Když běžný kalibr nestačí: Duel velkorážových kulometů M2 a DŠK
Ve výzbroji současných armád běžně nalézáme kulomety velkých ráží, obvykle 12,7 mm, z nichž je jistě nejznámější americká „padesátka“, tedy typ Browning M2, který se zrodil už mezi světovými válkami. Stále ovšem spolehlivě slouží také jeho sovětský protějšek od konstruktérů Děgťarjova a Špagina.
První kulomety, které přišly na scénu koncem 19. a počátkem 20. století, používaly v naprosté většině náboje puškových kalibrů, tedy mezi 6 a 8 mm. Vedle snahy zachovávat kompatibilitu s municí standardních armádních opakovaček za tím stál názor, že rychlopalné zbraně zkrátka nepotřebují střílet výkonnějšími náboji. Už v té době ale docházelo k experimentům s většími kalibry, ačkoli zásadní impuls představovala až první světová válka, během níž vyrazily do boje letouny a tanky. Potřeba účinné obrany proti těmto novým smrtícím strojům pak podnítila i zrod moderních konstrukcí velkorážových kulometů.
Cesta k americké „stavebnici“
John Browning (1855–1926) zajisté patří mezi nejznámější a nejvlivnější tvůrce zbraní a mnoho jeho vynálezů se používá dodnes. Právě Browning navrhl i kulomet M1917, jenž se během Velké války dostal do arzenálu US Army a pálil municí ráže 7,62 mm, respektive .30-06 Springfield (metricky 7,62×63 mm). Obdobně jako mnoho dalších typů v této éře měl vodní chlazení, ačkoli zanedlouho se z něj vyvinul kulomet M1919 opatřený vzduchovým chlazením hlavně.
Vedle toho však existoval jiný směr evoluce, který pracoval s výkonnějším nábojem a inspiroval se francouzským příkladem v podobě kulometu Hotchkiss ráže 11 mm. Další podněty přineslo ukořistění německých zbraní ráže 13,2 mm. Firma Winchester tedy ještě během první světové války zkonstruovala nový náboj ráže 12,7×99 mm, jenž se pak stal známým pod označením .50 BMG (Browning Machine Gun), protože jako první zbraň jej používal nový kulomet Johna Browninga. Ten upravil model M1917 a dne 18. listopadu 1918 (tedy přesně týden po uzavření příměří) začaly zkušební střelby zbraně, jež měla firemní název Mk 50. Armáda ji zavedla v následujícím roce pod označením M1919, ale vyrobil se poměrně malý počet kusů. John Browning a potom jeho nástupci však pokračovali ve zlepšování, jež našlo i podporu u amerického námořnictva a do něhož se zapojila i firma Colt, kde od roku 1924 běžela sériová produkce inovované podoby pro zahraniční zákazníky.
Teprve v roce 1933 zavedla kompletně modernizovanou zbraň také US Army, a to pod názvem M2. Zůstal zachován původní funkční mechanismus, který užíval pohon krátkým zákluzem hlavně, ovšem „padesátka“ („Fifty“), jak se novému typu začalo přezdívat, vlastně nepředstavovala jen jednu zbraň, nýbrž spíše pomyslnou „stavebnici“. Na tom měl hlavní podíl Samuel Green ze zbrojovky Springfield, díky němuž vznikl soubor kompatibilních součástí, z nichž se daly sestavovat různé podoby kulometů. A tak mohl M2 používat vodní i vzduchové chlazení, dal se montovat na rozmanité lafety a vzniklo také provedení AN/M2 pro instalaci na paluby letounů.
V mnoha rolích
Zbraně s vodním chlazením se užívaly méně a méně, přestože se příležitostně uplatňovaly i za druhé světové války, z níž existují snímky protiletadlových „padesátek“ s typickým masivním pouzdrem s vodou. Jednoznačné dominance ovšem brzy dosáhl M2 s těžkou hlavní chlazenou vzduchem, takzvanou Heavy Barrel, takže kulomet se začal označovat i jako M2HB. Přesně tato varianta se pak stala v podstatě ztělesněním velkorážového kulometu Browning, tudíž se často zapomíná na onen hodně komplikovaný zrod a na existenci verzí s vodním chlazením.
Sériová produkce kulometů M2 běžela v několika firmách a za války nabrala obrovské tempo, protože poptávka ze strany pozemních vojsk, armádního letectva a námořnictva neustále rostla. „Padesátka“ totiž představovala opravdu výbornou konstrukci, kterou si vojáci rychle oblíbili pro její působivou ničivou sílu, jednoduchost, spolehlivost a univerzální povahu. K pěším praporům US Army se začaly přičleňovat takzvané těžké zbraňové čety s kulomety M2HB montovanými na trojnožkách a běžným jevem se stala instalace na podstavcích na džípech, nákladních vozech i nejrůznějších obrněncích.
„Padesátky“ se velmi dobře osvědčily i coby protiletadlové zbraně, a to zejména jako „čtyřčata“ na polopásových obrněných transportérech. Tady je potřeba zdůraznit, že US Army původně žádala 12,7mm kulomet především jako zbraň proti tankům a letadlům, kdežto úloha nástroje palebné podpory pěchoty byla až sekundární. Zesilování pancířů sice záhy odsunulo protitankové uplatnění do pozadí, avšak proti lehčím obrněncům si náboj .50 BMG pořád vedl skvěle. Nabízel také působivou přesnost, k níž přispíval fakt, že M2HB mohl pálit i jednotlivé rány, a proto jej někteří vojáci užívali vlastně jako těžkou odstřelovačskou pušku.
V této praxi se pokračovalo také v konfliktech studené války, protože M2HB zůstával ve službě a žádná z řady snah vyvinout adekvátní náhradu nevedla k úspěchu. Zřejmě tudíž nepřekvapuje, že jde o nejstarší dosud používaný vzor zbraně v US Army.
Browning M2HB
- RÁŽE STŘELIVA: 12,7×99 mm
- CELKOVÁ DÉLKA: 1,65 m
- DÉLKA HLAVNĚ: 1,14 m
- HMOTNOST ZBRANĚ: 38,0 kg
- HMOTNOST PODSTAVCE: 20,0 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 890 m/s
- MAX. KADENCE: 600 ran/min
- EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 1 800 m
- MAX. DOSTŘEL: 7 400 m
- KAPACITA PÁSU: 100 nábojů
První model a jeho vylepšení
Střelba na letadla v malých výškách (do 1 500 m) představovala primární zadání také pro těžký kulomet, který v roce 1929 začala poptávat Rudá armáda. Zbraň měla užívat nový velkorážový náboj, jenž byl vyvíjen od roku 1925 zejména pro protitankové pušky. Sovětský svaz sice v této kategorii nakonec vsadil na 14,5mm munici, avšak také zmíněný náboj s metrickou ráží 12,7×108 mm se jevil jako velice slibný. Úkol vyvinout těžký kulomet obdržel Vasilij Děgťarjov (1890–1949), který již vytvořil výborný lehký kulomet DP s typickým kruhovým zásobníkem na munici 7,62×54 mm. Děgťarjov tedy použil jeho funkční mechanismus, jenž pracoval na základě odběru prachových plynů z hlavně, a přímoběžný závěr zamykaný za pomoci dvou postranních destiček.
Výsledek představený v roce 1931 obdržel vojskové označení DK (Děgťarjova, krupnokalibernyj) a příslušel k němu bubnový zásobník pro 30 nábojů kalibru 12,7×108 mm. O rok později se rozběhla sériová výroba, která však trvala jen tři roky, jelikož model DK se v praxi zcela neosvědčil. Kadence se pro palbu na letadla jevila jako příliš nízká a kapacita zásobníku nepostačovala.
Základní koncepce zbraně byla ale pořád slibná, a proto se k projektu připojil další známý konstruktér Georgij Špagin (1897–1952). Díky jeho angažmá se změnil systém zásobování, takže sovětský kulomet začal používat pásy a zvýšila se jeho kadence. Modifikovaná zbraň DŠK (Děgťarjova, Špagina, krupnokalibernyj) se často označuje i jako DŠK obrazca 1938 goda, ačkoli do služby v Rudé armádě se formálně dostala až v únoru 1939 a sériová produkce v Kovrovském strojírenském závodě začala teprve v roce 1940.
První dodané zbraně se uplatňovaly podle původního zadání, tedy především jako protiletadlové, posléze ale došlo i k instalaci zbraně na různá obrněná vozidla včetně tanků. Kulomet se od počátku těšil velké oblibě u prostých vojáků, což prokazuje i přezdívka „duška“, jež vycházela z oficiální zkratky, toto slovo však označuje v hovorové ruštině také milovanou či blízkou osobu.
Přednosti a nedostatky
Standardní sériová podoba kulometu DŠK se nacházela na mohutné lafetě, která pocházela od konstruktéra Kolesnikova. Dostala dvě odpojitelná kola a dal se k ní upevnit též ochranný štít. Poskytovala vynikající stabilitu, kola pomáhala s přesunem těžké zbraně a usnadňovala použití kulometu v útoku, v čemž se vlastně navazovalo na proslulou dvoukolovou lafetu ruských a sovětských maximů. Základní nevýhodu této konstrukce však představovala vysoká hmotnost, takže v členitém terénu někdy ani kola nepostačovala a vojáci museli sestavu rozmontovat, aby „dušku“ vůbec mohli přemístit.
Lafeta měla trojici noh, ovšem při střelbě v této konfiguraci se občas vyskytovaly problémy se stabilitou. Vedle toho vznikly i speciální podstavce pro montáž na vozidla a plavidla, zatímco v úloze protivzdušných zbraní byly DŠK někdy umisťovány i na lafety pro větší počet kusů (nejčastěji tři). Fakt, že „duška“ měla ve svém „rodokmenu“ zapsánu tuto funkci, prokazovala i skutečnost, že do standardní výbavy náležel velký kruhový zaměřovač.
Podobně jako u americké „padesátky“ platilo, že šlo také o efektivní nástroj proti lehkým obrněným vozidlům, neboť standardní náboj ráže 12,7×108 mm měl ocelové průbojné jádro. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že DŠK neměl pro Rudou armádu ani zdaleka takový význam jako M2HB pro US Army, což se dá doložit mimo jiné faktem, že během druhé světové války z továren vyšlo jen asi 9 000 kusů.
Produkce však pokračovala dál a objevila se i modernizovaná podoba DŠKM, na jejíž dodávky se přešlo v roce 1946. Licenci na výrobu poté získalo několik zemí včetně Československa, byť po světě se kromě sovětských originálů nejvíce rozšířily čínské kopie nazvané Typ 54. Sovětská armáda zavedla do výzbroje nástupce „dušky“ v roce 1972, a to v podobě kulometu NSV, ovšem kulomety DŠK a DŠKM se dosud užívají v mnoha státech. O kvalitě této zbraně vypovídá i fakt, že se dodnes osvědčuje v rukou ukrajinských vojáků v boji proti dronům.
DŠK obr. 1938 goda
- RÁŽE STŘELIVA: 12,7×108 mm
- CELKOVÁ DÉLKA: 1,63 m
- DÉLKA HLAVNĚ: 1,07 m
- HMOTNOST ZBRANĚ: 33,5 kg
- HMOTNOST PODSTAVCE: 123,5 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 860 m/s
- MAX. KADENCE: 1 200 ran/min
- EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 2 000 m
- MAX. DOSTŘEL: 6 500 m
- KAPACITA PÁSU: 50 nábojů
Měření sil
Americká armáda zpočátku chtěla slavnou „padesátku“ používat zejména proti tankům či letounům. Rovněž sovětská „duška“ původně vznikla jako zbraň protiletecké obrany. Oba kulomety ráže 12,7 mm se záhy v této roli skutečně osvědčily a příležitostně střílely i na lehce obrněné cíle, jelikož jejich munice nabízela výborné průbojné účinky. Nejširší uplatnění a slávu si ale oba typy vybojovaly jako zbraně přímé palebné podpory. Především americký M2HB si v tomto směru získal výjimečný respekt a mezi německými vojáky mnohdy budil obrovský strach.
Zásadním nedostatkem arzenálu německých pozemních vojsk totiž byla faktická absence velkorážových kulometů. Občas se provizorně uplatňovaly letecké a protiletadlové kulomety ráží 13 a 15 mm z výzbroje Luftwaffe, avšak standardní pěchotní kulomet takového kalibru Wehrmacht neměl. Němečtí vojáci proto nikdy nevynechali příležitost použít ukořistěné „padesátky“ či „dušky“.
Z porovnání obou typů vyplývá, že sovětská zbraň dominovala z hlediska kadence, zatímco ta americká nabízela vyšší přesnost. Sovětská lafeta s koly mohla usnadňovat přesuny, jenže její hmotnost někdy působila i problémy. Oba vzory se vyznačovaly excelentní spolehlivostí a odolností, nicméně M2 byl přece jen univerzálnější, protože se široce uplatnil také na palubách letounů, zatímco „duška“ se ve vzduchu nikdy neetablovala.
Za studené války byl vyvinut typ NSV jakožto náhrada DŠK, kdežto M2HB spolehlivě pokračuje ve službě a nezdá se, že by se měl v dohledné době dočkat nástupce. Ačkoli tedy oba velkorážové kulomety jistě představují výborné nadčasové konstrukce, za podstatně větší rozsah uplatnění a pokračující službu ve své mateřské armádě si vítězství odnáší americký M2.
.jpg){kind=link}