První návštěvníci z českých zemí popisovali Island jako svět horkých pramenů, sopek a divokých větrů

Počátkem června roku 1613 dopluli ve zdraví k islandským břehům Daniel Vetter, budoucí učitel Jindřicha Fridricha, nejstaršího z potomků „zimního krále“ Fridricha Falckého, a jeho druh Jan Salmon. Mohli mluvit o štěstí, neboť cesta z německých přístavů, odkud se z kontinentu na ostrov vyráželo, trvala obvykle čtyři týdny a byla často provázena nepřízní počasí i pirátskými přepady. O tom, co mohl nástrahy plavby přeživší cestovatel na ostrově tehdy vidět, nechme promluvit přímo Daniela Vettera.

Koně se drž

Island doslova znamená země ledu. A toho je zde skutečně požehnaně, protože ostrov leží na studené půlnoční straně Země. Zimy jsou tady dlouhé a kruté, takže návštěvník by si měl pro svou cestu zvolit letní měsíce, kdy jsou navíc nejkratší noci. Ale také tehdy je třeba počítat s nepříliš teplým počasím, vždyť vrcholy některých hor jsou pokryty sněhem po celý rok.

Ve zdejším kraji je nutné překonávat mnohá úskalí, ať už jde o silné vichry, nebo překážky v podobě skal, hor, bažin, a především vodnatých řek. Island zkrátka není země pro slabé povahy. Kdo se rozhodne podniknout výpravu za jeho poznáním, neměl by počítat s možností využití islandských cest, protože se tu žádné nevyskytují. Na vůz tudíž rovnou zapomeňte. Do terénu je radno vyrážet pouze v doprovodu místního průvodce.

Ovšem i když ho máte, není putování snadné. Kromě toho, že návštěvníkům na pohodlí jistě nepřidá absence hospod, jít kamkoliv pěšky je téměř nemožné. K putování po krajině mají místní obyvatelé speciálně vycvičené koně, kteří se v různorodém terénu obratně pohybují a umějí dobře plavat. Islanďané proto bázlivce povzbuzují slovy: „Nestrachuj se, jen se dobře drž!“

Kdo by chtěl zdejší vodstvo překonat suchou nohou, má smůlu, neboť tady kromě kamení nejsou potřebné materiály pro stavbu mostů, natož mistři znalí řemesla. Na ostrově ostatně nenajdete zdaleka tolik rozličných živností jako v českých zemích. Islanďané se předně živí rybářstvím, v druhé řadě pak chovem dobytka. Rybí úlovky suší zavěšené na bidlech nebo provazech kolem svých domů a mají jich takovou hojnost, že jimi krmí i koně, ovce a krávy, když v zimě dojde seno. Nepřekvapí tedy, že také návštěvníci dostanou k jídlu nejčastěji rybu.

Obyvatelé hrdí a svobodní

Co se týče islandské kuchyně, může Středoevropana zaskočit, že na ostrově není zvykem solit pokrmy, ať již jde o sušené štokfiše (tresky) nebo vařené maso. A jakoby to nebylo dost, podávají se tato jídla bez chleba. Běžně se pije voda nebo syrovátka, první je však podstatně chutnější.

Skutečně lahodný pokrm můžete okusit jen na tabulích vyšších vrstev – chleba, maso vařené i pečené, lososy… A co víc, pivo! Ale nikoliv místní, nýbrž dovezené z kontinentu. Je to tak, na ostrově nemají pivo, víno, sůl, ale ani ovoce nebo stromy.

Z uvedených informací by se mohl život Islanďanů jevit bídný. Přesto jsou zdejší obyvatelé dobromyslní a veselí, dokonce se svou vlastí chlubí a jsou na ni hrdí. Prohlašují, že pod sluncem není lepší země.

Nutno podotknout, že tu lze skutečně nalézt mnoho dobrého. Předně je to zdravé povětří, které není tolik náchylné k nákazám jako naše – například zimnice nebo podagry tady vůbec neznají. Snad právě tento vzduch přispívá k dlouhověkosti obyvatel, z nichž se někteří dožívají až 150 nebo dokonce 200 let.

Obecně jsou Islanďané sličné tváře a menší postavy, hlavně ženy jsou drobné. Oděvy nosí prosté, svrchní ženský od mužského téměř nerozeznáte. Plátno je tu vzácné. Prostí lidé proto většinou oblékají kožené košile. Islanďanům stačí k životu, co mají, a více nepotřebují. Co je však zajímavější, nejsou zatíženi poddanstvím nebo robotou, odvádějí pouze nevysoký tribut svému králi, jenž sídlí v Dannemarku (Dánsku).

Každý se také může usadit, kde se mu zlíbí. Jen zřídka narazíte na tři nebo čtyři domy pospolu, spíše se vyskytují po jednom či dvou. V domě ovšem přebývá 60, 100, 150 a někdy i přes 200 osob. Obydlí se skládá z mnoha komor a maštalí, je zahloubené do země a svrchu ho kryje trávník. Proč Islanďané budují tato podivná sídla? Jedním důvodem je nedostatek dříví, absence vápna a vhodné hlíny. Druhý je ryze praktický: tento typ domu nabízí ochranu před tuhou zimou a silným větrem, před nímž jen máloco obstojí.

Tajemná země

Součet našich největších vichrů se zdá se být ničím ve srovnání s jediným islandským. A právě jejich prostřednictvím se k Islandu dostávají po moři ledové kry z Grunlandu (Grónska), které přispívají k ochlazení ovzduší. Zahřát se znavený cestovatel může v horkých vodách, které se nacházejí na mnoha místech ostrova. Někde ze země tryskají, jinde vytvářejí potok. Pro skutečné odvážlivce je tu ke spatření i prýštící oheň. Vystupuje z hory Hekly, jež budí hrůzu na první pohled. Zvlášť děsivě působí v zimních měsících, kdy osvětluje krajinu ztemnělou polární nocí.

Oblast je na dvě míle od ní neoby­vatelná, protože hora neustále chrlí kamení. Navíc se z ní line kvílení a křik podobný lidskému. Právě zde se totiž ukazují různé obludy a dávno zesnulí lidé. Nejsilněji hora hořívá podle místních tehdy, když se má ve světě udát nějaká významná proměna.

Jiným ukazatelem nenadálých událostí světového významu je zjevení mořské obludy podobné hadovi. Měří až půl míle, takže její tělo nad vodou vytváří tři až čtyři oblouky. Byla viděna i minulý rok krátce před smrtí císaře Rudolfa II. Druhá potvora, jež podle Islanďanů také věští podobné věci, má tři hlavy. Kromě příšer ale nabízí moře kolem ostrova k vidění řadu roztodivných ryb, z nichž za zhlédnutí stojí především hřmotní velrybové. Na pohled jsou hroziví nejen pro svou ohromnost, ale též černost a jiskřivé oči.

Tolik ochutnávka z krátké návštěvy Islandu. Pokud by chtěl někdo vědět víc, musí se do nehostinných končin země ohně a ledu vypravit sám. Nechť ho pak Pán Bůh ochraňuje na této dobrodružné cestě! 

Island dnes

Už Daniel Vetter upozorňoval na nedostatek stromů na Islandu. Důvodem byl úbytek lesů, který se z původních asi 20–40 % dostal na dnešní necelá 2 % celkové plochy země. Odlesnění šlo ruku v ruce s osidlováním ostrova, jež začalo koncem prvního tisíciletí. Dřevo bylo spotřebováváno na stavby, lodě a otop, ale většina lesů byla přímo vypálena kvůli pastvinám a získání půdy na obdělávání. Společně s klimatem, sopečnými erupcemi, postupujícími ledovci a zemětřeseními byla tato činnost islandským lesům osudná.

V současnosti je Island tradičně vnímán jako „země, kde nerostou stromy“. Nutno podotknout, že ani dříve nebylo jeho území pokryto tak vzrostlými lesy, na jaké jsme zvyklí v našich podmínkách, ale takzvaným březovým křivolesem s příměsí vrb a jeřábů. Potřebu řešit nebývalé odlesnění si Islanďané uvědomili již roku 1899, kdy odstartovali aktivity k znovuzalesnění země, v nichž vytrvale pokračují dodnes. Sami obyvatelé ostrova většinou považují za les porost dřevin, v němž se schová dospělý člověk.

Je možné se setkat i s názorem, že les představují jakékoliv porosty dřevin včetně břízy zakrslé a jí podobných. Odtud také pramení následující vtip: Co má člověk na Islandu dělat, jestliže zabloudí v lese? – Postavit se.