Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

20.07.2017 - Jaroslav Monte Kvasnica

Mnoha lidem je odporná, ale kdo se s ní setkal tváří v tvář, do smrti nezapomene. Hyena skvrnitá je impozantní tvor, v kohoutku vysoký až 90 centimetrů. Tato fascinující společenská zvířata zasluhují náš zájem i obdiv

Hyena u mršiny -<p>Tento tvor dokáže bez problémů strávit kosti a dokonce i rohy a kopyta</p>
Hyena u mršiny -

Tento tvor dokáže bez problémů strávit kosti a dokonce i rohy a kopyta


Reklama

„Zkřížit evropského saňového psa s hyenou, to by byly výkony!“ svěřil se mi nedávno jeden z musherů se svým snem. Podíval jsem se na něho s podezřením – dělá si legraci? Hyena přece není psovitá šelma a stejně pošetilý by byl nápad křížit leonbergra se lvem nebo chrta s gepardem. Hyeny nejsou s psovitými šelmami ani vzdáleně příbuzné a podle zoologů mají blíže k cibetkám a kočkovitým šelmám.

Terč lidských předsudků

Knihy Ernesta Hemingwaye mám rád. Mezi moje oblíbená díla však rozhodně nepatří Zelené pahorky africké. Ani v patnácti letech, kdy jsem knihu četl poprvé, mě nenadchly lovecké příběhy, končící smrtí antilop kudu, buvolů, nosorožců a lvů. A pasáž o hyenách mě přímo znechutila: „… nic nemohla být větší komedie než tenkrát ta smrdutá hyena s klínovitou hlavou, která se vynořila z vysoké trávy u jedné rokliny, pak ji dostala z deseti metrů, začala se točit dokolečka za svým ohonem a padla, teprve když opsala tři hopkavé soustředné kruhy. Dívat se na hyenu, která dostala zásah zblízka, byla pro Mkolu velká švanda. … „Fisi,“ říkal Mkola a vrtěl pobaveně i zarmouceně hlavou, že takové hnusné zvíře může vůbec na světě existovat. … hyena, hermafrodit, požírač mrtvol, který žere svoje vlastní maso, slídí po stopách právě otelených krav, překousává šlachy na nohou, zvíře, které je schopno ohryzat člověku ve spánku v noci obličej, které obchází tábořiště a žalostně skučí, zvíře, které smrdí, které je odporné, které má čelisti, jež dokážou rozdrtit kosti, na něž lev nestačí, které si to mete po hnědavé pláni a tahá břicho při zemi, zvíře, které se ohlíží, ve tváři výraz vychytralého zparchantělého psa.“

Hyeny vždy obklopovala atmosféra předsudků, znechucení, polopravd a omylů a předcházející řádky koncentrují většinu z nich. Hyeny ovšem nejsou nechutní, odporní a zbyteční tvorové. V přírodním uspořádání mají nezastupitelné místo a pro mnohé vlastnosti si daleko spíš než pohrdání zaslouží obdiv.

Chytří lovci se silným žaludkem

Hyeny jsou prastarou skupinou, která se někdy koncem starších třetihor oddělila od cibetek. Tvoří samostatnou čeleď hyenovitých (Hyaenidae), do níž patří pouze čtyři druhy: hyena žíhaná (Hyaena hyaena), hyena čabraková (Hyaena brunnea), hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) a drobnější hyenka hřivnatá (Proteles cristatus). Všechny čtyři druhy mají charakteristickou stavbu těla se „sraženým“ zadkem.

S výjimkou hyenky hřivnaté mají neuvěřitelně silné čelisti a zuby, jimiž dokáží drtit mohutné kosti velkých afrických kopytníků. Mají nejsilnější stisk ze všech šelem a dokáží mezi svými zuby vyvinout silnější tlak než lev – udává se, že jde o cca tři tuny na centimetr čtvereční! Kromě mocných čelistí příroda hyeny vybavila také silnými žaludečními šťávami, takže tito predátoři dokáží nejen pozřít ale i strávit vedle masa rovněž kosti, ale dokonce rohy a kopyta!

Hyeny byly vždy tradičně považovány za mrchožrouty, ale vědecký výzkum jejich způsobu života jasně prokázal, že uloví až 80 % své potravy (lvi jen asi 50 %), pouze zbytek tvoří mršiny. Úspěšnost hyeního lovu se navíc pohybuje něco mezi 30–40 % a v tomto parametru jsou úspěšnějšími africkými lovci pouze psi hyenoví. Navíc tato zvířata v poslední době udivují vědce mimořádně vysokou inteligencí. Někteří zoologové dokonce tvrdí, že jejich inteligence je téměř na úrovni primátů!

Ochránkyně rodu

Jakýmsi reprezentantem čeledi se stali její největší zástupci, hyeny skvrnité. Ačkoli ovšem byla tomuto druhu věnována největší pozornost, prvním vědcem, který hyeny skvrnité seriózně studoval, byl až v šedesátých letech dvacátého století holandský zoolog Hans Kruuk. Jeho výzkum odhalil, že hyeny žijí ve společenských formacích, které Kruuk nazval klany, přičemž jeden klan může být tvořen až stovkou jedinců. Kruuk mimo jiné zjistil, že kráter Ngorongoro je rozdělen na osm různých teritorií, a že každý klan pravidelně střeží své teritoriální hranice, které čas od času znovu vyznačuje výměškem z pachových žláz, umístěných pod ocasem.

Už dříve byl ovšem odhalen omyl považující hyeny za hermafrodity. Ten byl dán tím, že samčí a samičí pohlavní orgány jsou si velmi podobné, protože samice jsou obdařeny falešným „pseudopenisem“. Důvodem této fyziognomické zvláštnosti je samčí hormon androgen, který se u hyeních samic stále zvyšoval. To způsobilo nárůst hmotnosti (samice jsou o 10–20 % větší než samci) a také zvýšenou agresivitu. Tyto vlastnosti jsou pro hyení národ velmi praktické. Statná, bojovná a agresivní matka díky tomu dokáže ochránit a nasytit své potomky a zajistit jim přežití.

Každý má své místo

Hyeny skvrnité po několik let studovali i někdejší manželé Jane Goodallová (světově proslulá primatoložka) a Hugo van Lawick. Z jejich společné práce vznikla mimořádná kniha Innocent Killers (v českém překladu Nevinné bestie, Mladá fronta 1974). Jane Goodallová v ní mimo jiné píše: „Když jsem s pozorováním hyen začínala, neměla jsem je, musím přiznat, nijak zvlášť v lásce, třebaže mě od počátku fascinovala jejich společenská organizace. Tehdy jsem však plně chápala ty lidi, což znamená většinu lidí, kteří k hyenám nechovají zvláštní sympatie. To však bylo předtím, než jsem poznala Bloody Mary a Lady Astorovou, starou Paní Brownovou a Nelsona (jména studovaných hyen – pozn. aut.) i ostatní členy Skalního klanu. Každá hyena má svou zvláštní, výlučnou osobitost, a když jsem je nějaký čas pozorovala, upřímně jsem si je oblíbila.“

Manželský pár odhalil mnoho zajímavého ze života hyen skrvnitých. Překvapilo je, že u hyen neexistuje přesné období říje, samice si totiž příhodné období k páření vybírají instinktivně samy. Klany žijí v přísném matriarchátu, kde kralují samice, jež mají mezi sebou striktní hierarchii a moc samců začíná až tam, kde končí vláda nejslabší z dam. Je velmi zajímavé, že hierarchie je dokonce dědičná, což se jasně projevuje u mláďat nadřazených samic. Proto již mláďata zaujímají v hyením klanu určitá sociální postavení a dcery vůdčích samic přebírají automaticky postavení svých matek. Pozoruhodná je pak pozice některých samců, kteří se mohou pohybovat ve dvou klanech a jsou tam tolerováni.

Společenský život v početném klanu umožňuje složitý „hyení jazyk“, složený z bohatého hlasového rejstříku, z čichových vjemů, řeči těla a ze společenských rituálů, které upevňují vazby mezi jednotlivými zvířaty a jejich složitou hierarchií.

Dravec a jeho kořist

Ačkoli nebezpečnost hyen pro člověka se často velmi přeceňuje, jde přece jen o mocnou a zdatnou šelmu, která je puzena loveckými instinkty a za určitých okolností se může stát skutečnou hrozbou. Josef Vágner v knize Afrika – Ráj a peklo zvířat uvádí: „V Africe neustále kolují pověsti, že hyeny zabíjejí lidi. Znám dva případy z Karamodže, kdy hyena v noci napadla člověka. V prvním případě ležel starý hlídač stáda u ohníčku, hlavu měl podepřenou o malou dřevěnou stoličku a podřimoval. Hyena mu jediným škubnutím vytrhla kus tváře i s uchem. V druhém případě napadla jednoho ze tří Karamodžanů, sedících u ohně. Nespali, nemluvili, tiše odpočívali. Hladová hyena se přiřítila neslyšně jako blesk a jediným kousnutím vytrhla jednomu z nich kus svalu nad loktem, o který se opíral.“

Tragickou zkušenost učinila s hyenou v zajetí Joanna Greenfieldová, která pracovala v izraelské zoo. „Otevřela jsem dvířka klece, shýbla se k misce a mluvila na hyenu,“ vzpomínala později Joanna. „Lidský duch je podivně ustrojený. Vzpomínám si, že když šelma zaútočila, zmlkla jsem, ale zůstala úplně klidná. Nepamatuji se, jak se mi zakousla do ruky, ačkoli jsem zřetelně slyšela praskat své drcené kosti. Táhla mě za paži a po celou tu dobu na mne hleděla tmavýma, jakoby prázdnýma žraločíma očima, hodnotíc mě chladným, takřka přátelským pohledem.

Greenfieldové se nakonec podařilo z klece uniknout, její ruka však zůstala natrvalo znetvořena. Již o pět let později putovala žena africkou divočinou a ze svého stanu pohlížela přes malý táborový ohníček do očí hyen, které kroužily kolem jejího tábořiště. „Nepociťovala hrůzu ani strach, ale naopak spříznění se zemí i zvířaty – zvláště pak s hyenami,“ píše o statečné ženě Rick Ridgeway, jenž zaznamenal její příběh v knize Stín Kilimandžára. „Uvědomil jsem si, že to, co popisuje, je zvláštní alchymie přírody, podivuhodná směsice strachu a fascinace, přitažlivých i odpudivých sil, které panují mezi dravcem a jeho kořistí.“

Hyení zasvěcenci

O přitažlivých silách mezi lidmi a hyenami by mohli vyprávět „hyenáři“, kteří zejména v Tanzanii, Keni, Zairu a Etiopii dodnes putují africkým venkovem. Tito muži vedou na silném řetěze ochočenou hyenu (většinou s náhubkem) a předvádí ji publiku. Občas na hřbetě statného zvířete povozí i děti. Šelmy prý není obtížné ochočit, pokud je chovatel získá jako malá mláďata a uměle je odkojí.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Do krajnosti je tato profese dovedena ve městě Harer, které leží ve východní části Etiopie na hřebenech pohoří Chercher v nadmořské výšce 1 870 metrů. Přímo z oken hotelu Tewodros, jenž se nachází za hradbami starého města, mohou návštěvníci sledovat neuvěřitelné divadlo – každý večer zde Yusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny. Z plastové nádoby rozděluje maso mezi své oblíbenkyně, které si pojmenoval. Hyeny dokáží dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který muž drží v ústech. A to přesto, že samy mezi sebou se o potravu bez milosti servou. Kam až Yusufova paměť sahá, vždy existoval v Hareru „hyení muž“, který podvečerní návštěvnice krmil. On sám se této neobvyklé činnosti věnuje již přes deset let a nyní do „řemesla“ zaučuje i svého syna. Yusuf je jeden z mála lidí, kteří plně pochopili, že přes svoji sílu a neobvyklý vzhled hyeny nejsou krvelačná monstra, ale nesmírně inteligentní a majestátní tvorové, kteří si plně zaslouží naši pozornost.

Hyena skvrnitá (Crocuta crocuta)

  • Řád: šelmy (Carnivora)
  • Čeleď: hyenovití (Hyaenidae)
  • Velikost: Největší samice mají výšku 90 centimetrů, délku až přes 160 centimetrů a dosahují hmotnosti až přes 80 kilogramů. Samci jsou znatelně menší.
  • Prostředí: Žijí v Subsaharské Africe (kromě Konga a nejjižnější Afriky), obývají polopouště, savany a řídké lesy.
  • Starost o mláďata: Samice jsou březí 110 dní a mají ve vrhu jedno až tři mláďata. Své potomky kojí neuvěřitelných 8–18 měsíců a matka vyprodukuje až 1,5 litru mléka denně. Mléko hyen má přitom nejvyšší obsah tuků ze všech afrických masožravců. Je to nutné, neboť hyení matka svá mláďata nevodí k úlovkům ani nepřináší pravidelně potravu do doupěte.
  • Potrava: V klanech loví velkou zvěř – pakoně, antilopy, zebry… Hyena při lovu obvykle uchopí stíhané zvíře za zadní nohu, zakousne se a pevně drží, dokud oběť nestrhne na zem. Padlé oběti okamžitě vyrve měkké maso mezi zadníma nohama a břichem. Ačkoli to vypadá drasticky, kořist je do deseti minut mrtvá a patrně zakouší méně bolesti než například rdoušené oběti lva.
  • Rychlost a vytrvalost: Hyeny mají v poměru k velikosti těla (srdce hyeny je dvakrát větší než srdce lva) největší srdce ze všech afrických savců, což z nich činí skvělé vytrvalce a atlety. „Dovedou běžet rychlostí až 65 km za hodinu a jsou tedy rychlejší než zebry a pakoně, kteří nikdy neběží rychleji než 45–50 km v hodině,“ tvrdí Josef Vágner. 
  • Způsob života: Žijí v klanech, které mohou mít 5–50 členů, v kraji bohatém na kořist dokonce až 80 či 100! Hyení klan obývá a hájí lovecké teritorium, které má rozlohu 40–1 000 km2, v oblastech s pravidelnou migrací velké lovné zvěře však rovněž kočují za svou potencionální kořistí. Území označují daleko slyšitelným (chechtavým) hlasem a především pachovými značkami, které ukládají na hranicích teritoria.
  • Průměrný věk: Odborné zoologické prameny se ve věku, jakého se hyeny mohou dožít, výrazně liší. Udávané údaje se pohybují od 20 do 50 let.
  • Početnost: Odhady se pohybují mezi cca 30 000–50 000 jedinců.
  • Zdroj textu:

    Příroda 6/2011

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Za světlou kůži vděčí populace Evropy neandertálcům. Bez jejich genů by její vývoj trval déle.

Zajímavosti

Laboratorní potkani jsou zdatní řidiči. S pomocí vozítek si v experimentu opatřovali pamlsky.

Věda

Zastavení projektu Airborne Laser (s laserovým komplexem na „nose“ Boeingu 747) zbrzdilo úvahy o sestrojení ničivé superzbraně v brzké budoucnosti.

Válka

Srážka galaxií NGC 4676, které se přezdívá Myšky

Vesmír

Karel Kludský starší, Antonínův syn, se svými slony a zebrami roku 1910.

Historie

Ztracené město neboli Ciudad Perdida v Kolumbii

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907