severoiráckého města Kvajarah riskuje život stovka mužů. Jsou k ohni tak blízko, že by i v zimním počasí mohli klidně chodit nazí. Jejich úkol je na první pohled jednoduchý: dostat plameny pod kontrolu, věž zaplombovat a přesunout se k další. Jenže realita je mnohem složitější. 

Pro rodinu, přátele – a Irák

Ponechme stranou nepředvídatelné plameny, toxické látky a neustále se měnící prostředí. Muži ze Severní ropné společnosti (většina z nich pochází z Kirkúku a Irbílu) se dlouhé hodiny lopotí s vybavením, jež se často přehřívá a rozbíjí. Navíc stále čelí nebezpečí nástražných výbušných systémů, kterými jsou mnohé věže zaminovány. Dělníci – v montérkách od téru, v ochranných helmách a někdy pouze s šátky nataženými přes ústa – si tyto podomácku vyrobené bomby fotí mobilem a snímky pak posílají rodině a přátelům. 

Mohamed Marúf, čtyřicetiletý hasič z Kirkúku a otec čtyř dětí, vysvětluje. „Moje žena a děti vědí, že tohle je těžká a riskantní práce, a manželka se mě ptala, proč už toho nenechám. Řekl jsem jí, že to dělám pro dobro země. Irák tohle potřebuje.“

Poté co Islámský stát zabral ropná pole v Sýrii a v Iráku, vydělal prodejem ropy na černém trhu „stovky milionů dolarů“, jak tvrdí dokumenty americké vlády, které cituje agentura Reuters. Než ovšem irácké bezpečnostní složky loni v srpnu celou oblast osvobodily, umístili bojovníci IS asi na dvacítku věží bomby a odstřelovači je potom na dálku odpálili. 

Plamen, který se nevyčerpá

Úředník z iráckého Ministerstva ropy Hamza Al-Džawáhirí potvrzuje, že už dělníci opravili asi polovinu z ropných věží odpálených teroristy. Podle něj dokážou věže každý den vyprodukovat padesát až šedesát tisíc barelů černého zlata, přičemž většinu tvoří živice – velmi hustý a mazlavý typ ropy, který se využívá na výrobu asfaltu a dehtu vhodného pro stavební práce. 

Muži tu riskují život v přepočtu asi za třináct set korun denně. „Největší výzvou je pro ně nutnost pracovat tak blízko místa, kde se válčí a které je plné nástražných výbušných systémů,“ vysvětluje Al-Džawáhirí. „A pak jsou tady přírodní podmínky. Prudké a nepředvídatelné větry mohou být smrtelné.“

Nejsložitější práce je zatím podle dělníků právě na poli číslo 77, jež se pokoušejí uhasit už několik měsíců. Když tam dorazili poprvé, bojovníci Islámského státu byli stále nedaleko a pálili do oblasti minomety. Nyní vyvstal další problém: Věž byla velmi těžce poškozena do hloubky, její potrubí se rozpadlo a do vzduchu unikají toxické zplodiny. Především z ní ovšem stoupá tak masivní ohnivý sloup, že dokáže spálit kůži i na vzdálenost třiceti metrů. Inženýři odhadují, že věž každý den vypálí mezi pěti sty a tisíci barely. 

Nekonečná bitva

Bitva je to pomalá a vyčerpávající. Hasiči míří proudem na propustný ventil věže, který se nachází nízko u země; bagr mezitím odstraňuje kamení, tér a hořící písek, jenž se mužům hromadí pod nohama. Cílem je kontrolovat oheň natolik, aby bylo možné se k němu přiblížit, zaplavit ventil vodou a později ho trvale zaplombovat betonem. 

Jakýkoliv pokrok se však okamžitě vytrácí ve chvíli, kdy se bagr přehřeje a dělníci jej musejí odvézt stranou a zchladit proudem vody. Přitom je polovina února, zhruba deset stupňů. Muži vzpomínají, jak bojovali s plameny loni v létě, zatímco se teplota držela kolem padesátky. Všichni se lopotí od východu do západu slunce. V poledne si dávají pauzu a modlí se, pod clonou ohně a dýmu. Během několika posledních měsíců došlo na spáleniny i zranění, nikdo však naštěstí nezemřel. Mezi náklaďáky a bagry zůstává neustále připravena sanitka. 

Jako každý jiný voják

Navzdory nebezpečí se na tuto práci všichni přihlásili dobrovolně. Jejich hlavní motivací je národní hrdost, ale také opovržení Islámským státem, jak vysvětluje Al Džabúrí. Když se ho zeptám, jaké to bude, až prokletou věž konečně uhasí, odpovídá: „Jako Vánoce.“

„Tito muži obětují všechno, aby svou práci dokončili – tak jako každý jiný voják,“ říká. „Tohle je naše fronta, náš způsob, jakým bojujeme s IS. Nenávidíme je. A každý den, který trávíme pod tímhle ohněm a kouřem, je nenávidíme o kousek víc.“