Císař intrikán: Jak Karel IV. využil Lživaldemara ke zvrácení rovnováhy moci v říši
Kauza takzvaného Lživaldemara zůstává dodnes jednou z nerozřešených záhad středověku a patrně navždy zůstane předmětem spekulací. Jedno je však jisté. Na pozadí téměř detektivního příběhu vystoupil v hlavní roli Karel IV., jehož jednání a diplomatické manévry nejednou zaváněly úkladným pletichařením.
Politiku římského krále a pozdějšího císaře Karla IV. netřeba představovat. Desítky historiků vylíčily jeho skutky na stovkách stránek knih. Ovšem jen hrstka z nich se vyvarovala obecně známého idealizovaného obrazu a dovolila si představit nám Karla i v nepříliš lichotivém světle. Navzdory jejich snahám však největší Čech zůstává na neotřesitelné první příčce a k jeho jménu se vždy pojí přívlastky typu diplomat, stratég či schopný politik.
Intrikující Otec vlasti
Možná by se však hodilo jedním dechem doplnit ke Karlovi dodatečné informace. Diplomat? Rozhodně. A to za všech okolností, i kdyby ho zákulisní diplomacie měla dovést do temných uliček zapáchajících intrikami. Na poli strategie se zase čas od času projevoval jako tvrdý až bezskrupulózní hráč. Vždyť účel světí prostředky a někdy je třeba obětovat pro vyšší dobro mnohé. Třeba i dobrou pověst.
Kauza takzvaného Lživaldemara mu jistě mezi současníky mnoho příznivců nezískala, čas byl však milostivý a jednu z nejrozporuplnějších akcí schopného, či lépe řečeno všehoschopného panovníka postupně uhladil. Nebo snad Karlovi křivdíme a starý muž, který se jednoho dne neočekávaně zjevil na prahu rezidence magdeburského arcibiskupa a prohlásil se za dávno zemřelého braniborského markraběte, byl skutečně tím, za koho se vydával?
Vraťme se však na začátek našeho případu. Dne 14. srpna roku 1319 zemřel v Braniborsku tamější markrabě Valdemar z rodu Askánců. Nezanechal přímého dědice, a tak se země dostala do rukou jeho příbuzného Jindřicha Landsberského, ovšem jen na pouhý rok. Mladičký Jindřich totiž nečekaně brzy zemřel a strategicky výhodné Branibory opět osiřely.
Nouze o další zájemce rozhodně nebyla, protože markrabě braniborský disponoval jedním ze sedmi kurfiřtských hlasů. O uprázdněný stolec stály doslova zástupy mocichtivých žadatelů a mezi nimi i tehdejší český král Jan Lucemburský. Snahy Lucemburků však vyšly naprázdno a do čela Braniborska se po zádech svého otce, římského krále a císaře Ludvíka z Wittelsbachu, vyšplhal jeho stejnojmenný syn. To se stalo jedním z důvodů, proč mezi oběma dříve spolupracujícími rody vzrostla propast nedůvěry a rivality natolik, že spolu soupeřily o moc a vliv v Evropě bezmála čtvrt století.
Král a vzdorokrál
Uplynulo dalších více než dvacet let, než se Braniborsko opět dostalo na přetřes. Jan Lucemburský v této době již dávno přenechal vládu svému synu Karlovi, který byl 11. července 1346 slavnostně zvolen římským králem – přestože byl tento trůn již obsazen. Římský panovník Ludvík z Wittelsbachu však dlouhodobě ztrácel podporu jak v říši samé, tak zejména u papežského stolce, který na něj dokonce nechal uvalit klatbu. A klatba byla účinný nástroj. Pokud nevyděsila samotného Ludvíka, alespoň zapůsobila na jeho dosavadní stoupence, kteří více či méně otevřeně přebíhali do lucemburského tábora. Zdálo se, že závěrečné měření sil bude nevyhnutelné, ale osud byl Karlovi IV. příznivě nakloněn a nechal Ludvíka nečekaně zemřít při lovu na medvěda.
Rivalita mezi rody zažehnána nebyla. V Braniborsku totiž stále panoval syn zemřelého císaře Ludvík, který nyní začal proti Karlovi IV. spřádat síť tkanou všemi jeho odpůrci, jež se mu takřka po celé Evropě podařilo sehnat. Výsledkem jeho zarputilé snahy bylo zvolení takzvaného vzdorokrále, jímž nebyl nikdo menší než sám anglický král Eduard III.
Karel IV. neměl vzdor v oblibě, ostatně jako každý vládce. Ze sedmi kurfiřtů hlasovalo pět pro něj, dva se však od jeho majestátu odklonili. První z nich, rýnský falckrabě Ruprecht, se nechal zlákat možností provdat svou dceru Annu Falckou za samotného římského krále a s Karlem se usmířil. Druhý odbojník, Ludvík Braniborský, byl však podstatně tvrdším protivníkem. A právě v okamžiku, kdy se již schylovalo k vojenskému tažení, se stal zázrak. Kdysi dávno zemřelý Valdemar Braniborský totiž vstal z mrtvých.
Důkazy jsou jasné
Jednoho srpnového dne roku 1348 z ničeho nic stanul údajný Valdemar před magdeburským arcibiskupem a přihlásil se ke svému dědictví. Jeho vysvětlení znělo jen stěží uvěřitelně. Horkokrevný Valdemar se totiž oženil s blízkou příbuznou Anežkou Braniborskou, a protože si záhy uvědomil nepatřičnost takového spojení, rozhodl se očistit svou duši kajícnou cestou do Jeruzaléma. Nejprve ovšem nechal svou osobu fiktivně zemřít a zástupné tělo cizího člověka položit se všemi poctami do markraběcí hrobky. Poté se inkognito vydal k Božímu hrobu, aby se zde modlil za spásu a odpuštění. Teprve po dvaceti devíti letech, když uviděl, že se Branibořanům daří zle pod špatnou Ludvíkovou vládou, se rozhodl vrátit a opět přihlásit ke svému dědictví. A světe, div se, nikdo neprotestoval. Iluze, byl-li to skutečně klam, se zdála dokonalá. Odpovídal prý totiž vzhled, chování, řeč i všechny nuance tvořící Valdemarovu charakteristiku.
Tehdejší kronikář Beneš Krabice z Weitmile popsal celý případ následovně. „Povstala v zemi saské a sousedních zemí pověst, že markrabí braniborský Valdemar, o němž se věřilo, že před třiceti lety zemřel, nezemřel doopravdy, nýbrž že jeho smrt byla smyšlena a nyní že se vrátil k svému panství a že žádá, aby mu země jeho byla navrácena jakožto jeho majetek.“
Komise, která se následně sešla, aby posoudila pravost Valdemarova tvrzení, dala nakonec poutníkovi za pravdu. A my se můžeme jen domýšlet, jak musel Ludvík Braniborský skřípat zuby, že se Karlovy plány zase jednou beze zbytku naplnily.
Velkolepý „špektákl“, neboli umně zinscenovaná show s happy endem pro českého a římského krále, bezpochyby nepřesvědčila všechny zúčastněné, jakkoliv se ke kauze nevyjádřili. Valdemar se každopádně pustil do znovudobývání svého kraje a předtím ještě stihl uznat volbu římského krále Karla IV. a slavnostně mu holdovat.
Císař obrací
Cesty zahraniční politiky byly, jsou a budou nevyzpytatelné. Ani tak zkušenému manipulátorovi, jako byl Karel, nevycházela taktika vždy beze zbytku a někdy se musel otáčet jako korouhvička na střeše, aby stihl reagovat na vývoj a všechny změny v říši. Plán s novým starým Valdemarem rozhodně vyšel. Samozvaný braniborský markrabě si podmaňoval čím dál větší území, jeho rival Ludvík však pochopitelně nechtěl složit zbraně bez boje. Nepřehledná situace v zemi zprvu českému králi vyhovovala. Syn někdejšího císaře Ludvík byl zaměstnán a neměl čas, finance a nejspíš ani chuť spřádat další úklady, které by vedly k omezení moci lucemburského panovníka, potažmo k jeho naprostému sesazení.
Koncem čtyřicátých let se však karta začala obracet a mistrný taktik Karel se rozhodl zcela změnit směr dosavadního jednání. Nechal svolat novou komisi, která měla přezkoumat původní rozhodnutí a potvrdit nebo vyvrátit někdejší ortel. Pod Valdemarem se tak začal markraběcí stolec povážlivě naklánět, až se nakonec převrhl. Dne 14. února roku 1350 byl Valdemar Braniborský shledán podlým lhářem, dvojníkem a nehodným imitátorem zemřelého braniborského markraběte. Jako takový byl zbaven všech hodností a ponechán svému osudu, respektive libovůli znovu potvrzeného braniborského panovníka Ludvíka. Ten se oplatou za jemu příznivé rozhodnutí poddal římskému králi Karlovi, jehož podpořil svým kurfiřtským hlasem a jednou provždy mu slíbil věrnost.
Viník, nebo oběť?
Celá kauza byla uzavřena a náš Valdemar, nyní překřtěný na Lživaldemara, musel ustoupit novému kurzu v Karlově politice. Zlomený muž se zcela zničenou pověstí dožil kdesi v ústraní a zemřel o šest let později v Desavě (Dessau). Na pozadí faktů zůstává v našem vyprávění skryté zákulisí celého případu, které by rozkrylo, o co v něm skutečně šlo. Záleží jen na vás, zda si případ znovunalezeného markraběte vysvětlíte jako do detailu naplánovanou manipulaci ze strany ambiciózního Karla IV., nebo jako jeden zvláštní příběh člověka s neobyčejným osudem.
