Finská protitanková puška Lahti L-39: Sloní dělo, které hlídalo i oblohu

V meziválečném období prodělala svůj největší rozkvět i jedna specifická kategorie zbraní – protitankové pušky, které se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. Podstatná část armád zvolila ráže, které byly více či méně příbuzné nábojům, jež se užívaly v kulometech (např. 7,92 či 14,5 mm), několik států ale sáhlo i k větším kalibrům.

Finské „sloní dělo“

Patřilo k nim i Finsko, kde konstruktér Aimo Lahti na konci 30. let zkonstruoval svůj patrně nejničivější výtvor, jímž se stala puška Lahti L-39. Nejdříve se počítalo s ráží 13,2 mm, v níž mělo vzniknout něco jako protiletadlový kulomet. Lahti takovou zbraň skutečně vytvořil, od začátku ale měl o této koncepci pochybnosti, a nakonec přesvědčil vysoké důstojníky, že poloautomatická zbraň větší ráže se k probíjení pancíře hodí více.

Puška L-39 užívala munici ráže 20×139 mm a měla zásobník na deset ran. Na vzdálenost 100 metrů probíjela i 30 mm oceli a dovolovala celkem přesně mířit na vzdálenost přes 1 000 metrů. Ke ztlumení obrovského zpětného rázu měla velkou úsťovou brzdu a vážila skoro 50 kg, takže k přenášení bylo třeba nejméně dvou mužů, někdy bylo k transportu používáno i koňské spřežení. Navzdory tomu si získala velkou oblibu a přezdívku „sloní dělo“. 

Čelní pancíř novějších sovětských tanků prorazit nedokázala, dobří střelci ale dokázali tank vyřadit zásahem průzorů. L-39 se uplatnila také coby nástroj proti odstřelovačům a našla uplatnění i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. 

Finský voják vyhlíží 4. května 1942 nepřátelské sovětské letouny, aby na ně případně zahájil palbu z protitankové pušky Lahti L-39. Ta někdy sloužila i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. (foto: Finnish Wartime Photograph Archive (SA-kuva), CC BY 4.0)

„Sloní dělo“ nemělo proti vzdušným cílům žádná speciální mířidla (které se pro něj ale vyráběly), a střelec by musel použít běžná mechanická, vyosená doleva a stavitelná v rozmezí 200–1 400 m. Místo stojanu obsluha „lafetovala“ svou lahti na dřevěném kůlu. Předmět, který visí na hlavni, je krytka zakrývající při přepravě úsťovou brzdu s pěti otvory.

TIP: Pušky proti tankům: Sovětské protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41

Navzdory velkému obdélníkovému kompenzátoru na začátku hlavně a koženému polstrování pažby vyvíjela L-39 citelný zpětný ráz a palba proti rychle letícím strojům by patrně nebyla příliš efektivní. Závěr se natahoval klikou, „devětatřicítku“ při pozemním využití podepíraly ližiny, aby se nebořila do sněhu. Některé pušky Finové ještě v 50.–60. letech provozovali jako protivrtulníkovou obranu, jiné skoupili jako raritu sběratelé většinou z USA.