Před 130 lety začala éra filmu. Za triumfem bratří Lumièrů stál muž, na kterého dějiny téměř zapomněly

„Jestli přežijeme, nic a nikdo nás už nerozdělí. Přísaháme!“ Tak nějak snad zněla slova slibu, který si v létě roku 1877 dali v temnu jeskyně dva na smrt vyděšení chlapci. Augustovi bylo patnáct, Louis byl o dva roky mladší. Bratři Lumièrové se během prázdninového pobytu v bretaňském Saint-Énogatu vydali na průzkum pobřežní jeskyně přístupné jen za odlivu. V podzemních prostorách je uvěznil stoupající příliv a tváří v tvář smrti utopením složili přísahu, které se nikdy nezpronevěřili.

„Vždycky jsme pracovali společně a sdíleli jsme myšlenky v hluboké vzájemné náklonnosti,“ vyprávěl Louis v roce 1935. To je také důvod, proč jsou bratři společně podepsáni pod všemi vynálezy, knihami i vědeckými studiemi.

Spojenectví Louise a Augusta Lumièrových vydrželo plných třicet let. Ani pak na sebe bratři nezanevřeli, jen se každý začal věnovat tomu, co bylo jeho srdci nejbližší. Tři desetiletí spolupráce z nich učinila jedny z nejplodnějších vynálezců a výzkumníků tehdejší doby. Lumièrové významně zasáhli do tak rozličných oblastí lidské činnosti, jako je fotografie, medicína, mechanika, biologie, letectví, potravinářství, akustika či chemie.

V rodinné firmě

Auguste (1862–1954) a Louis (1864 až 1948) vystudovali s vynikajícím prospěchem lyonské lyceum La Martinière. Zároveň od mala pomáhali v otcově ateliéru a dokonale ovládali principy fotografie. Právě to jim přineslo první obrovský úspěch.

Jejich otec Charles Antoine Lumière (viz Papá Lumière) se nadchl pro takzvané suché fotografické desky, jež začala vyrábět jedna belgická firma. Do té doby se fotilo na mokré desky pokryté emulzí z kolodia, jodidu draselného a dusičnanu stříbrného. Po expozici (čili osvitu) se vyvolávaly roztokem pyrogallolu (bílého krystalického prášku).

Nebyla s nimi jednoduchá práce, protože kolodium je hořlavé a třaskavé. Navíc emulze za sucha ztrácela potřebné vlastnosti, a tak bylo možné desky exponovat a vyvolat jen v mokrém stavu. Fotograf musel desku již před expozicí navlhčit v temné komoře a poté ji tam obratem v mokrém stavu rychle vyvolat. Znamenalo to pracovat buď v ateliéru, nebo s sebou vozit speciální stan s temnou komorou.

Naproti tomu suché desky s emulzí na bázi želatiny byly připraveny k okamžitému použití a vyvolat se mohly až dodatečně. Fotograf už tedy nebyl vázán na temnou komoru.

Antoine tušil, že této novince patří budoucnost, a založil malou výrobnu suchých desek. Louis spolu s mladší sestrou v ní dřeli od pěti hodin ráno do jedenácti večer, ale bez valného efektu. V roce 1882 balancovali na pokraji bankrotu. Naštěstí se vrátil domů z vojenské služby nejstarší syn Auguste a spolu s Louisem se pustili do inovací složitého výrobního procesu – vyvinuli stroje, které produkci fotografických desek zmechanizovaly a zefektivnily.

To však nebyl jejich nejdůležitější přínos rodinnému podniku – Louis suché desky především zdokonalil a spolu s bratrem je uvedl na trh pod značkou Étiquette Bleue čili Modrý štítek. S otcovou finanční podporou se desky začaly vyrábět už v roce 1882 a v následujícím roce otevřela jejich Společnost Antoine Lumière a synové továrnu v Lyonu.

Popularita desek označených modrým štítkem mezi fotografy rostla a Auguste s Louisem výrobu neustále zvyšovali. Začínali s několika tisíci kusy ročně, ale v roce 1886 už vyprodukovali víc než milion desek a v roce 1894 dokonce 15 milionů kusů. Značka Modrý štítek tak ovládla tehdejší fotografický svět.

Od kinetoskopu ke kinematografu

Po úspěchu se suchými fotografickými deskami mohli Lumièrové spokojeně dřímat na vavřínech, ale to bylo jejich naturelu naprosto cizí. Brzy se měli pustit do svého životního díla. V té době už přestala mnohé vynálezce uspokojovat fotografie a snažili se divákům nabídnout podívanou na pohyblivé obrázky.

K průkopníkům filmu patřil kromě Lumièrů americký vynálezce Thomas Alva Edison (1847–1931), z jehož dílny vyšel projektor kinetoskop umožňující prohlížení krátkých filmů natočených na kameru označovanou jako kinetograf. Na podzim roku 1894 zhlédl v Paříži projekci Edisonových snímků i Antoine Lumière a hned si uvědomil přednosti a slabiny kinetoskopu. Vynález sice nabízel zábavnou podívanou, ale mohl na něm sledovat film jen jeden člověk, tím pádem nedovoloval promítání pro větší počet diváků, což silně limitovalo jeho praktické využití. Antoine věděl, že když budou diváci chodit na filmy jako do divadla, získá nová technologie mnohonásobně početnější klientelu.

Nebyl jediný, koho to napadlo. O promítání pohyblivých snímků na velká plátna se pokoušeli mnozí, ale výsledná kvalita obrazu byla prachbídná. Antoine však měl v ruce trumfy, které konkurentům chyběly – Louise a Augusta. Věřil, že jeho synové rozlousknou i tenhle technický oříšek. A nemýlil se.

Především Louisovým přičiněním vznikl kinematograf, víceúčelový přístroj pro natáčení filmů, jejich kopírování i promítání. Louis nakreslil plán přístroje a prototyp vyrobil zaměstnanec Lumièrovy továrny inženýr Charles Moisson. Na základě bratrské dohody byl pod vynálezem podepsán také Auguste. Patent na kinematograf Lumièrové získali v únoru 1896.

Otec počínání svých synů bedlivě sledoval a spolu s fotografem Clémentem Mauricem zorganizoval první promítání pro platící diváky. To se uskutečnilo 28. prosince 1895 v indickém salonu v suterénu kavárny Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů. Odpoledne se konala předpremiéra pro pozvané publikum, večer pak následovalo první oficiální představení.

Rozpačité reakce na promítání

Filmové podnikání Lumièrů odstartovalo rozpačitě. Do sálu se stovkou křesel přišlo třiatřicet platících diváků. Zhlédli celkem deset krátkých filmů promítaných na plátno o rozměrech přibližně 2x3 metry. Nejslavnějším snímkem z prosincové premiéry se stal film Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, na němž není nic jiného než co prozrazuje název – zaměstnanci opouštějí na konci směny pracoviště. Do záběru se ale připletly i projíždějící drožky, toulavý pes nebo náhodní chodci.

Podle tradovaných příběhů snímky z produkce Lumièrů první diváky šokovaly. Jedna ze sledovatelek prý během představení křičela hrůzou, další návštěvníci měli považovat filmy za dílo kouzelníka a promítání za magii. Údajně se našel i divák, který protestoval proti promítání s tím, že je nefér zesměšňovat veřejnost. 

Zdálo se, že majitel kavárny udělal dobře, když odmítl nabídku na pětinu z tržby a trval na paušální sumě 30 franků za každé představení. Publikum platilo vstupné jeden frank, a tak výtěžek za premiéru skončil z valné části v jeho kapse. O filmové produkci v Grand Café však vzápětí napsaly pařížské noviny a už 1. a 2. ledna 1896 navštívilo představení více než 2 000 lidí. Za pár měsíců se promítaly pohyblivé snímky kinematografem ve velkých městech po celém světě.

První vtip na plátně

Z filmové produkce bratří Lumièrů vzbudil největší rozruch Příjezd vlaku do stanice La Ciotat (1896). Louis umístil kameru před vlak přijíždějící na nádraží v letovisku na Azurovém pobřeží a režisérský záměr mu dokonale vyšel. Publikum mělo propadat iluzi, že se vlak řítí přímo na ně a že lokomotiva vyjede z plátna rovnou do hlediště. Tuto podívanou umocnila velikost promítacího plátna.

Budoucnost kinematografie však mnohem více předznamenal film dnes známý pod názvem Pokropený kropič. Režie a produkce se na jaře roku 1895 ujal Louis. Do role zahradníka obsadil Françoise Clerca, který se staral o zeleň u sídla Lumièrových. Úlohu jeho nezbedného syna dostal učedník Lumièrovy továrny Benoît Duval, zřejmě první dětský herec.

Během pouhých 45 sekund diváci zhlédli vtip, kdy zahradníkovi zalévajícímu záhony šlápne úmyslně na hadici uličnický chlapec a přeruší tak průtok vody. Když zahradník pátrá po příčině závady a podívá se do trysky hadice, chlapec stisk uvolní a proud vody zasáhne zahradníka do obličeje.

Následuje honička, která se odehrává na plátně i mimo projekci, protože během natáčení zůstávala kamera na jednom místě a ve stejné poloze. Nakonec zmáčený zahradník nezbedného chlapce chytí a uštědří mu výprask. Snímek je považován za první filmovou komedii a počátek zlaté éry němých filmových grotesek.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/transcoded/f/f1/Le_Jardi…

Do všech koutů světa

Lumièrové nebyli první, kdo promítal filmy na veřejnosti. V Německu předvedli v berlínské Wintergarden bratři Emil a Max Skladanowští velmi krátké filmy o měsíc dříve. Ve Spojených státech uspořádali promítání pro platící publikum svým fantoskopem Charles Francis Jenkins spolu s Thomasem Armatem na podzim 1895. Ještě před nimi promítal v květnu téhož roku major Woodville Latham v New Yorku krátké záběry boxerského zápasu projektorem eidoloskop vlastní konstrukce. Večerní představení v pařížském Grand Café je přesto považováno za první filmové představení pro platící publikum na světě a za položení základního kamene filmového průmyslu.

Do začátku roku 1896 vyrobili Lumièrové asi dvě stě kusů kinematografů a natočili s nimi téměř tisíc krátkých hraných nebo dokumentárních filmů. Nedílnou součástí jejich tvorby se staly i reklamní snímky propagující firmy Lumièrů a jejich produkty.

Druhá velká filmová vlna přišla mezi lety 1899–1901. Lumièrové vyškolili zhruba stovku kameramanů, které poslali do zahraničí, aby tam pořizovali záběry ze života původních obyvatel. Tyto filmařské mise nejdříve pokrývaly zámořské francouzské kolonie, ale následně se zaměřily i na jiné země. Snímky se promítaly v sálech po celém světě a Lumièrům z nich kynuly vydatné zisky.

Svou filmařskou kariéru bratři završili na pařížské Světové výstavě v roce 1900, kde se jednou z velkých atrakcí stalo i obří plátno o 336 metrech čtverečních. Nadšení diváci tu sledovali právě „cestopisy“ natočené v nejrůznějších koutech světa.

Vynález bez budoucnosti?

Lumièrové celkem vytvořili více než 1 400 filmů, ale nakonec došli k přesvědčení, že „kino je vynálezem bez budoucnosti“. V roce 1905 filmovou produkci definitivně opustili a od roku 1907 se jejich cesty ubíraly různými směry. Louis se už předtím vrátil k fotografii, Auguste se věnoval biologii a medicíně. Podle některých historiků věřil v komerční budoucnost kinematografické projekce pouze papá Antoine Lumière. O tom, že Louis ani Auguste pro podnikání ve filmovém průmyslu nijak zvlášť nehořeli, svědčí celkem výmluvně fakt, že památné premiéry v Grand Café se ani jeden z bratrů nezúčastnil. Ta proběhla plně v režii jejich otce.

Antoine Lumière se věnoval promítání v Grand Café dva roky. V roce 1898 začal spolupracovat s novátorským chirurgem Eugènem-Louisem Doyenem (1859–1916). Natáčel jeho chirurgické zákroky a Doyen pak filmy promítal při svých přednáškách na lékařských kongresech. Premiéru měly výsledky jejich spolupráce v roce 1898 na kongresu British Medical Association v Edinburghu. Doyen na nich prezentoval nové postupy pro hysterektomii a kraniotomii. Filmy měly úspěch a lékaři si je promítali po celé Evropě, nejednou ilegálně, bez souhlasu autorů. Naposledy spolupracoval Lumière s Doyenem v roce 1902, když zachytil na kinematograf oddělení siamských dvojčat Doodiky a Radiky Neikových. Moderní medicína přičítá Antoinovi zásluhy za první instruktážní filmy sloužící k výuce mediků.

Potom se papá Lumière věnoval vývoji barevného filmu – první barevné snímky natočil krátce před vypuknutím první světové války, ale na veřejnosti je nikdy oficiálně nepromítal.

Otec barevné fotografie

Louis Lumière se pustil do vývoje barevné fotografie a výsledkem jeho práce se stal systém známý jako autochrom. I pod tímto vynálezem jsou podepsáni oba bratři, patent získali v roce 1903.

Autochromy se staly první komerčně dostupnou technikou barevné fotografie, vyráběly se mezi lety 1907–1930 a jejich základem byla tradiční skleněná deska a barevná clona zhotovená z bramborového škrobu. Škrobová zrna se nejprve obarvovala na červenooranžovo, na zeleno a na modrofialovo a následně se důkladně promíchávala. Trojbarevný prášek se nanášel na skleněnou desku potaženou lepidlem. Poté se povrch utlačil, překryl lakem, vysušil a pokryl fotografickou emulzí.

Při fotografování otočil fotograf desku emulzí směrem od objektivu. Světlo tak nejprve procházelo barevnou clonou ze škrobu, kde se přefiltrovalo, a teprve pak exponovalo emulzi. Deska se po vyvolání prosvítila a černobílý obraz fungoval jako clona pro barevnou vrstvu škrobových zrn. Na barevné částice dopadalo více či méně světla a docházelo při tom k míchání trojice základních barev.

Tento princip vzniku barevného obrazu skládáním tří barev využívají dodnes monitory počítačů, obrazovky televizí nebo displeje mobilních telefonů. Po vynálezu barevného filmu kodachrom upadl autochrom Lumièrů do zapomnění. Definitivně ale o své příznivce nepřišel. I dnes se najdou nadšenci, kteří se ho snaží oživit a využít k fotografování.

Amatérský vědec

Auguste Lumière inklinoval od mládí k biologii. Nadšením pro medicínu zahořel v roce 1881, když ho během přípravy na přijímací zkoušky na École polytechnique postihly kruté bolesti hlavy a rodina ho poslala na zotavenou do alpského Allevardu k doktoru Mansordovi. Práce venkovského lékaře Augusta okouzlila. Po absolvování vojenské služby se ale musel věnovat boji o přežití rodinného podniku na výrobu fotografických desek, a tak plány na dráhu lékaře pustil z hlavy. Že v něm vášeň pro medicínu neuhasla, se ukázalo v roce 1892, když publikoval studii o vývojkách pro fotografické desky, a přitom odhalil, že používané látky jsou pro člověka toxické.

V roce 1896 se finanční poměry Lumièrových stabilizovaly a Auguste si zařídil laboratoř určenou k bádání na poli toxikologie a farmakologie. Práce ve firmě mu ale nedopřávala dost času na výzkum a většinu experimentů na zvířatech svěřoval placeným asistentům. Laboratoř zapůjčoval také profesionálním vědcům či lékařům pro jejich vlastní výzkumy.

Například mladý lékař Alexis Carrel (1873–1944) tu vyvíjel novou techniku pro chirurgické sešívání cév. Kvůli svým neortodoxním názorům se Carrel dostal do konfliktu s francouzskou vědeckou obcí, a proto odešel nejprve do Kanady a následně do Spojených států, kde od roku 1906 působil na Rockefellerově ústavu v New Yorku. Svou techniku sešívání cév využil při výzkumu transplantací. Zabýval se však i transfuzí krve a kultivací buněk. Za své objevy získal v roce 1912 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. S Augustem Lumièrem vázalo Carrela pevné přátelství až do konce života.

Původce obvazů i léků

Po vypuknutí první světové války Auguste dobrovolně narukoval. Neskončil ale na frontě, nýbrž v nemocnici. Jeho kamarád lékař Léon Bérard (1870–1956) využil Augustových zkušeností s fotografií a jmenoval jej šéfem rentgenologického oddělení. Lumièrova vášeň pro medicínu našla ve válečných podmínkách široké uplatnění.

Do Francie se vrátil i Alexis Carrel, a když spolu s anglickým chemikem Henrym Dakinem vyvinul nové antiseptikum, Auguste pro ně vyrobil zařízení, s jehož pomocí mohli touto dezinfekcí vymývat rány.

Lumière také vynalezl nový typ obvazu, který byl sterilní, prodyšný a nelepil se na rány. Jeho sejmutí z poraněného místa bylo považováno za dezerci, protože vojáci si kvůli tomu výrazně oddálili uzdravení a tím i návrat na frontu.

Definitivně se Auguste rozhodl věnovat biologii a medicíně v roce 1918, když mu zemřela dcera na španělskou chřipku. Zaměřil se na problematiku hojení ran a zajímaly ho i vakcíny proti břišnímu tyfu a tetanu. V jeho laboratořích vznikly nové léky, například antiseptikum Hermophenyl nebo lék proti horečce Cryogenin, které pak Lumièrové vyráběli. Vyvíjené léky ověřoval Auguste na vlastní klinice založené v roce 1910. Ta po určité době kapacitně ani výbavou nestačila, a tak jeho syn Henri vybudoval v roce 1930 novou kliniku Lumière Institute.

Výsledkem Augustovy vědecké práce bylo 30 monografií a 730 vědeckých sdělení. Nejednou se mýlil, třeba když ve své teorii humorální medicíny popíral tehdy jasně prokázané principy imunologie. Jeho zásluhy na poli biologie a medicíny však byly nesporné. Pařížská Lékařská akademie ho v roce 1928 jmenovala členem, i když nebyl vystudovaným lékařem.