Reklama


Hrdinové v bílých tričkách: Kdo jsou Lékaři bez hranic a jak fungují?

16.02.2019 - Ptala se Kateřina Helán Vašků

Jak náročné je rozjet humanitární projekt v rizikových oblastech, z čeho se mise platí, co nejhoršího tam může pracovníky potkat a proč se nikdy nedotknou zbraní, ani když jsou v ohrožení života? Na tyto a mnohé další otázky nám odpověděl Zdeněk Müller z organizace Lékaři bez hranic

<p>Chirurgické středisko Lékařů bez hranic v Mosulu poznamenaném okupací Islámského státu v roce 2016.</p>

Chirurgické středisko Lékařů bez hranic v Mosulu poznamenaném okupací Islámského státu v roce 2016.


Reklama

Pro Lékaře bez hranic pracujete už čtvrtým rokem jako logistik. Co všechno vaše pozice obnáší? 

Ten pojem je možná trochu zavádějící. Protože mimo dopravu a skladování, kterými se zabývají logistici třeba v Evropě, se starám o milion dalších věcí: počínaje zajišťováním bezpečnosti přes starost o elektronická zařízení, jako jsou počítače a vysílačky, až po shánění aut… Ale jde například také o obstarání elektrické energie, pitné vody a veškerého technického zázemí pro naše zdravotnické aktivity. 

Jak vypadá organizační struktura Lékařů bez hranic?  

Lékaři bez hranic fungují na bázi takzvaných operačních center: Je jich pět a nacházejí se v Paříži, Bruselu, Amsterodamu, Barceloně a Ženevě. Jde o takové základny, jakési obrovské kanceláře se spoustou lidí, odkud se řídí operace po celém světě. Dál máme řadu poboček, jejichž úkolem je nábor nových pracovníků, vybírání finančních darů a informování veřejnosti o tom, co se děje v zemích, kde pomáháme. Vlastní lékařské projekty se pak odehrávají ve více než sedmdesáti státech, přičemž celkový počet mezinárodních pracovníků v jedné zemi se může blížit i stovce. Je však třeba zdůraznit, že všude působí ještě až desetkrát víc místních zaměstnanců.

Jak se vybírají destinace, kam pojedou Lékaři zasáhnout? 

Jak jsem zmínil, působíme ve více než sedmdesáti zemích, takže když se někde něco stane, většinou už fungujeme poblíž. Do postižené oblasti následně zamíří průzkumný tým neboli exploration team, který se skládá z koordinátora, zdravotníka a obvykle i z logistika: Ti potom přímo na místě zjišťují, co se tam děje. V rámci relativně přesné analýzy se určuje, kolik osob je v nebezpečí, jaká rizika jim hrozí a jaká je kapacita místních autorit. Pokud by se totiž o problém dokázala postarat lokální vláda, je zbytečné, abychom tam jezdili my. Na základě průzkumu se sestaví dokument a zašle se do konkrétního operačního centra, kde se rozhodne, zda se mise uskuteční, nebo ne. Celý proces může trvat dny, někdy i týdny. 

Konečné schválení má na starosti nějaká komise? 

Nejedná se přímo o komisi, ale o tým označovaný jako emergency neboli pohotovostní buňka. Ta reaguje na náhlé změny a katastrofy a rozhoduje, kam svoje snahy zacílí. V každém operačním centru přitom existuje hned několik buněk – například v Ženevě je jich pět operačních plus jedna pohotovostní. Těch pět „běžných“ se stará o projekty, které už běží: Působí v oblastech dlouhodobě, a na potenciální pohotovost jsou tedy do jisté míry připravené. Pohotovostní jednotka funguje v případě náhlých katastrof, neočekávaných konfliktů a podobně.  

Z čeho se všechny mise platí? 

Lékaři bez hranic jsou nezisková organizace, takže jde z drtivé většiny o příspěvky dárců. Třeba loni jsme globálně získali 96 procent zdrojů od soukromých osob, zatímco od institucí se jednalo jen o necelá dvě procenta. Česká kancelář dokonce obdržela od soukromých dárců sto procent financí. Jelikož Lékaři bez hranic vyznávají princip nezávislosti, nepřijímáme žádné prostředky od subjektů, které by nám mohly potenciálně „mluvit“ do toho, jaké aktivity a kde přesně máme provádět. Vylučuje to tedy politické činitele, ale třeba i těžařské společnosti, producenty zbraní a podobně. Nebereme peníze ani od výrobců léků: Šlo by totiž o velký střet zájmů v otázce, kolik a jakých farmak nakupovat. 

Dá se říct, kolik stojí jedna mise? 

U jednotlivých projektů se samozřejmě rozpočty liší, záleží na mnoha okolnostech. Rámcově se pohybujeme v jednotkách až desítkách milionů eur za misi v jedné zemi na rok. Když jsem skládal rozpočet za logistickou část našeho projektu v Iráku, překvapilo mě, že nejvíc se utratilo za HR (Human Resources neboli lidské zdroje, pozn. red.), respektive za platy místních lidí, kteří s námi spolupracovali. Když potřebujete koupit auto, jedná se o nějakých pětadvacet tisíc dolarů, léky jdou do stovek tisíc. Ale každý měsíc navíc platíme místní spolupracovníky v zaměstnaneckém poměru, kteří tam normálně chodí do práce – a to byl vůbec nejvyšší náklad. 

Zapojení místních se mi velmi líbí. Většinou totiž pomáháme v zemích, kde je běžný život nemožný, nebo minimálně ztížený: ať už válkou, přírodními pohromami, či špatnou politickou a ekonomickou situací. To, že tamním lidem dáme práci a plat plus další věci jako školení a pojištění, znamená, že nepřímo přinášíme pomoc nejen zdravotnickou, ale i sociální. 

Stává se, že některá země vaši pomoc odmítne? 

Stává se to. Podle mezinárodního práva nemůžeme jen tak někam „naběhnout“, začít tam zkoumat situaci a něco podnikat. Všechno se musí odehrát na legální bázi, většinou na pozvání vlády, což samozřejmě platí nejen pro Lékaře bez hranic, ale pro všechny humanitární organizace. Nejde navíc pouze o povolení vlády ke vstupu, nýbrž také o řadu povolení na lokální úrovni. Mám osobní zkušenost s Irákem, kde jsme museli obstarat mnohá administrativní schválení a stovky razítek pro dovoz léků z ciziny, což vyžadovala tamní agentura pro kontrolu léčiv. A k samotnému pohybu po zemi jsme potřebovali další povolení… 

I proto, že všechno musí proběhnout zcela legálně, někdy pomoc trvá. Nejjednodušší by sice bylo přijet do oblasti s kamionem a okamžitě začít pracovat, ale tak to bohužel nefunguje. Právě administrativní překážky, které je třeba překonat, patří někdy v rámci mise k těm nejtěžším. 

Jak na příchod Lékařů bez hranic reagují místní? 

Zpočátku někdy s nedůvěrou. Pokud nás neznají, mohou mít dojem, že se u nich najednou objevili nějací cizinci v bílých tričkách s logem a nikdo přesně neví, co tam dělají. Už jsme čelili nařčení ze špionáže, z nezákonného odebírání krve nebo z obchodu s orgány. A když v Africe propukla epidemie eboly, místní se na zdravotníky ve speciálních ochranných oblecích skutečně dívali jako na nějaké mimozemšťany, a dokonce se snažili jejich základnu podpálit. Ze začátku je tedy důležitá práce na přijetí lokální komunitou. Nakonec jsme si ale vždycky zvládli důvěru získat, což nám pak pomáhá i v dalších projektech v dané oblasti či zemi. 

Jak vypadá běžný tým, který jede přímo do terénu? 

Každý tým má vedoucího projektu, který může, ale nemusí mít zdravotnický „background“. Občas jsou to prostě projektoví manažeři – lékařské vzdělání je samozřejmě výhodou, ovšem nikoliv podmínkou. Pak se jedná o vedoucího zdravotnického a logistického týmu a administrátora. Podle velikosti a zaměření projektu k sobě vedoucí zdravotnického týmu dostane další zaměstnance: například šéfku porodnice, chirurga, anesteziology, sálové či normální sestry, farmaceuta a další.  

V logistické sekci jsem měl například na posledním projektu čtyři logistiky: specialistu na vodu a kanalizaci, elektrikáře, odbornici na konstrukce a člověka, který se staral o chod logistických aktivit ze zdravotnického hlediska. Potom jsme měli k ruce ještě tým místních, což dělalo celkově asi sto padesát lidí. Dostali jsme k dispozici třeba patnáct místních řidičů, tým nákupčích, spoustu uklízečů a uklízeček, instalatéry… Lékařské projekty jdou často ruku v ruce s řadou dalších: Při tomto konkrétním jsme rekonstruovali místní pohotovostní oddělení ve stávající nemocnici a pak tam začal působit náš lékařský tým. 

Takže týmy Lékařů bez hranic zdaleka netvoří jen lékaři a sestry…

Přesně tak, v rámci zdravotnických a nezdravotnických profesí je to tak půl na půl.

Čím vším je nutné projít, než se člověk stane Lékařem bez hranic? 

Uchazeč musí splnit hned několik podmínek, aby se vůbec mohl přihlásit. Musí mít odborné vzdělání, například odborní lékaři potřebují atestaci, všeobecní lékaři alespoň dva roky praxe. U profesí typu logistik se vyžaduje nejen technické vzdělání, ale i praxe s vedením týmu: Jednoduše nestačí být dobrý na počítače nebo na vodu a hygienu – daný uchazeč musí také umět jednat s lidmi, protože pak řídí třeba dvacetičlenný tým. Dál se vyžaduje znalost světového jazyka: Angličtina představuje minimum, francouzština obrovskou výhodu. Řadu našich projektů v Africe totiž tvoří frankofonní mise. Hodí se i španělština, portugalština nebo ruština. Samozřejmě je nutná časová flexibilita a ochota vycestovat.

A samotné výběrové řízení? Jak těžké je v něm uspět? 

Musel jsem absolvovat náročný výběrový proces trvající celý den. Zahrnoval pohovory, testy, cvičení na týmovou spolupráci a další. Poté si operační centrum dalo zhruba týden na rozmyšlenou, než se ozvalo s tím, kdo uspěl. Nás se sešlo při výběru asi šest, ale vím, že minimálně jeden dostal vyrozumění, že se na danou práci nehodí.

Jak účastníci misí bydlí? 

Ubytování se v závislosti na místě docela liší. Na některých afrických misích se například bydlí v tradičních chatrčích z hlíny, kam bohužel občas lezou hadi a další havěť. Naopak v Iráku nebo na Ukrajině mívá ubytování v jistých ohledech dokonce vyšší standard než u nás. 

Na bydlení se obecně hodně dbá. Práce je totiž velmi náročná: Například v Iráku člověk pracuje v neznámém prostředí, s teplotami v rozmezí 45–50 stupňů, kde je velmi prašno. Když pak po dvanáctihodinové směně skončí, je fajn přijít domů, dát si sprchu, zapnout klimatizaci. Krátkodobě lze samozřejmě vydržet i v horších podmínkách, ale pokud máte v místě pobývat třeba půl roku, začne to být hodně únavné. Jde prostě o to, aby se naši zaměstnanci mohli soustředit na práci a pak si odpočinout. 

Je nějaká minimální doba, na kterou musí člověk vycestovat? 

Záleží na profesi. Pro logistiky je první mise většinou půlroční. Člověk na ni jede jako zelenáč, dva měsíce se učí a teprve potom začne projektu něco přinášet. Mě osobně poslali poprvé do Iráku, ale do relativně klidného projektu. Když se řekne uprchlický tábor pro 43 tisíc lidí, zní to docela divoce. Ale jelikož už jsme měli zaškolený tým místních, šlo o jednodušší práci. K ruce jsem dostal například velmi zkušeného pomocníka Ahmeda, kterému jsem zpočátku jen podepisoval papíry – zvládl by to tam i sám. Takže tuto pozici bych nazval tréninkovou. Až po dvou měsících už jsem věděl, co dělat, jak vylepšovat. Čím je potom člověk zkušenější, do tím hlubší vody ho hodí. 

Znamená práce Lékařů bez hranic velký nápor na psychiku? 

Určitě ano. Nejedná se však jen o to, co tam člověk vidí – počínaje podmínkami uprchlíků až po malé nemocné děti. Jde i o jiné faktory: Například žijete půl roku s šesti lidmi v uzavřeném domě. Spolubydlící si nevybíráte, prostě vám je tam pošlou a musíte s nimi vyjít.

Takže existují lidé, kteří misi nezvládnou a skončí? 

Stává se to. Někdo přecení síly nebo mu nesedne prostředí. Pamatuju si, že na jednu misi přijela zkušená finanční administrátorka, starší paní. Vstoupila však do projektu, který se teprve rozjížděl a kde rozhodně nebyl ubytovací komfort, o němž jsem mluvil. Spali jsme po třech či po čtyřech v jednom pokoji a nemohli jsme chodit ven, protože město ještě nebylo z bezpečnostního hlediska plně zmapované. Paní řekla, že netušila, do jakých podmínek půjde, a další den zas odjela. Občas také začínající pracovníci očekávají od projektu dobrodružství a že budou zachraňovat svět. Jenže místy práce spočívá hodně v administrativě a stane se, že člověk třeba dva týdny čeká na vízum nebo na povolení a nemůže dělat vůbec nic. A někdo to prostě „zabalí“.

Jak vypadá typický pracovník Lékařů bez hranic, dá-li se podobným způsobem zobecňovat? 

Je to genderově, národnostně i věkově dost vyvážené. Jde o lidi zhruba od pětadvaceti do padesáti let, nebo i starší. Je velmi důležité, aby si člověk uměl účast na misích sladit s rodinou, případně s tím, co očekává od života. Někdo například děti nechce a tím je pro něj situace vyřešená. Někdo má partnera, který dělá podobnou práci. Jiný je single, takže nemusí řešit nic. 

Jak dlouho lze tak náročnou práci vykonávat? 

Asi jen padesát procent lidí se vypraví na druhou misi, tu třetí pak zvládne pouhých dvacet nebo třicet procent. Takže HR oddělení po celém světě mají neustále plné ruce práce – jak se starostí o ty, kteří vydrželi, tak se sháněním a zaučováním nových. Potkal jsem i pár takových, kterým říkáme „dinosauři“, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Je jim třeba přes osmdesát a u organizace působí několik desítek let. Zažili přitom i mise, kdy ještě moc nefungoval internet ani mobilní telefony.

Jezdí pracovníci opakovaně do stejných zemí, nebo destinace střídají? 

Záleží na situaci i na každém člověku. Já osobně jsem se „zasekl“ na Blízkém východě – byl jsem tam už pětkrát. Někdo ovšem jede na jedno místo, ale pak se tam nechce vrátit a raději poznává další oblasti. Můj kolega chirurg Tomáš Šebek zas razí zásadu, že se po čase do dané lokality vždycky vrátí. Je pro něj zajímavé sledovat vývoj projektu s určitým časovým odstupem. 

Kdy a za jakých podmínek se mise ukončují?

Když se konkrétní projekt otevírá, počítá se s tím, že se jednou i zavře. Jsme pohotovostní organizace a snažíme se zaměřovat na největší problémy na počátku, tedy ve chvíli, kdy ostatní organizace nebo místní vlády a autority ještě nedokážou reagovat. Už v rámci otevírání projektu tudíž existuje takzvaná exit strategy neboli odchodová strategie, která obsahuje ukazatele indikující jeho ukončení. Ne že by se pak všechno zavřelo, pacienti museli opustit nemocniční lůžka, sbalili se stany a sbohem. Snažíme se prostě projekt předat dál – například místnímu ministerstvu zdravotnictví, což je většinou náš nejbližší partner. 

Každopádně uzavírání projektu bývá většinou dost emotivní, a to nejen pro nás, ale i pro místní, kteří na něm pracovali třeba pět let. Z personálního hlediska se jim snažíme pomoct: Například když se projekt předává ministerstvu zdravotnictví, posíláme tam seznam všech našich spolupracovníků, včetně osobních doporučení.

Kdo se na misích stará o vaši bezpečnost? 

Lékaři bez hranic zásadně nepoužívají zbraně, a to ani zprostředkovaně ve smyslu, že bychom si najali lidi, kteří by nás chránili. Po zbrani nesáhneme ani v sebeobraně. Do našich nemocnic nikdo nesmí se zbraní vstupovat: U zdravotnických center i základen máme vždy ceduli s přeškrtnutým kalašnikovem a také někoho, kdo bojovníkům či vojákům vysvětluje, že zbraň opravdu nemohou mít s sebou. Nakonec si na to všichni zvyknou a respektují to. Právě tato otevřenost nás chrání víc, než kdybychom se schovávali v nějakých bunkrech. Samozřejmě to ale neplatí stoprocentně – například před dvěma lety vybombardovali naši nemocnici v afghánském Kundúzu. 

Řekl byste, že vás práce pro Lékaře bez hranic změnila? 

Osobnostně určitě v tom, že jsem získal větší nadhled a především rozhled. Vždycky jsem se snažil hodně číst, zajímat se, ptát se, cestovat. A tato zkušenost je neocenitelná. 

Jsou návraty domů těžké? 

I na misi se snažím udržovat kontakt s rodinou, přáteli. Existuje však i další věc, na kterou nás upozorňovali: Když jede člověk na misi, obvykle se připravuje na určitý kulturní šok. Ten pak většinou zvládne, právě proto, že ho očekává. Pak se ovšem za půl roku vrací domů a myslí si, že to tam bude úplně stejné. Víceméně to tak je, jenže člověk sám se hodně změní. A pak zažívá to, co psychologové popisují jako obrácený kulturní šok. 

Lékaři bez hranic

Mezinárodní humanitární a zdravotnická organizace Lékaři bez hranic (z francouzského Médecins Sans Frontières, MSF) vznikla v roce 1971 v Paříži. Jejím cílem je podpora v oblastech zmítaných válkami a nepokoji, hladomory i epidemiemi. V současnosti působí ve více než 70 zemích a pracuje pro ni přibližně 45 tisíc lidí. Za poslední léta fungovala například v rámci konfliktu v Sýrii a Jemenu, poskytovala zdravotní péči na Ukrajině a nejvíc misí má v Africe, kde mimo jiné bojovala – a v současnosti opět bojuje – proti epidemii eboly. Naprostou většinu finančních zdrojů získává od soukromých osob: Celosvětově činí soukromé dary přes 96 % veškerých příjmů organizace. Mezinárodní humanitární a zdravotnická organizace Lékaři bez hranic (z francouzského Médecins Sans Frontières, MSF) vznikla v roce 1971 v Paříži. Jejím cílem je podpora v oblastech zmítaných válkami a nepokoji, hladomory i epidemiemi. V současnosti působí ve více než 70 zemích a pracuje pro ni přibližně 45 tisíc lidí. Za poslední léta fungovala například v rámci konfliktu v Sýrii a Jemenu, poskytovala zdravotní péči na Ukrajině a nejvíc misí má v Africe, kde mimo jiné bojovala – a v současnosti opět bojuje – proti epidemii eboly. Naprostou většinu finančních zdrojů získává od soukromých osob: Celosvětově činí soukromé dary přes 96 % veškerých příjmů organizace. 


Zdeněk Müller

V roce 2010 promoval na ČVUT v oboru pozemní stavby a konstrukce. Následně začal pracovat jako statik ve společnosti STATIKON Solutions, s. r. o., od roku 2013 je členem České komory autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT). V roce 2015 absolvoval s Lékaři bez hranic první misi do Iráku a od té doby se zúčastnil pěti dalších: Šlo o uprchlický tábor Domíz, otevření mise v Tikrítu, stavbu chirurgické jednotky u Mosulu a výživové centrum v uprchlických táborech u města Kajjaráh. Další misi plánuje na počátek roku 2019. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Monumentální komplex menhirů a kamenných kruhů stojí na Salisburské pláni v Jižní Anglii – nejbližší vesnice ležela více než tři kilometry daleko.

Zajímavosti

Zatímco v mládí máme na všechno spoustu času, ve stáří čas pádí podstatně rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je…

Věda

Leopold I. a jeho syn Karel VI.

Historie

Divoký červený trpaslík a jeho exoplaneta

Vesmír

Mráz a jarní tání každoročně připravuje návštěvníkům Michiganského jezera opravdu dechberoucí podívanou.

Revue

Kladivouši jsou většinou velmi tiší ptáci. Za letu ovšem vydávají kejhavé až ječivé zvuky. Tento pozoruhodný pták je zařazen mezi nejméně ohrožené druhy

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907