Archeologové našli nejstarší důkaz o incestu. Došlo k němu v době bronzové
Genetická analýza kosterních pozůstatků z jihu Itálie odhalila nejstarší známý případ incestu mezi otcem a dcerou. Objev otevírá znepokojivé otázky o rodinných vztazích v pravěké společnosti.
Archeologové a genetici narazili na znepokojivý, zároveň ale vědecky fascinující objev: nejstarší dosud známý genetický důkaz incestu mezi otcem a dcerou. Pochází z kosterních pozůstatků starých přibližně 3 700 let, nalezených v jižní Itálii. Studie, publikovaná v časopise Communications Biology, výrazně rozšiřuje naše chápání sociálních a rodinných vztahů v pravěkých komunitách.
Genetická skládačka
Nález pochází z jeskyně Grotta della Monaca v Kalábrii, tedy z oblasti, která tvoří pomyslnou „špičku“ italské boty. Jeskyně sloužila jako pohřebiště během mladší doby bronzové, v období let 1780–1380 př. n. l. Archeologové zde objevili ostatky 23 jedinců – převážně žen a dětí.
Kosti byly silně fragmentované a promíchané, přesto se vědcům podařilo určit biologické pohlaví 18 jedinců (10 žen a 8 mužů). Analýza mitochondriální DNA a chromozomu Y ukázala, že komunita nebyla geneticky homogenní – lidé pocházeli z různých rodových linií, což naznačuje, že nešlo o izolovanou malou skupinu.
Výzkumníci identifikovali i příbuzenské vztahy. Jeden z nich byl zcela běžný: matka a dcera pohřbené blízko sebe. Druhý případ byl ale zcela jiného kalibru.
Pravěký incest
Pozornost vědců upoutaly ostatky dospělého muže a nedospělého chlapce. Klíčem k rozluštění jejich vztahu byla analýza homozygotních částí genomu, kde jsou obě kopie DNA prakticky totožné. Z nich lze určit míru příbuznosti – čím více a čím delší tyto úseky jsou, tím blíže si byli rodiče daného jedince geneticky příbuzní.
Většina lidí z pohřebiště vykazovala hodnoty odpovídající vzdálenému příbuzenství v rámci posledních šesti až deseti generací – nic neobvyklého pro pravěké společnosti. U ostatků chlapce ale vědci naměřili nejvyšší součet dlouhých homozygotních úseků, jaký byl kdy zaznamenán u starověké DNA.
Výsledek je podle genetiků jednoznačný: chlapec byl potomkem incestního svazku prvního stupně, konkrétně mezi otcem a jeho vlastní dcerou. DNA navíc potvrdila, že dospělý muž pohřbený v jeskyni byl chlapcovým otcem – a zároveň dědečkem z matčiny strany. Ostatky matky (dcery onoho muže) se však na místě nenašly.
Příbuzenská blízkost
Incestní vztahy nejsou v archeologii neznámé. Genetické analýzy například ukázaly, že rodiče jedné neandertálské ženy z Altaje byli pravděpodobně nevlastní sourozenci. Sourozenecké sňatky byly běžné také v královských dynastiích starověkého Egypta a podobný případ známe i z neolitu v Irsku.
V drtivé většině známých případů se ale jednalo o svazky druhého stupně (mezi sourozenci). Vztah rodič–dítě je svazkem prvního stupně, který je z genetického hlediska mnohem rizikovější a v lidských společnostech téměř univerzálně tabuizovaný. Přesto vědci u chlapce nenašli žádné známky vzácných genetických poruch.
Proč k takovému svazku došlo, zůstává nejasné. Komunita v Grotta della Monaca nebyla extrémně malá ani izolovaná a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o hierarchickou společnost, kde by incest sloužil k udržení moci či majetku – jako například u faraonů.
Autoři studie připouštějí, že mohlo jít o sociálně tolerované chování v rámci specifických místních zvyklostí. Tomu by odpovídal i fakt, že onen muž byl jediným dospělým mužem pohřbeným na místě, jinak vyhrazeném hlavně ženám a dětem. Zda šlo o všeobecně přijímaný vztah, ojedinělý případ, nebo výsledek nátlaku či násilí, se už ale s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.
