Britský útok na Zeebrugge: Námořní výsadek, který nic nezměnil

Koncem dubna 1918 noviny ve Velké Británii i ostatních zemích Dohody informovaly o triumfálním útoku námořních sil na belgické pobřeží nedaleko Brugg. Vítězství, které někteří jeho významem přirovnávali k legendárnímu úspěchu admirála Horatia Nelsona u Trafalgaru (1805), mělo „zatnout tipec“ německým ponorkovým rejdům v Atlantiku. Veřejnost na základě ujištění admirality předpokládala, že část vilémovské flotily zůstala uvězněna v Bruggách, a oslavovala statečnost příslušníků Royal Navy. V době, kdy si poddaní Jeho Veličenstva četli denní tisk a dmuli se pýchou, už ale z belgického přístavu opět vyplouvaly na volné moře k dalším akcím ponorné čluny. K čemu tedy onoho dubnového rána u Zeebrugg skutečně došlo a jaký to mělo význam pro vývoj bojů na moři či na pevnině?

Zbytečný útok

Když se v první polovině roku 1917 rozhořelo další kolo neomezené ponorkové války, britští admirálové oprášili několik let staré plány operace proti německé základně v Belgii, odkud část podmořských útočníků vyplouvala. Ti měli zázemí ve vnitřním přístavu v Bruggách, odkud pronikali několikakilometrovými kanály k Ostende a Zebbrugge a následně do Severního moře. Plán byl v zásadě jednoduchý – spočíval v nájezdu na pobřeží a potopení blokádních lodí napěchovaných cementem v ústí těchto kanálů. Současně s tím mělo dojít k výsadku, který by usnadnil průnik plavidel a poničil nepřátelské instalace na břehu.

Někteří ale poukazovali na skutečnost, že ani úspěšné provedení tohoto plánu německé ponorky a torpédoborce v Bruggách nezablokuje. V ústí  kanálů byl rozdíl hladiny při přílivu a odlivu zhruba čtyři metry a admirál Reginald Bacon správně konstatoval: „Jakákoliv blokovací operace musí být neúčinná, pokud rozdíl mezi přílivem a odlivem není podstatně menší než ponor plavidel, která chceme zablokovat.“ 

Tuto skutečnost si uvědomovala i část jeho kolegů, kteří odhadovali, že i v případě úspěšné operace se ponorky podaří zablokovat jen na pár dní, maximálně týdnů. V útoku ale viděli jiný zásadní přínos – povzbuzení morálky mužů ve zbrani a obnovení důvěry veřejnosti v Royal Navy. Na přelomu let 1917 a 1918 se jednalo o cenné aktivum, protože armáda za sebou měla neúspěšnou ofenzivu u Passchendaele, zatímco v zázemí převládal názor, že námořníci sedí se založenýma rukama v přístavech.

Čekání na vhodné podmínky

Vjezd do kanálu se nacházel za mohutným, téměř tři kilometry dlouhým a místy až 75 metrů širokým molem. To vybíhalo necelý kilometr západně od ústí a jeho začátek tvořil asi 300metrový ocelový viadukt se železnicí. Na této umělé hrázi se nacházela skladiště, jeřáby, a dokonce  nádraží, ve špici pak stál maják. Němci okolo něj rozmístili několik baterií 105mm a 88mm děl, na molu zřídili kulometná hnízda, přičemž dělostřelecká postavení chránila z obou stran i samotný vjezd do kanálu. U mola pravidelně kotvily torpédoborce či menší plavidla a mezi majákem a pobřežím se táhla protiponorková síť.

Britové potřebovali ke spuštění operace bezměsíčnou noc, mírný vítr vanoucí z moře na pobřeží (kvůli položení kouřové clony) a především příliv, který bude trvat po půlnoci alespoň několik hodin. Vše bylo připraveno už 12. dubna 1918 a monitory Royal Navy vyrazily ostřelovat německé pozice na pobřeží, pak se ale změnil vítr, a tak velení celou akci odvolalo. K tomu došlo ještě několikrát, až se 23. dubna konečně vypravily k belgickému pobřeží všechny lodě – přestože vše osvětloval měsíc v úplňku. Celkem se jednalo o zhruba 150 dohodových plavidel, přičemž v uskupení převažovaly menší jednotky – motorové čluny, torpédoborce a lehké křižníky. Vše se dalo do pohybu v předvečer dne svatého Jiří a velitel britského svazu viceadmirál Roger Keyes odeslal svým mužům povzbuzující depeši: „Kéž se nám podaří zakroutit drakovi pořádně ocasem!“

Předehra na molu

Okolo 22. hodiny se uskupení shromáždilo před Zeebrugge a o 60 minut později motorové čluny položily kouřovou clonu. V tu chvíli se však zhoršilo počasí a padla hustá mlha, která omezovala viditelnost na pár stovek metrů. Německé hlídky záhy uslyšely hukot motorů a brzy se ze tmy vylouply mohutné siluety válečných lodí. Zatímco monitory Royal Navy Erebus a Terror spustily palbu na nepřátelské baterie na pobřeží, k molu mířil křižník Vindictive s první částí výsadku. Ten tvořili příslušníci 4. praporu námořní pěchoty a dobrovolníci z původní posádky lodi. Krátce před půlnocí však vítr rozehnal kouřovou clonu i mlhu a císařským dělostřelcům se naskytl děsivý pohled na blížící se kolos. 

Jejich špičkový výcvik ale udělal své a krátce před půlnocí se rozburácela německá děla na molu a chrlila na loď olovo. Poškozený křižník, jehož nástavba se proměnila v trosky, přirazil v 00.01 dne 23. dubna 1918. Tou dobou utrpěla posádka těžké ztráty a mariňáci měli problém vůbec vstoupit na molo, protože většina připravených můstků byla v předchozích minutách zničena. V kritické situaci ale dorazily upravené trajekty Daffodil a Iris II se zbytkem výsadku. Rozpoutal se tvrdý boj a většinu Britů přibily k zemi německé kulomety. Útočníkům se tak nepodařilo dosáhnout významnějšího úspěchu a nedokázali ani vyřadit nepřátelské baterie na konci mola.

Trojice statečných

Součást plánu představovalo také zničení ocelového viaduktu a odříznutí obránců. To dostaly za úkol posádky ponorek C 1 a C 3, které měly – naloženy výbušninami – zamířit k pilířům a vyhodit je do vzduchu. „Jednička“ se nicméně zdržela, a tak k cíli dorazila jen „trojka“, jejíž kapitán se rozhodl mostní konstrukci taranovat. Jeho muži pak na veslici od veslovali do bezpečí, kam je vyprovázela kulometná palba. Šest námořníků padlo, ale ve 00.20 se ozval mohutný výbuch a část viaduktu se zřítila do vln. 

Mezitím mířila k ústí kanálu první blokádní loď. Na křižník Thetis se okamžitě zaměřili dělostřelci z baterií na břehu i z německého torpédoborce V 69 uvázaného na jižní straně mola. Zkoušenému britskému plavidlu se navíc do šroubů a kormidla zamotala protiponorková síť, a tak s ním posádka pouze najela na břeh nedaleko ústí, aniž by jej zablokovala. V patách Thetis se ale hnaly staré křižníky Iphigenia a Intrepid, které měly více štěstí. Obě lodě pronikly několik desítek metrů do kanálu, kde je námořníci vyhodili do vzduchu. Do bezpečí je pak společně s muži z Thetis odvezly motorové čluny.

Zkáza Severky

Krátce před jednou hodinou ráno se ozvala siréna z Vindictive a k nebi vylétly světlice označující konec akce. Členové výsadku v husté nepřátelské palbě během půl hodiny ustoupili na lodě, kam pomohli i zraněným kamarádům. Trojice britských lodí pak pod ochranou kouřové clony odrazila od mola a odplula do bezpečí, přičemž ústup krylo trio torpédoborců Royal Navy. Jejich dělostřelecké souboje s obsluhami pozemních baterií a německými válečnými loděmi pokračovaly ještě asi  hodinu. Britům se podařilo poškodit několik německých plavidel, ale zaplatili za to ztrátou torpédoborce North Star i celé jeho posádky. Pouze šesti mužům se podařilo zachránit a následujícího rána padli do zajetí.

Admirál Walter Cowan později prohlásil, že „… akce u Zeebrugge udělala pro čest a reputaci námořnictva víc než cokoliv v této válce“. Morální přínos výsadkové operace byl skutečně fenomenální a Britové se prohlašovali za jasné vítěze. Nájezd se ale zcela minul účinkem, jak dokumentuje i přiložená fotografie. Jestliže dnes můžeme na základě dobových pramenů bez obav zpochybnit slova královských admirálů, o statečnosti zúčastněných námořníků nelze pochybovat. Svědčí o tom odhodlání už před akcí. Například část posádek zapojených plavidel se dobrovolně připojila k výsadku mariňáků a během boje na souši se osvědčila. 

Krvavá cena

Od pokynu k ústupu do vyplutí od mola uplynuly dlouhé desítky minut, protože námořníci se snažili dostat do bezpečí zraněné kamarády. Těch byly mezi mariňáky a posádkami lodí na tři stovky. Dalších 227 mužů buď padlo, nebo později zemřelo na následky utržených zranění. V německém zajetí skončilo 19 příslušníků Royal Navy. Němci později deklarovali, že ztratili „jen“ 24 vojáků, z nichž třetina zahynula. 

Souběžně s nájezdem na Zeebrugge probíhala podobná operace i u Ostende. Tam však útok skončil ještě větším fiaskem. Vítr zahnal kouřovou clonu zpět na moře a posádky blokádních křižníků Brilliant a Sirius ztratily orientaci. V nastalém zmatku minuly ústí kanálu a najely na břeh, kde raději vyhodily lodě do povětří. Britové tak museli za obnovení důvěry v námořnictvo a povzbuzení morálky mužů na frontě zaplatit krvavou cenu.

---

Čtěte také:

Z Dieppe až na Okinawu: Jak probíhaly invazní operace za 2. světové války

V Evropě i Tichomoří se za druhé světové války uskutečnily desítky vylodění. Některých se účastnilo pár tisíc vojáků, do jiných se zapojily celé armády. Které invaze rozhodovaly o ...