Čína chána Kublaje: Jak se Mongolům povedlo uchvátit celou zemi?
Od nejstarších dob Čínu ze severu ohrožovaly kočovné národy z obrovských stepí ve střední a severovýchodní Asii. Některým se občas podařilo ovládnout menší či větší část čínského území, ale jen dvakrát došlo k tomu, že nečínská dynastie měla ve své moci celou Čínu.
V dějinách Číny, dlouhých několik tisíc let, se u moci vystřídalo mnoho dynastií. Éry kulturního rozkvětu přitom střídala údobí, kdy byla země roztříštěná na několik částí. Hlavními nositeli civilizačního odkazu však byli a jsou takzvaní chanští Číňané, odvozující své jméno od proslulé dynastie Chan (vládla 221 př. n. l. až 206 n. l.).
Obyvateli Číny jsou dnes také třeba Ujguři, Tibeťané, Mongolové nebo Korejci, ale chanští Číňané tvoří naprostou většinu – asi 92 % obyvatelstva. A také nejvýznamnější dynastie (kromě samotné Chan především Suej, Tchang, Sung a Ming) byly dynastie chanských Číňanů. První nečínskou dynastií, která ovládla celou zemi, byla dynastie Jüan Velkého chána Kublaje (1271–1368), podruhé šlo o mandžuskou dynastii Čching (1644–1911).
Největší euroasijská říše v dějinách
Mongolskou říši v dobách jejího rozkvětu na Západě charakterizují hlavně dvě jména: Čingischán a chán Kublaj (někdy přepisován Chubilaj). Éry, které reprezentují, jsou zcela odlišné. Čingischán je symbolem obrovské (a krvavé) expanze, která vyvrcholila někdy v letech 1250 až 1260 vytvořením nejrozsáhlejší euroasijské říše v dějinách lidstva zahrnující území ve střední Asii, v Persii, v Rusku a nakonec i celou Čínu. V roce 1241 Mongolové (nazývaní u nás Tataři) vybojovali bitvu dokonce až u polské Lehnice.
Signálem k zahájení této expanze byl Velký mongolský sněm v roce 1206, kde byly sjednoceny dosud rozdrobené středoasijské kočovné kmeny a bylo dohodnuto, že všechny budou nadále užívat jména Mongolové. Vojevůdce Temüdžin byl tehdy zvolen Čingischánem – Velkým chánem všech Mongolů. Čingis tedy (na rozdíl od Kublaje) není osobní jméno. Původní význam tohoto slova je oceán, ale přeneseně znamená neomezený, tedy Čingischán = neomezený, nejvyšší chán. Před smrtí v roce 1227 Čingischán rozdělil ovládané území mezi čtyři syny, kteří pak (a později i jeho vnuci) pokračovali ve výbojích. Svá území ale spravovali samostatně, což oslabilo jednotu říše.
Pax Mongolica a chán Kublaj
Kolem roku 1245 se intenzita bojů zmírnila a začalo asi stoleté období, o němž se dnes v analogii ke starověkému Pax Romana často mluví jako o Pax Mongolica – éře relativního míru, prosazeného politickou mocí, která neměla přiměřeného soupeře. Nejen podél známé Hedvábné cesty, ale v celé mongolské říši tehdy vznikla „zóna volného obchodu“ pod ústřední správou mongolských chánů. Byl vybudován systém rychlých a poměrně bezpečných cest a zároveň padly dosavadní bariéry, například blokace tras muslimskými panovníky, kteří neumožňovali průchod nemuslimům. Nastal rozkvět obchodních a kulturních styků mezi Východem a Západem a díky cestovatelům jako Marco Polo se lidé v Evropě poprvé dověděli o životě v zemích, o nichž dosud neměli tušení.
Otevření hranic ale mělo i stinné stránky. Po roce 1346 byla především z Číny do Evropy zavlečena nákaza morem. Mimořádně důležitou postavou této éry byl Čingischánův vnuk Kublaj, který prošel vítězně obdobím bojů o následnictví a roku 1260 se prohlásil Velkým chánem všech Mongolů. Jeho hlavním cílem se stalo ovládnutí Číny, a proto v roce 1264 přestěhoval hlavní město mongolské říše z Karakorumu na jih do Chánbalyku (dnešního Pekingu) a v roce 1271 zde vyhlásil založení nové dynastie Jüan.
Na jihu Číny ale v té době Mongolům ještě urputně vzdorovala silná armáda chanské dynastie Jižní Sung. Teprve v roce 1276 bylo dobyto její hlavní město Chang-čou, které s milionem obyvatel bylo zřejmě vůbec největším městem tehdejšího světa. Zbytky čínské armády se po jeho obsazení stáhly ještě dál na jih a definitivně ovládl Kublaj celou Čínu až po jejich porážce v březnu 1279. Chanští Číňané se tak poprvé ve své historii dostali plně do područí národa, který pro ně nepředstavoval nic víc než barbary.
Mongolské století
Při založení nové dynastie si Kublaj v souladu s čínskými zvyklostmi vybral své čínské jméno Š’-cu (Velký předek) a pro dynastii zvolil název Jüan (Počátek). Předpokládal, že s ním přichází na čínský trůn trvalá změna. Ve skutečnosti se ale Mongolové (celkem deset císařů) udrželi u moci jen 97 let a v roce 1368 je vystřídala opět chanská dynastie Ming.
„Mongolské století“ tak bylo v dlouhých čínských dějinách jen krátkou epizodou, ale přesto je to období mimořádně zajímavé. Mimo jiné i proto, že právě za dynastie Jüan navštívili čínský císařský dvůr první Evropané, mezi nimiž je dnes nejznámější Marco Polo. Přesný počet Mongolů, kteří se podíleli na dobytí Číny, neznáme, ale zřejmě to nebyl ani milion lidí. Oproti tomu počet Číňanů obývajících říši Jüan v době jejího založení přesahoval sto milionů. Je proto zřejmé, že mongolští vládci stáli před obtížným úkolem: nalézt systém vládní legislativy vhodný pro státní útvar s vládou slabé menšiny.
A zdá se, že se Kublaj a jeho pobočníci dokázali tohoto úkolu zhostit velmi dobře. Základem pro upevnění mongolské nadvlády se stalo rozdělení obyvatelstva do čtyř skupin, které tvořili Mongolové, příslušníci středoasijských národů, které Mongolům pomáhaly v bojích (Ujguři a různé turkické kmeny, převážně muslimové), severní Číňané a jižní Číňané.
Jak ovládnout stát
Klíčové pozice v celé zemi ovládli Mongolové, kteří měli vojenské posádky ve všech větších čínských městech a obsadili nejen všechny vyšší vládní funkce, ale i většinu důležitých úřednických míst po celé zemi. Příslušníci spřízněných středoasijských národů obsadili méně důležitá správní místa, ale mnozí z nich dali přednost obchodu. Ve třetí skupině byli chanští Číňané ze severu, ale také Džürčeni, Kitani a Korejci. I oni mohli být využiti v některých státních funkcích a vytvářet vojenské jednotky pod mongolským vedením.
V poslední, čtvrté skupině skončili obyvatelé jižní části země, kteří zažili pád císařství dynastie Sung, jehož území dobyli Mongolové jako poslední. Tito lidé neměli přístup k žádným úřadům, nesměli vlastnit zbraň a byly jim přísně zakázány sňatky s Mongoly. Nesměli se dokonce ani učit mongolsky. Mimo tyto skupiny byli v zemi ještě zcela bezprávní otroci, jejichž počet byl za dynastie Jüan poměrně vysoký.
Na samém počátku své vlády zrušil Kublaj i tradiční systém úřednických zkoušek, které byly do té doby podmínkou k zařazení do státní správy. V roce 1315 sice byly zkoušky obnoveny, ale ve značně deformované podobě. Počet chanských uchazečů (výhradně ze severní Číny) byl silně omezen a nároky na ně kladené byly mnohem vyšší než u nečínských kandidátů. Do státní správy tak přicházely tisíce nevzdělaných lidí, kteří o tradicích konfuciánské byrokracie nevěděli téměř nic. Jedním ze závažných důsledků byl obrovský růst korupce mezi úředníky na všech stupních.
Podmanění Korjo
Od začátku Čingischánovy expanze se Mongolové snažili ovládnout co největší území a podřídit si co nejvíc národů. Byly však i národy, jež Mongolové využívali pro své cíle, aniž by usilovali o jejich úplné začlenění do říše. To se ve východní Asii týká především Koreje a Tibetu.
Korea byla pro Mongoly zajímavá hlavně jako země obklopená mořem, která měla zkušenosti se stavbou námořních lodí a s vedením námořních válek. Mongolové bojovali naopak výhradně na souši a vody se v podstatě báli. Pro realizaci svých dalších plánů však tento handicap museli překonat, a vhodným řešením proto pro ně bylo přimět ke spolupráci panovníky království Korjo (936–1392) na Korejském poloostrově. V letech 1231–1258 tam Mongolové vpadli celkem šestkrát a celou zemi totálně vyplenili.
Nakonec svého cíle dosáhli. Roku 1258 s Korejci uzavřeli mírovou smlouvu, podle níž si sice jejich panovníci ponechali jistou formální nezávislost, ale jinak se museli podrobit mongolským vládcům. Králové i dvořané museli nosit mongolský oděv, většinu času trávit v Chánbalyku a panovníci se nadále mohli ženit jen s mongolskými princeznami. Poprvé se takto s Kublajovou dcerou oženil v roce 1259 korejský král Wondžong a tato tradice pokračovala i poté, co se Kublaj stal čínským císařem. Pomoc Korejců pro něj byla opravdu klíčová nejen v závěrečných fázích námořních bojů především v pokusech o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281.
Chánové a lamové
První vztahy s Tibeťany navázal Čingischán hned v roce 1207. V obavách před napadením k němu vládcové centrálního Tibetu vyslali delegaci, která mu nabídla formální podrobení. Čingischán nabídku přijal a ustanovil placení pravidelného tributu. Po jeho smrti Tibeťané platit přestali, a proto v roce 1240 Mongolové velkou část země obsadili vojensky, i když faktická správa země zůstala v rukou domácích. Odvedli však s sebou několik lamaistických mnichů, kteří pak byli mezi Mongoly velmi úspěšní v šíření tibetské verze buddhismu. Nejznámějším se stal lama Phagpa, který Kublajovi poskytl duchovní zasvěcení do buddhismu již v jeho mládí a později vedl jeho intronizační obřad na chána.
Postupně mezi mongolskými chány a tibetskými lamy vznikl zvláštní vztah, spočívající v podpoře jako odměně za duchovní pomoc. Na stejném principu byly později založeny i vztahy mezi mandžuskými císaři z dynastie Čching (1644–1911) a tibetskými dalajlamy. Velkou úctu k tibetským dalajlamům si ale Mongolové udrželi i za komunistického režimu a zachovávají ji dodnes.
Invaze do Japonska
V roce 1266–1270 vyslal Kublaj několik poselstev k japonskému císaři do Kjóta s výzvou, aby se mu dobrovolně podrobil. Císařský dvůr začal opravdu uvažovat o kapitulaci, ale naštěstí pro Japonce faktickým vládcem země nebyl císař, ale 19letý šikken (regent šóguna) Tokimune Hódžó a ten se rozhodl bojovat. Kublaj proto s pomocí Korejců začal chystat invazi. Korejci mu během několika měsíců postavili více než sedm set válečných lodí a z celkového počtu asi 23 000 vojáků, kteří se účastnili první výpravy v roce 1274, byly asi dvě třetiny Korejců. Útočníkům se ale vylodění na ostrov Kjúšú nezdařilo a při zpáteční cestě celou výpravu zničil tajfun. Když pak v roce 1279 Kublaj definitivně porazil zbytek vojska dynastie Sung na jihu Číny, ovládl i loďstvo Sungů a tím se jeho výchozí pozice výrazně zlepšila.
Druhá výprava v roce 1281 proto byla mnohem větší než první a zejména počtem lodí (4 400) snese srovnání i se spojeneckou invazí v Normandii. Také počet nasazených vojáků byl na středověké poměry impozantní: 140 000 osob. Ani tentokrát ale čínsko-korejsko-mongolské vojsko neuspělo. Tradičně se mluví o pomoci „kamikaze“ (božského větru), který na pomoc obráncům seslala japonská božstva. Nové výzkumy však ukázaly, že hlavní roli sehrály mohutné obranné valy, které po dobu několika let nechal na ohrožených místech pobřeží budovat šikken Hódžó. Útočníci je ani po několikatýdenním úsilí nedokázali překročit a při pokusu o návrat domů dílo zkázy dokonal tajfun.
Kublaj se ale nevzdal. Štáb, který připravoval třetí invazi, se pod jeho vedením sešel naposledy v roce 1293, ale o rok později vládce zemřel. Teprve tehdy si mohli Japonci oddechnout. Kromě Japonska se chán zajímal o celou oblast jihovýchodní Asie, ale ani tam nezaznamenal žádný velký úspěch. Hned v roce 1282 sice obsadil dnešní Barmu a v roce 1284 i dnešní Vietnam a Kambodžu, ale trvalou součástí Číny se tato území nestala. V roce 1292 organizoval Kublaj poslední velké, ale zcela neúspěšné tažení až na vzdálenou Jávu.
