Historická Halič, která vznikla z politického kompromisu, se stala jedním z nejrozmanitějších a kulturně nejbohatších koutů Evropy
Přesné hranice historického regionu Halič je poněkud náročné určit. Přesto, nebo možná právě proto se o něj v průběhu dějin přelo několik národů. Dnes si můžete danou oblast připomenout mimo jiné v kulturních centrech Krakova a Lvova.
Krakovský kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikal mezi 13. a 14. stoletím. (foto: Shutterstock)
Historický region Halič vznikl v roce 1772 při prvním dělení Polska (viz Mezi třemi zeměmi). Jednalo se o velmi kontroverzní událost, kdy Habsburkové horko těžko hledali legitimní důvod pro zabrání jižní části státu. Nakonec si však záminku našli a nově utvořenou oblast postupně rozšířili o zbytek Malopolska, včetně Krakova a jihu Mazovska. Území Haliče se tak rozprostíralo na sever od Karpat až k horní Visle na západě a k hornímu Prutu na východě. V éře habsburské monarchie tam téměř ve třech stovkách měst a tisících malých vesnic žilo dle odhadů 2,6 milionu lidí a region patřil k etnicky nejvíc rozmanitým v celé říši.
Vzpomínky na minulost
V dobách Haličského knížectví bylo hlavním sídlem místní šlechty město Halyč, které leží na horním toku Dněstru a řadí se k nejstarším na Ukrajině. Vzpomínky na minulost jsou tam přitom více než zjevné a obec spolu s okolními vesnicemi představuje národní rezervaci Davnij Halyč, o rozloze osmdesáti kilometrů čtverečních. Z období knížectví se dochoval například kostel sv. Panteleimona ve vesničce Ševčenkove, zatímco na 14. století upomíná kamenný kostel Narození Krista či pozůstatky Starostynského hradu.
K oblíbenějším turistickým cílům však náleží spíš Krakov a Lvov, někdejší centra západní a východní Haliče. Na krakovském vršku Wawel vznikla již v 11. století první rezidence panovníků: Původně prostá kamenná stavba se postupně proměnila v honosné sídlo, které dnes láká na prohlídku hradních budov, paláce, opevněné věže i hlavní královské katedrály.
Na západní straně vršku se potom ukrývá malá jeskyně, kde se podle legendy usadil drak a trýznil místní obyvatele. Vysvobodil je až udatný princ Krak, jehož jméno pak zůstalo s městem spojeno navždy.
Po stopách Židů
Centru Krakova dominuje Hlavní náměstí, které zdobí historická budova tržnice Sukiennice i Mariánský kostel s nejvyšší městskou věží. Okolo působivých památek celoročně vládne čilý ruch, neboť prostorný rynek v létě zaplní zahrádky restaurací a v zimě zas vánoční trhy. Za zmínku však stojí i krakovská židovská kultura: Čtvrť Kaziměř, jež původně tvořila samostatné město, vábí k procházkám v dobových kulisách. Nachází se tam hned sedm synagog, jeden z nejstarších židovských hřbitovů i továrna Oskara Schindlera. Dějiny staleté přítomnosti Židů v regionu pak mapuje Haličské židovské muzeum.
Lvov na druhou stranu představuje největší město západní Ukrajiny a svou minulost spojenou s monarchií nezapře ani dnes: Oproti zbytku země má totiž jedinečný středoevropský ráz. Stále navíc platí za centrum kultury, vzdělání i obchodu, přičemž po ruské invazi jeho význam ještě vzrostl.
Čtvercové náměstí obklopené unikátními původními kupeckými domy patří na seznam světového dědictví UNESCO a téměř na každé ulici se tyčí velké i menší chrámy různých církví. Mistrovství ukrajinského baroka pak ztělesňuje katedrála sv. Jiří z roku 1761, za zmínku však stojí i tzv. Latinská katedrála nebo impozantní kaple Bojimů.
Tavicí kotel národů
Etnická rozmanitost Haliče přinášela napříč historií i mnohé problémy. Například někteří ukrajinští nacionalisté nikdy neuznali Rižský mír z roku 1921, který ji ustavil jako součást Druhé polské republiky. Ukrajinci sice tvořili asi 12 % obyvatelstva Polska, a reprezentovali tudíž nejvýznamnější menšinu v zemi, ale diskriminační politika tamní vlády vedla k postupnému růstu napětí, které za druhé světové války přerostlo v otevřený konflikt: Projevil se především střety mezi polskou Zemskou armádou a Ukrajinskou povstaleckou armádou, zatímco sovětští partyzáni a německé okupační síly vystupovali jako další, svébytní aktéři násilí v regionu.
Mezi třemi zeměmi
Nejstarší odkazy na Halič vedou k historické oblasti nazývané Červená Rus: Někdejší polské území dobyl roku 981 vládce Kyjevské Rusi Vladimír Veliký, a začal tak splétat nit bojovných výpadů, jež se táhla ranými haličskými dějinami. Později se do šarvátek zapojily také Uhry, které o Červenou Rus soupeřily s Polskem, a ve 13. století Uhersko dokonce na čas získalo Haličské knížectví.
Rakouský správní celek Haličsko-Vladimirska vznikl při prvním dělení Polska roku 1772. V roce 1850 se pak rakouská Halič administrativně rozdělila na západní část s centrem v Krakově a na východní část s hlavním městem Lvov, kde také až do roku 1918 sídlil Haličský zemský sněm.
Po rozpadu Rakouska-Uherska se území přičlenilo k obnovenému Polsku a během polsko-sovětské války nakrátko vznikla Haličská sovětská socialistická republika. Její existenci však ukončil Rižský mír z roku 1921, načež se Halič opět připojila k Polsku.
Po vypuknutí druhé světové války oblast střídavě ovládalo Německo a Sovětský svaz. Když polská lidová vláda v roce 1944 uznala připojení východního Polska k SSSR, stala se východní Halič součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Od rozpadu Svazu v roce 1991 náleží zmíněné území nezávislé Ukrajině, zatímco západní Halič spadá už od konce druhé světové války pod polská křídla.
