Bez cizinců by to nešlo: Obchodníci jako páteř středověkých financí
Nedocenitelnou součást společnosti většiny středověkých měst tvořili cizí obchodníci. Nejenže přispívali do pokladny daněmi ze svých tržeb, ale panovníci je také využívali pro role, které by stát jinak musel horko těžko zajišťovat sám.
Vládci rádi sázeli na fakt, že se dlouhodobě usazení cizinci mezi sebou znali a nově příchozí pak obvykle vyhledávali společnost svých krajanů, kteří se v lokálních poměrech dobře orientovali. Místní uskupení cizinců tak obvykle dostalo formální strukturu a také dílčí privilegia, ovšem výměnou za to, že odpovídali za chování všech příslušníků dotyčného národa. Představení pak nesli zodpovědnost za výběr daní – zpočátku jen mezi „svými“, a později už i mezi domácí populací.
Jelikož neměli vazby na místní elity, hrozilo menší riziko, že část shromážděných peněz zpronevěří. Zároveň bylo lehké se cizinců zbavit. Společenství cizích kupců navíc mohlo daně vybírat efektivněji, neboť disponovali přesnými informacemi o struktuře obchodu, mohli snáz sankcionovat neplatiče odříznutím od tržiště a jako kolektivní těleso poskytovali veřejné moci spolehlivější záruky plateb než jednotlivci.
Italové na špici
Mezi popsanými výběrčími hráli obvykle prim Italové, a to po celé Evropě. Svými aktivitami usměrňovali a propojovali obchodní činnost v různých regionech a kromě jiného vystupovali coby prostředníci mezi vladaři a komunitou kupců. V přístavech při Černém moři vybírali Janované cla a daně pro Zlatou hordu, stejně jako to dělali Benátčané pro slábnoucí Byzantskou říši. Chánové jejich funkci výběrčích časem rozšířili na celé pobřežní oblasti a považovali ji za největší přínos kupeckých kolonií. V době výběru daní dal vždy chán uvěznit několik představitelů janovské obchodní komunity a propustil je výměnou za shromážděné peníze. Pokud ovšem vybraná částka meziročně klesla, nechal část kupců popravit.
Analogicky ručili zahraniční obchodníci vlastním životem za výběr daní také v islámských končinách. V Tunisu, Maroku a na Sicílii hráli takovou roli obvykle kupci z Pisy, kteří vybírali daně od křesťanských obchodníků a rovněž konfiskovali zboží Evropanům, kteří v místě zemřeli, čímž vytvářeli rezervu pro uplácení úředníků. V Egyptě plnili danou úlohu Benátčané spravující zvláštní fond, z nějž se platil tribut pro mamlúky za výsadu obchodování s Araby.
Vítaní věřitelé
Vedle kontroly nad zahraničním obchodem sloužili cizí podnikatelé vládcům také jako vítaní věřitelé. Korunované hlavy Evropy takto obvykle využívaly Židy, ale ještě častěji se obracely na italské bankéře, případně kláštery. Uvedené přitom neplatilo jen pro panovníky: Německá hanza na Baltu požadovala od cizích kupců ve svých městech speciální poplatky za uskladnění zboží, za vstup, za odplutí lodí, a dokonce i příspěvky na údržbu městského opevnění. V roce 1380 zas umožnily Benátky zahraničním kupcům, kteří bezúročně úvěrovali jejich válku v Chioggii, aby se podíleli na místním námořním obchodu – a dokonce jim dovolily koupit půdu na dobytém území.
Ne vždy ovšem dopadla finanční pomoc pro kupeckou komunitu tak pozitivně. Příliš výhodné půjčky pro krále Eduarda III. zruinovaly bankovní domy Bardiů a Peruzziů, neboť tyto nedokázaly anglickou korunu přimět ani k platbě úroků. A když ztratily kontrolu nad výběrem tamních cel, následoval jejich bankrot. Doplatila na to celá italská komunita, protože její výsady přešly na německé kupce.
Navzájem závislí
Symbiotický vztah, kdy si panovník a cizí kupci navzájem pomáhali v ovládnutí ekonomiky, často přerostl v oboustrannou závislost. Cizí obchodníci sice čelili nenávisti, ale vládce je před domácími konkurenty chránil. Na druhou stranu se panovníci stávali na svých věřitelích závislými. Například anjouovští vládci Neapole se pro rostoucí dluhy ocitli v područí Florenťanů, jejichž půjčky jim umožňovaly vydržovat vojsko. Podobně pak dánský dvůr závisel na německých hanzovních kupcích. Systém, v němž korporace cizinců zodpovídaly za státní příjmy, přitom v řadě evropských zemí přežil až do 19. století a zmíněnou tradici ukončil až vznik profesionální státní správy.
