Dámy na vrcholu středověku: Co směly a jak se prosazovaly v mužském světě?
Středověká společnost byla patriarchální a ženy neměly důstojné postavení. Přesto se našly mnohé, jež se dokázaly prosadit. Zdaleka ne všechny totiž zůstávaly doma u krbu, při vaření, uklízení a péči o děti.
Středověk dbal na rozdělení společnosti do stavů a bylo nesmírně obtížné přesunout se z jednoho do druhého. Sociální strnulost tvořila základ stability, protože „každý věděl, kde je jeho místo“. Panoval pochopitelně velký rozdíl mezi princeznami z královských hradů a obyčejnými vesničankami či služkami ve městech. Odlišnosti existovaly nejen v materiální rovině, ale pro muže i ženy především v možnostech volby, které mohli ve svých životech učinit. I to nejchytřejší děvče z vesnice se jen těžko dostalo k tomu, aby se naučilo číst a psát, zatímco šlechtičny si mohly snadno najít soukromého učitele – přestože ani v tomto případě nepatřila gramotnost zrovna k obvyklým jevům, a to ani u mužů, natož u žen.
Jednu věc však měli ve vrcholném středověku všichni společnou, a sice křesťanskou víru, v jejímž rámci určovala církev zásady morálky. A z duchovních kruhů také vycházela nezpochybnitelná morální pravidla, týkající se mimo jiné podřízenosti žen vůči mužům.
Princezna? Žádná pohádka
Na špičce společenské pyramidy se nacházela vysoká šlechta v čele s králem. Panovníci ovládali nejen poddané, ale poměrně striktně i členy své rodiny. Královny a princezny tak byly často svými povinnostmi a zvyklostmi svázány mnohem víc než prosté vesničanky. Odmala je vychovávali k tomu, že se jednou provdají za muže, kterého jim otec určí. Cílem bylo posílit pokrevní, a tedy politické vazby mezi urozenými rody v celé Evropě.
Mladá šlechtična se připravovala na roli vzorné manželky a matky, jež se měla stát ozdobou trůnu. Jejím úkolem bylo porodit svému choti následníka, zatímco dcery se pokládaly spíš za doplněk, vhodný opět jen pro sňatkovou politiku. Neplodné ženy pak byly považovány prakticky za zbytečné a obzvlášť u královen šlo mnohdy o primární důvod k rozluce manželství. Přitom však měly jen pramalý vliv na výchovu vlastních potomků. Ve skutečnosti totiž děti patřily hlavně otci, zatímco matka představovala pouhou „nádobu“ nutnou pro donošení plodu – načež ve vyšší společnosti přebíral odpovědnost otec, který povolal zástup kojných, chův a vychovatelů.
Samozřejmě se našly emancipované výjimky, jako třeba Markéta Lucemburská, jež se o svého syna Jana dokonce přímo starala a na výchově budoucího českého krále se spolu se svou tchyní podílela.
Akvitánská lvice
O královnách a dalších urozených dámách z panovnických rodů máme mnohem víc informací než o ženách z nižších pater společnosti. Přesto ani u šlechtičen často neznáme rok jejich narození a velká část z nich opravdu poslušně zůstala ve stínu panovnického trůnu. Kroniky je tak mnohdy zmiňují jen v souvislosti se sňatkem a poté s narozením dítěte, případně smrtí. Jelikož jediní vzdělanci tehdy náleželi k duchovnímu stavu, obvykle jim připisovali chvalozpěvy o ctnosti, cudnosti a zbožnosti, což však víc odpovídá ideálu Panny Marie než skutečnému stavu věcí.
Přesto existuje několik příkladů, jež se soudobým pořádkům vymykaly, a některé panovnice vzaly chod věcí do vlastních rukou. Poměrně známý je osud energické a charismatické Eleonory Akvitánské, která se ve 12. století stala žádanou dědičkou rozsáhlého vévodství Akvitánie na jihozápadě Francie. Cennou trofej a s ní i ruku urozené dámy získal francouzský král Ludvík VII. a svazek nakonec vydržel patnáct let, ačkoliv bylo od prvních dnů zřejmé, že suchopárný a zbožný král své ohnivé ženě nevyhovuje. Navíc Eleonora proslula kritickým postojem k církvi, v níž správně spatřovala příčinu svého formálně podřízeného postavení.
Když její znechucení dostoupilo vrcholu, zařídila rozluku manželství, načež si prakticky vzápětí vzala anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Ludvík nesl celou situaci nelibě už proto, že se tím velká část dnešní Francie proměnila v součást anglického království, což mimochodem později vedlo k vypuknutí stoleté války. Eleonora, jež měla z prvního manželství „jen“ dvě dcery, pak porodila čtyři syny – a v dospělosti je podněcovala ke vzpouře proti svému manželovi. Jindřich totiž představoval mnohem autoritativnější osobnost než Ludvík, takže se postupem času ocitl se svou stejně silnou ženou ve stavu setrvalé války.
Ambiciózní královny
V českém prostředí je pozoruhodný případ původem uherské princezny Alžběty, která se stala ženou knížete Bedřicha. Oblíbený prvorozený syn krále Vladislava II. měl spíš plachou a neprůbojnou povahu, takže sebou nechal „vláčet“ – ať už císařem Barbarossou, českými velmoži, nebo právě manželkou. Alžběta se proslavila mimo jiné tím, že roku 1178 řídila obranu Pražského hradu, když její choť vytáhl do války proti svému konkurentovi Soběslavovi. Ten však Bedřicha obešel a chtěl se v jeho nepřítomnosti zmocnit Prahy. Když poznal, že je hrad pod Alžbětiným vedením dobře hájený, obrátil se zpět a hodlal soupeře nečekaně přepadnout. Královna ovšem včas vyslala posla s varováním, což jejímu manželovi umožnilo se na střet dobře připravit – a vyhrát.
Jako mimořádně emancipovaná a sebevědomá žena se ukázala též Eliška Rejčka, druhá manželka Václava II., která se následně provdala i za dalšího českého krále Rudolfa Habsburského a poté udržovala dlouhodobý milostný vztah s ženatým mocným šlechticem Jindřichem z Lipé. Její jmenovkyně Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. a manželka Jana Lucemburského, se dokonce odvážila postavit proti svému muži a pokusila se místo něj vládnout v jeho nepřítomnosti. Ukázalo se však, že její ambice zdaleka převyšovaly schopnosti, a tak skončila poměrně nešťastně v ústraní a v nemilosti: Král jí násilím odebral syny Jana Jindřicha i Václava, pozdějšího Karla IV., aby je nemohla štvát proti němu.
Na českém trůnu bychom později našli také další výjimečné ženy – třeba čtvrtou manželku Karla IV. Alžbětu Pomořanskou, která prý vynikala mimořádnou tělesnou silou, či Žofii Bavorskou, druhou ženu Václava IV. a známou ochránkyni Jana Husa. Nicméně ani jedna z nich už si nedovolila žádnou samostatnou akci bez vědomí manžela a všechny zůstávaly poslušně v jeho stínu.
Panny z Cimburka
Životní úděl šlechtičen na menších a skromnějších hradech se v mnohém podobal osudům královen, ale jejich „operační prostor“ se obvykle omezoval na danou zemi, přestože samozřejmě známe i případy, kdy se silné české rody propojily s rakouskou či bavorskou šlechtou. Bohužel zde však chybějí konkrétní příběhy jako u emancipovaných královen, protože nižší aristokratky běžně zůstávaly mimo zájem kronikářů.
Můžeme tedy jmenovat jen případy, kdy měla nějaká vdova v dočasném držení některý z hradů: Například tzv. panny Cimburské – Žofie, Zuzana, Eliška a Jitka – zdědily po svém synovci Štěpánovi z Vartnova hrad Cimburk, když jeho rod v roce 1448 vymřel po meči. Jednak už jde ovšem o druhou polovinu 15. století, kdy se společnost pomalu posouvala k ranému novověku, a jednak vlastně ani o zmíněných dámách nevíme nic přesnějšího, než že započaly významnou přestavbu zděděného sídla.
Obecně i šlechtičny vyrůstaly jako důležitý sňatkový „artikl“, s důrazem na vybrané chování a roli matky. Stejně jako královny se mohly podílet na správě panství – samozřejmě pokud jim to manžel dovolil a pověřil je tím. Jejich podřízený úděl poněkud zmírňovala snad jen rytířská kultura, která urozeným pánům velela chovat se k dámě galantně, zdvořile a ochraňovat její čest. Zrodila se přitom právě na dvoře Eleonory Akvitánské, kterou opěvovali nesčetní básníci a trubadúři a jež se stala hlavním kulturním vývozem Francie té doby. Nerovnost však byla přítomná vždy: Šlo o vztah silných ochránců a slabého podřízeného pohlaví.
Silné pracující ženy
Přesuňme se nyní na vesnici do nejspodnějších pater společnosti. Hlavním životním cílem většiny venkovanek bylo vdát se, mít děti a vést domácnost, což se v základu dost podobalo vyšším vrstvám. Rodina ovšem musela především přežít, což možnosti žen značně omezovalo. Život středověkého rolníka vždy znamenal balancování na okraji propasti: Pokud přišel špatný rok s mizernou úrodou, hrozilo jeho rodině hladovění, a nejspíš i smrt. Manželky tak trávily čas nejen doma, ale také s mužem na poli. Například o žních takto musela pracovat celá rodina – včetně žen, byť třeba těhotných, stejně jako potomků. Na žádnou osobní iniciativu a vlastní rozvoj neměly zkrátka vesničanky čas ani energii.
Situace ve městě však mohla vypadat jinak. Větší osídlení stálo tak trochu mimo původní křesťanské rozdělení společnosti na trojí stav, tedy lid pracující, bojující a modlící se. Města se začala rozvíjet právě na vrcholu středověku, v západní Evropě od 12. století, u nás zhruba o století později. Říkalo se, že „městský vzduch osvobozuje“, což vystihuje, že si před tamním právem byli všichni rovni a každý měl možnost vyniknout díky svým schopnostem a práci.
Popsané šance se nabízely i ženám, protože se na provozu řemesel a živností ve městech aktivně podílely. U obou pohlaví tam rovněž býval vyšší sňatkový věk, obvykle přes dvacet let, zatímco na vesnici se manželství uzavíralo zhruba o čtyři až pět roků dřív. Měšťané a měšťanky měli tedy před svatbou příležitost poznat partnera, jenž by jim vyhovoval, a získat čas na vzdělání či ovládnutí řemesla. Ženy se však nestávaly jen krejčovými, švadlenami či kuchařkami: Nebyla jim uzavřena žádná oblast podnikání, například ani truhlářství, ševcovství nebo vedení hostince. V berních rejstřících nacházíme mnohé příklady dam provozujících živnost samostatně.
Vše v jednom domě
Životní styl vyšší městské vrstvy zahrnující bohaté kupce a cechmistry se již blížil šlechtě. Sňatky se tedy uzavíraly v zájmu rodiny, nikoliv podle citových vazeb. Měšťankám se zde tudíž mnoho prostoru nenabízelo, ale jakmile ovdověly, staly se paními ve vlastním domě. Vdova měla totiž v městských právech téměř stejný status jako muž.
Obecně se však život měšťanů řídil potřebami živnosti, což ovlivnilo i podobu domácnosti, kde se zároveň koncentrovala výroba či obchod. Lidé tak ráno neodcházeli do práce, ale zůstávali stále ve stejném prostoru, a do řemesla či obchodování se proto automaticky zapojovaly manželky i děti. Představa živitele rodiny, jenž po návratu z práce očekává, že pro něj bude vše připraveno, se zrodila až za průmyslové revoluce v 19. století. Právě tehdy se začal odlišovat soukromý prostor jako doména ženy a prostor veřejný coby doména muže. Ve středověku zůstávaly oba světy do značné míry propojené.
Mohly tedy tehdejší ženy vzít život částečně do vlastních rukou? Mohly – ale muselo jít o výjimečné osobnosti schopné se prosadit v mužském prostředí. Bylo to právě město, v pozdní antice polozapomenutý koncept, které podpořilo rozvoj ženské samostatnosti. K plné rovnoprávnosti však zbývala ještě dlouhá staletí boje.
Středověké děti
Dřív se předpokládalo, že měl středověký člověk k dětem spíš chladný vztah a nemohl si dovolit truchlit nad jejich ztrátou, protože v průměru se každý druhý potomek nedožil pěti let. Výsledky bádání z posledních dekád však ukázaly, že se sice tehdejší pozornost věnovaná dětem nedá s tou dnešní srovnat, ale na druhou stranu byla emocionální vazba k nim i ve středověku jasně patrná. Máme obrazové prameny, v nichž například matka koupe svou ratolest v neckách nebo ji vozí na trojkolce, a dochovaly se také mnohé hračky. Děti rozhodně nepředstavovaly jen malé dospělé: Právní normy jedny od druhých pečlivě odlišovaly a děti nenesly odpovědnost před zákonem.
Obecně mezi rodiči a jejich potomky panovaly méně intimní vztahy než dnes, což je ovšem dáno povahou soukromého prostoru, který ve středověku prakticky neexistoval. Celá rodina spala v jedné místnosti, často i v jedné posteli, a sex se provozoval za přítomnosti všech. To, co se děje za stěnami vašeho doma, by tak tvořilo součást širšího prostoru vesnice, kde se každý znal s každým.
Středověký člověk by se rovněž velmi divil, že jsou moderní páry na výchovu potomků obvykle samy. V domech totiž žily dvě či tři generace a péči o nejmenší zastával ten, kdo měl právě čas, mnohdy i vzdálenější příbuzní. Tří- a čtyřleté děti už vyrážely ven se staršími kamarády prozkoumávat okolí, a rodiče tedy mohli jejich chování přímo kontrolovat jen omezeně. Právo děti usměrňovat, případně trestat měl prakticky každý dospělý, a na jejich výchově se tudíž podílela celá komunita.
