Vzducholodí na vrchol světa: Amundsenův odvážný let k severnímu pólu změnil navždy dějiny polárního průzkumu

V 19. století mnozí dobrodruzi, cestovatelé i výzkumníci toužili stanout na posledních bílých místech na mapě světa. Jedním z nich byl i severní pól nacházející se na plovoucím mořském ledu uprostřed mrazivé pustiny nazývané Arktida. V polovině devadesátých let 19. století se k němu vydal norský polárník Fridtjof Nansen na saních a kajacích, ale bohužel se musel 400 kilometrů před cílem vrátit. 

Nansenův rekord překonala expedice prvního Itala, který se zapojil do závodu o dobytí nejsevernějšího cípu světa, prince Ludvíka Amadea vévody z Abruzzi. Italsko-norská výprava doplula roku 1899 k Zemi Františka Josefa, poté její loď za silné bouře a děsivých mrazů uvízla v Teplickém zálivu u nehostinného pobřeží Ostrova prince Rudolfa.

Vévodovi omrzly nohy, proto se byl nucen vzdát vedení skupiny, jež se po přezimování v březnu 1900 pokusila dojít se psy a saněmi k severní točně, jak se též říká pólu. K vysněnému cíli se přiblížila na 381 kilometrů. Pro úplnost dodejme, že Zemi Františka Josefa objevil rodák z Teplic, kartograf a malíř Julius von Payer.

Sen norského polárníka

Na počátku 20. století proplul norský polárník Roald Amundsen na své první samostatné expedici jako první celým Severozápadním průjezdem, čímž dokázal, že existuje cesta po moři spojující tři oceány. Ještě větší triumf si připsal roku 1911, když ve svých v devětatřiceti letech se třemi společníky stanul jako první na jižním pólu.

V roce 1924 se rozhodl dosáhnout i prvenství při dobytí severní točny, jejíž dosažení v případě předchozích výprav je dodnes předmětem sporů.

Norské úřady nicméně odmítly expedici financovat s tím, že nepotřebují „nové kostlivce v ledových pustinách“. Proto Amundsen bez rozpaků přijal nabídku amerického boháče Lincolna Ellswortha, jehož rodině v Pensylvánii patřil jeden z největších uhelných dolů na světě, že mu poskytne 85 000 dolarů (přibližně 32 milionů českých korun) za možnost zúčastnit se polárního letu.

Výprava odstartovala v roce 1925 z Aljašky se dvěma dvoumotorovými létajícími čluny. Naneštěstí ale musela nouzově přistát na ledové kře 254 kilometrů před cílem. Po nezměrných útrapách na „obrovské sněhové pláni ticha“, slovy Milana Kundery, se s jedním nepoškozeným letadlem vrátila zpět. 

Houževnatého Amundsena však neúspěch neodradil a rozhodl se Arktidu přeletět vzducholodí. Úspěchy těchto elegantních létajících obrů za první světové války a jejich nasazení na transatlantické lety vzbuzovaly naděje, že budou využitelní i v polárních oblastech. Oproti letadlům měli totiž mnoho výhod. Letouny například musely v případě poruchy motoru provést nouzové přistání, což v husté mlze na zvrásněném ledovci znamenalo více méně katastrofu, zatímco motory vzducholodí bylo možné opravit za letu. Vzdušní obři mohli kromě toho přepravovat více nákladu než letadla a zůstat ve vzduchu po delší dobu.

Nobileho vzdušný koráb

V Itálii se stavbou vzducholodí zabýval konstruktér, zkušební pilot a přednášející aerodynamiky na univerzitě v Neapoli, Umberto Nobile. V polovině dvacátých let 20. století postavil poloztuženou vzducholoď s pevnou kostrou nazvanou N-1.

Tento gigant byl 106 metrů dlouhý, 19 metrů široký a 24 metrů vysoký. Trup byl vyroben z vyztuženého hliníku pokrytého gumovou tkaninou. Uvnitř byl balon naplněný stlačeným vodíkem a pod ním se nacházel kýl, kde mohla posádka přecházet z gondoly ke třem motorům. Vzducholoď dokázala letět rychlostí 80 kilometrů za hodinu. 

Amundsen navrhl Nobilemu, aby společně přeletěli severní pól. Protože světoznámý polárník nechtěl čekat na dokončení větší vzducholodi, rozhodl se využít již hotové N-1. Milionářská rodina Ellsworthů ho opět podpořila, tentokrát částkou 100 000 dolarů. Dalšími sponzory byly Norská asociace letecké navigace a italský stát.

Norové koupili modifikovanou N-1 za 75 000 dolarů. Úpravy zahrnovaly nahrazení původní velké gondoly s kokpitem, ložnicí a salonkem s křesly za daleko menší a výrazně lehčí gondolu. Tím bylo dosaženo snížení hmotnosti lodi o 1,6 tuny, takže unesla 16 lidí, sedm tun benzinu a oleje, vybavení a pomůcky pro přistání i zásoby potravin.

Někteří Italové ale nevěřili, že by Nobileho vzducholoď dokázala doletět na Špicberky, či dokonce přeletět pól. Varovně připomínali tragédii z 15. dubna 1924, kdy Nobileho vzducholoď silný poryv větru odnesl ze základny. Během toho byli dva vojáci a jeden mechanik, kteří se nestihli uvolnit z kotevních lan, vrženi sto metrů od vzducholodi a při pádu na zem se zabili.

V italském tisku se proto objevovaly výzvy, aby Italové vyslali vlastní expedici s výrazně větší plující „katedrálou oblohy“. Známý excentrický básník a „otec fašismu“, kníže Gabriele d’Annunzio nadšeně vyhlásil, že se jí chce zúčastnit s odůvodněním: „Hodlám zůstat na pólu: zanecháte mě tam. Muž jako já nemůže zemřít v posteli. Musí zmizet v mysteriu legendy. Stanu se osou zeměkoule.“ 

Z Říma na Špicberky

Nobile a Amundsen se negativními ohlasy nenechali odradit a N-1 byla včas přebudována. Její oficiální předání proběhlo 29. března 1926 v obrovském hangáru na letišti Ciampino u Říma. Vzducholoď byla přejmenována na Norge, což je norský název pro Norsko. Poté se vydala směrem na Špicberky, odkud měla vzlétnout k pólu. 

Po cestě přezdívané „arktická dálnice“ několikrát přistála kvůli doplnění paliva a oleje, vyrovnání balastu, technickým prohlídkám a čekání na příznivé počasí. V britském Pulhamu, na kopci Ekeberg u Osla, u Vadsø na úplném severu Norska a v Ny-Ålesundu na norských Špicberkách byly proto předem vybudovány takzvané kotevní stožáry. Sloužily k bezpečnému uchycení nosu vzducholodi a umožňovaly plavidlu volně se otáčet po větru jako korouhvička, aby do něj vítr netlačil z boku a nepoškodil ho. Při zastávce v Sovětském svazu v Gatčině jich nebylo třeba, vzducholoď byla upevněna ve velkém hangáru.

Cesta z Ciampina na Špicberky představovala sama o sobě velký výkon. Vzducholoď pilotoval Nobile, jehož doprovázeli nejen členové italské posádky, ale i synovec vedoucího výpravy, dvaatřicetiletý námořní kapitán Gustav Amundsen. Norge postupně zastavovala na zmíněných kotvištích, cestou ji přišel pozdravit například i norský král Haakon VII.

Během letu ze Sovětského svazu na Špicberky postihly Norge poruchy dvou motorů, jednu se podařilo odstranit za letu, druhou až po přistání. V hangáru u města Ny-Ålesund Nobile řídil závěrečné přípravy ke startu letu na severní pól.

Později si ve své knize stěžoval na spolupráci s Nory: „Kdybychom byli pracovali bez kvapu a spěchu, nebyli bychom hotovi ani za deset dní. Tím spíš, že jsem se mohl spolehnout jen na krajany, neboť žádný Nor neznal konstrukci vzducholodi a neměl zkušenosti s potřebnými úpravami. Ale ani při hrubých pracích nebyli Norové schopni pomáhat, protože nerozuměli italsky. Proto se Italové museli před každým letem štvát do poslední chvíle, kdežto Norové přicházeli na start odpočati.“

Pochybné vítězství

Zatímco Amundsen s Nobilem chystali expedici k pólu, vyrostla jim konkurence v podobě výpravy vedené osmatřicetiletým americkým pilotem Richardem Evelynem Byrdem. Ten pocházel z jedné z nejstarších amerických rodin a mezi jeho předky patřila například i legendární indiánka Pocahontas. Sponzorovali ho jeho přátelé, miliardáři Ford a Rockefeller.

Na konci dubna 1926 připlul Byrd s dalším pilotem Floydem Bennettem parníkem na Špicberky a brzy po nich přistála v Ny-Ålesundu taktéž vzducholoď Norge. Poté se Byrd a Bennett pokusili s třímotorovým letadlem přeletět přes oblast severního pólu. K cíli podle Byrdova vyprávění doletěli 9. května 1926. Událost popsal slovy: „Pod námi byla ledová pole nebo ploché kry různé velikosti a různých tvarů, ohraničené hřebeny vytvořenými obrovským tlakem jedné kry na druhou. To svědčilo o neustálém pohybu ledu a naznačovalo, že v blízkosti není pevnina.“ 

Amundsen Američanům po návratu gratuloval, zatímco Nobile ihned vyjádřil pochybnosti. Později ve své knize o Byrdovi napsal: „Při svém návratu na základnu (…) neodpověděl na dotaz, zda dosáhli pólu, ale dalšího dne tvrdil, že ano.“ 

Od počátku se mnozí podivovali, že američtí piloti zvládli trasu dlouhou přibližně 2 600 kilometrů uletět od devíti ráno do pěti hodin odpoledne. Nedůvěru vzbuzovaly též nepřesné údaje ze sextantu. Vzhledem k tomu, že piloti nepředložili pádné důkazy, lze se domnívat, že pól minuli o několik set kilometrů. Bennett se údajně později přiznal: „Byrd a já jsme nikdy nedosáhli severního pólu.“ Nicméně roku 1929 si Byrd zachránil reputaci, když vykonal první let letadlem nad jižním pólem. 

Na vrcholu světa

Vzducholoď s hrdým jménem Norge odstartovala v úterý 11. května 1926 v 9.50 h západoevropského času, dva dny po odletu Byrda a Bennetta. Od cíle ji dělilo 1 300 kilometrů, tedy přibližně tolik jako let z Prahy na Sardinii. Vzlétla za dobrého počasí, které umožňovalo sledovat polární krajinu. Nobile si poznamenal: „Podívaná na sněžné štíty a ledovce vynořující se z mlhy, tu a tam pozlacené sluncem, byla úžasná.“ 

Pozorovatelé viděli stopy ledních medvědů a ve vodě bílé ryby, jasně rozeznali hranici souvislého ledu a zjistili, že život v říši věčného ledu končí za 83. rovnoběžkou. Tam „začala polární pustina v celé své bezútěšnosti“.

V 18.45 h vypověděl službu levý motor poté, co se v ohybu palivového potrubí vytvořila ledová zátka. Oprava trvala přibližně hodinu a stejná potíž se opakovala před dosažením pólu ještě jednou. Ve 22.15 h vplula vzducholoď do silného sněžení a husté mlhy, takže ji pokryla námraza, která dál sílila a začala představovat jasné nebezpečí. Led během pár minut obalil všechny vnější kovové části, z namrzlých oken byl velmi špatný výhled a námraza se usadila i na čalounění velitelské kabiny. Nobile proto nařídil vystoupat do výšky 950 metrů, aby se dostali nad mlžný pás.

Krátce před třiadvacátou hodinou mlha pod lodí prořídla a zanedlouho se rozplynula, brzy se však obloha znovu zatáhla a krajina potemněla do jednotvárné šedi se sluncem schovaným za mraky. Krátce před půlnocí zaznamenal meteorolog Malmgren ve výšce 800 metrů venkovní teplotu −10 °C a uvnitř kabin −4 °C.

Geografického severního pólu dosáhla expedice po 16 hodinách a 40 minutách letu ve středu 12. května 1926 na svatého Pankráce v jednu hodinu a dvacet pět minut ráno. Amundsen zvolal: „Jsme tady! Jsme na vrcholu světa!“

Vzducholoď sestoupila do výšky sta metrů nad povrchem arktického ledu a polárníci do sněhu shodili norskou, americkou a italskou vlajku. Nobile zpomalil motory a zapsal si o tom: „Jejich hučení zesláblo, takže ticho ledové pustiny bylo slyšet tím jasněji. V tomto tichu se slavnostně snášely vlajky na led… Srdce mi překypovalo radostí a pýchou. Když obřad skončil, přikázal jsem strojníkům, aby zvýšili rychlost. Obrátili jsme se přídí za pól – do neznáma.“ Amundsen a navigátor Wisting se obzvláště radovali, neboť jim patřilo světové prvenství, protože jako první dosáhli obou pólů.

Nástrahy nehostinného podnebí

Několik hodin po odeslání telegramů potvrzujících přelet pólu palubní radiostanice na Norge ztichla a po zbytek letu už nic nevysílala ani nepřijímala. Následující dny pak svět s obavami vyčkával na zprávy o osudu výpravy.

Mezitím se první dobyvatelé severní točny museli vypořádat s mnoha těžkostmi. Především se potýkali s hustou mlhou a námrazou na trupu vzducholodi. Vrtule odhazovaly kusy ledu proti plášti, který se místy proděravěl. To, kam šlo z kýlu dosáhnout, bylo během cesty opraveno, jak nejlépe se dalo. Amundsen s Nobilem zvážili komplikace s námrazou a rozhodli, že se nevrátí stejnou kratší trasou, ale poletí přece jen podle plánu na Aljašku. Cestou hodlali odhalit dosud neznámou pevninu.

Nobile popsal návrat ve své knize: „Protože nás bylo málo, mohl si každý dopřát jen několik hodin spánku. Tomu, kdo si směl konečně lehnout, bylo každé místo dobré. Kdo chtěl jít do vnitřku lodi, musel napřed vyřešit problém, jak překročit tělo některého spáče. Ale nejoblíbenějším místem byl miniaturní záchodek, na zadním konci kabiny. Měřil sice jen dvě třetiny čtverečního metru, ale používal se k nejrozmanitějším účelům: jako sklad, písárna pro novináře, ložnice, a když to šlo, i k původnímu účelu.“ 

Ve středu 12. května v 18.30 h překročila Norge 70. rovnoběžku a posádka zjistila, že mezi pólem a severním pobřežím Aljašky neleží žádná pevnina ani souostroví. Následujícího dne, ve čtvrtek 13. května v 0.15 h však plavidlo obklopila hustá mlha a současně začalo sněžit. Nobile proto nařídil vystoupat do výšky 1 100 metrů, ještě před druhou hodinou mlha prořídla.

Do deníku uvedl: „Snášíme se do výšky 300 metrů. Objevuje se zamrzlé moře, vypadá docela jinak než mezi Špicberkami a pólem, led je daleko hrbolatější (…). Povrch nekonečného moře ledu, ostře bílý (…). Tu a tam byla tato běloba kropenatá modří, tím něžným tónem modři tak typickým pro led. Nesmírná rozloha zamrzlého moře s jeho stíny, skvrnami, modrým vyšíváním byla opravdu okouzlující.“

Brzy ráno 13. května zahlédli účastníci expedice severní pobřeží Aljašky u Čukotského moře a přeletěli osadu Wainwright. Amundsen a mechanik Omdal dokonce spatřili srub, který před čtyřmi lety sami postavili. Jeho noví obyvatelé mávali vzducholodi ze střechy. Poté Norge letěla k Beringovu průlivu a v 18.00 h se nacházela poblíž sibiřského Mysu Kamenného srdce, kde vědci v současnosti zaznamenali největší hnízdiště ledních mrožů na světě, jichž se tam shromáždilo téměř sto tisíc.

Před půlnocí se vzducholoď ocitla zpátky u pobřeží Aljašky, kde ji zastihla prudká bouře. Nobile to komentoval: „Prudká vichřice s velmi hustou mlhou způsobila, že jsme se odchýlili od správného směru (…). Byly to dramatické chvíle, ve kterých jen naprostá duchapřítomnost a pohotovost, s jakou posádka, také znavená, vykonávala moje rozkazy, přispěly k tomu, že jsme se vyhnuli katastrofě.“ 

Fantastický transatlantický let

Kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám, které mimo jiné ztěžovaly navigaci, vzducholoď přistála 14. května po více než 70 hodinách nepřetržitého letu dlouhého 5 300 kilometrů. Výprava si vybrala záliv pokrytý ledem poblíž malé vesnice Teller, asi 116 kilometrů severozápadně od plánovaného cíle ve městě Nome.

Pro přistání měl Nobile nachystaný velký pytel, který těsně před dotykem se zemí nechal naplnit těžkými, už nepotřebnými předměty. Pytel spustili na led, po jehož povrchu se sunul, a několik aljašských Inuitů zachytilo přivázané lano, čímž pomohli vzducholoď zastavit. Ihned po přistání byl otevřen plášť, aby mohl uniknout plyn. Později byla mírně poškozená Norge rozebrána a její části odvezeny do Itálie.

V Telleru nechal telegrafista Storm-Johnsen všechny členy expedice podepsat zadní stranu jedné bankovky. Jedná se o unikátní dokument, protože nic podobného se nedochovalo. Je smutné, že polovina ze zúčastněných v nadcházejících letech odešla tragicky na věčnost. První z nich, Oskar Omdal, zahynul již roku 1927, když jako pilot doprovázel americkou pilotku, která se jako první žena marně pokusila přeletět Atlantik. Osudy dalších nešťastně zemřelých členů posádky Norge byly spojeny se ztroskotáním vzducholodi Italia.

Expedice, kterou jeden z italských odborníků označil za „fantastický transarktický let, považovaný mnohými za čin pojatý a provedený v exaltaci vznešeného šílenství“, přinesla významný pokrok v mnoha disciplínách. Hlavním přínosem bylo doložení absence pevniny mezi pólem a Aljaškou, stejně jako neexistence života v poloměru téměř deseti zeměpisných stupňů kolem pólu. Průkopnickou roli sehrál i samotný let, který propojil Ameriku, severní pól a Asii, stejně jako meteorologická pozorování v dosud neznámé oblasti.