Americká puma Mark 55 Pelican: Neúspěšný pokus amerického námořnictva o naváděnou bombu
Druhý světový konflikt přinesl mimo jiné i vznik přesně naváděných leteckých bomb a raket, z nichž se některé dočkaly nasazení v boji. Velmi blízko k němu měla také americká puma Pelican, která se však nakonec do služby nedostala.
Konstruktéři většiny válčících velmocí hledali třeba i odpověď na otázku, jak co nejefektivněji zasáhnout nepřátelskou loď nebo vynořenou ponorku. Klasické bombardování přinášelo jen malé výsledky, zatímco střemhlavé útoky, ačkoli byly mnohem účinnější, znamenaly pro piloty vysoké riziko. Jako jedno z možných řešení tak přišly na scénu zbraně, jež se na cíl měly navádět samočinně, případně by je řídil operátor z paluby letounu v bezpečné vzdálenosti. Do vývoje několika typů naváděných bomb se tedy již v roce 1940 pustilo i americké námořnictvo.
Ve dvou verzích
Zrodila se například zbraň Robin s televizním naváděním, ale jako perspektivnější se jevilo využití radiolokátoru. Vznikly tak programy Bat a Pelican, z nichž první počítal s aktivním naváděním za pomoci radaru přímo v pumě, kdežto druhý sázel na poloaktivní princip, kdy cíl ozařoval radar na palubě letounu, který zbraň vypustil. Obě pumy využívaly shodnou základní konstrukci s nosným křídlem a vodorovnou ocasní plochou, na jejíchž koncích byly připojeny kulaté svislé plochy.
Puma Pelican měla vzniknout ve dvou variantách, jež se lišily hmotností, a sice 1 000 a 1 500 liber, tedy 450 a 680 kg, ale uvedená aerodynamická konfigurace zůstala identická. V zaobleném čele se nalézal pasivní radiolokační přijímač, jenž měl sledovat signál z radiolokátoru na palubě letadla. Jako hlavní nosič konstruktéři zamýšleli využít stroj Lockheed PV-1 Ventura, jenž měl nést dvě lehčí bomby Pelican Mark II nebo jednu těžší Pelican Mark III, a k navádění by byl určen radar AN/APS-2 na frekvenci 3,3 GHz. Aerodynamická konfigurace dovolovala pumě doklouzat na maximální vzdálenost přesahující 30 km.
Riziko pro osádky
Vývoj běžel poměrně rychle a už v prosinci 1942 se odehrálo první pokusné vypuštění bomby Pelican, která mezitím dostala od námořnictva i další název SWOD Mark 7 (Special Weapons Ordnance Device). K testům se nejdříve využívaly hydroplány Martin PBM-3 Mariner, avšak poté se přešlo k již zmíněnému letadlu PV-1 Ventura. Pasivní radiolokační přijímač, který byl vyvinut na univerzitě Massachusetts Institute of Technology fungoval dobře a očekávalo se, že se puma Pelican záhy dočká nasazení proti německým ponorkám v Atlantiku či japonským hladinovým lodím v Tichomoří. Finální test se uskutečnil v červnu 1944, kdy se vyřazená loď James Longstreet třídy Liberty stala terčem šesti pum.
Právě v té době se ovšem admirálové začali na projekt Pelican dívat spíše skepticky, jelikož jim vadila nutnost udržovat řídící letadlo prakticky na stejné pozici, kde by jej mohly napadnout stíhačky. Kromě toho US Navy nemělo dostatečný počet strojů PV-1 vhodných ke konverzi na nosiče bomb. Program Pelican byl tudíž v roce 1944 zastaven a pokračovalo se jen s typem Bat, jelikož jeho aktivní navádění se ukazovalo jako efektivnější a bezpečnější metoda.
