Hrdina i vrah v jedné osobě: John Brown rozpoutal násilí, které rozdělilo Ameriku na dva nesmiřitelné tábory

Květnovou noc proťal řev a výstřely z pušek. Dům farmáře a podporovatele otrokářství Jamese P. Doyla na východě Kansasu obklopila skupina osmi po zuby ozbrojených mužů. Jejich vůdce – známý abolicionista John Brown – poté donutil nešťastníka a jeho dva syny vyjít ven, kde je spolu se svými příznivci nemilosrdně zavraždili. 

Poté se celá skupina vydala za svým dalším cílem, Allenem Wilkinsonem, kterého radikální bojovníci za svobodu navzdory prosbám jeho nemocné manželky vyvlekli z obydlí, ubodali a nechali ležet u cesty. Poslední obětí se té noci stal jistý William Sherman, kterého ozbrojenci podrobili ostrému výslechu ohledně jeho činnosti a názorů, a když je jeho odpovědi neuspokojily, zabili ho a jeho tělo vhodili do potoka. Psal se rok 1856 a John Brown právě vyrazil na svou krvavou válečnou stezku proti otroctví.

Musíme dělat víc!

Amerika okolo poloviny 19. století byla tvrdé místo. Zatímco v srdci Evropy sepisoval František Palacký svoje Dějiny národu českého a malá Barunka navštěvovala s babičkou paní kněžnu, za oceánem panovaly trochu jiné poměry. Obrovité Spojené státy obývali vedle původních indiánských obyvatel přistěhovalci z různých částí světa – a ne všichni dobrovolně. Na americkém jihu dosud vládlo otrokářství a více než tři miliony černochů musely často za nelidských podmínek dřít na své pány. 

Stále sílící abolicionistické hnutí se střetávalo s mocnou plantážnickou lobby a obě strany nasazovaly k potření svých protivníků nemalé prostředky. V obrovské, stále ještě řídce osídlené zemi, v níž bylo vlastnictví střelné zbraně normou, navíc často platilo spíše právo silnějšího než zákony.

A v tomto světě vyrůstal i malý John Brown (1800 až 1859). Jeho otec Owen – koželužník a zapálený evangelikální křesťan – otrokářství nenáviděl. Účastnil se besed za jeho zrušení a jeho dům sloužil jako úkryt v rámci takzvané „podzemní železnice“ – sítě útočišť, kterými prchali černoši z jihu na sever USA a do Kanady. Když ale malý John ve svých dvanácti letech viděl, jak jistý farmář brutálně bije svého malého otroka lopatou, rozhodl se, že je třeba dělat mnohem víc.

Před Bohem a svědky...

O několik let později se John Brown osamostatnil a vyzkoušel různá pole působnosti. Podnikal v koželužství, choval koně a ovce, pracoval v bance, spekuloval s cennými papíry a živil se jako zeměměřič. V některých chvílích života byl velmi zámožný, ale několikrát také zbankrotoval a musel začínat od nuly. Krátce studoval na kazatele, ale oční vada mu zabránila vzdělání dokončit – celý život však zůstal zapáleným křesťanem výrazně ovlivněným puritánskou výchovou. Nepil alkohol ani kávu, nekouřil, zato vytrvale studoval Bibli a historické knihy. Se dvěma manželkami zplodil celkem 20 dětí, ale mnoho z nich se dospělosti nedožilo.

Navzdory pestrému pracovnímu i osobnímu životu však své poselství viděl jinde, jeho vlastními slovy: „Před Bohem a před svědky zasvěcuji svůj život zničení otroctví!“

A rozhodně nemělo zůstat jen u slov. V roce 1825 v městečku Richmond v Pensylvánii postavil velkou farmu s koželužnou, jejíž součástí byla i prostorná místnost sloužící k ukrývání otroků na útěku. Odtud Brown na svém voze sloužícím k převozu kůží pašoval uprchlíky dál na sever. Navíc obchody šly dobře, a tak abolicionista brzy zakoupil po cestě i další nemovitosti, které sloužily podobnému účelu. A nešlo o malý podnik – podle moderních historiků pomohl touto cestou za deset let provézt do Kanady na 2 500 lidí.

Později se přestěhoval do Ohia a potom do Springfieldu v Massachusetts, kde v zásadě provozoval podobnou praxi – podnikání, z jehož zisků financoval budování podzemní sítě úkrytů a podporu různých abolicionistických aktivit. Peníze posílal také černošským organizacím, které se snažily pomoci bývalým otrokům se založením vlastního hospodářství či podniku. S tím, jak abolicionistické hnutí sílilo, ale přibývaly i konflikty, které měly stále násilnější charakter. 

První krev

Zcela zásadním momentem boje proti otrokářství i života Johna Browna se stal oficiální vznik státu Kansas v roce 1854. Jeho obyvatelé měli ve volbách rozhodnout, jak se postaví k otázce vlastnění jiných lidí, a obě strany se připravovaly na osudové střetnutí. Do Kansasu mířili podporovatelé znepřátelených táborů, aby zajistili vítězství otrokářství nebo svobody. A do nového státu vyrazil také Brown s rodinou – o tom, jakou volební kampaň očekávali, svědčí i to, že vůz, v němž do nového domova cestovali, byl doslova nacpán zbraněmi a municí.

Na přelomu roku 1855 a 1856 pak v kansaském pohraničí probíhala téměř regulérní občanská válka. Jezdci ze sousedního Missouri podporující otrokářství podnikali rychlé výpady, při nichž napadali domy abolicionistů a vyhrožovali jim i jejich rodinám. V květnu pak situace vygradovala vypálením hotelu Free State a zničením dvou novinových redakcí podporujících „svobodný Kansas“. 

Událost Johna Browna rozlítila natolik, že se rozhodl vzít věci do svých rukou. Spolu se svými čtyřmi syny a několika dalšími příznivci podnikli již zmíněný nájezd na domy význačných podporovatelů otrokářství, jejich majitele chladnokrevně povraždili a jejich těla posekali mačetami.

Krvácející Kansas

Masakr i jeho provedení vyvolaly zděšení. „Zpráva o hrůzné události se rychle rozšířila po celém území a přinesla s sebou záchvěv hrůzy, jaký lidé, jinak na zabíjení zvyklí, dosud nepocítili.“ Okamžitě se také ozvalo volání po odvetě. Za Brownem vyrazila trestná výprava tří desítek podporovatelů otrokářství vedených právníkem a spisovatelem Henrym Clayem Patem. Válečné štěstí se k nim však rychle obrátilo zády.

Devět abolicionistů je za úsvitu 2. června překvapilo a z lovce se stala kořist. Po tříhodinové přestřelce, známé jako bitva u Black Jacku, Pate a asi 20 jeho mužů (zbylí uprchli) složilo zbraně. „Brown s pouhými osmi příznivci přepadl Henryho Patea, který měl k dispozici pětadvacet dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. V tomto střetu si tak dobře zvolil postavení a tak rozhodně zaútočil na protivníka, že ten nemohl ani utéct, ani bojovat, a byl proto donucen vzdát se, byť měl skoro trojnásobnou přesilu,“ popsal střetnutí novinář a spisovatel Frederick Douglass.

Boje a přestřelky však pokračovaly. V srpnu překročilo z Missouri hranici Kansasu na 300 jezdců vedených generálem Johnem Reidem. Jejich cílem bylo potlačit abolicionistické síly, a především dopadnout Johna Browna. K hlavnímu střetnutí došlo u Osawatomie – odpůrci otrokářství se zde opevnili a v nastalé přestřelce zabili až 20 útočníků a dvakrát tolik zranili. Přesila ale tentokrát byla příliš velká. Takže se Brown a jeho přeživší spolubojovníci následně stáhli do lesa a město nechali napospas nepříteli.

Situace ale už zašla moc daleko. Během několika měsíců zahynuly desítky lidí na obou stranách, a nový guvernér Kansasu John Geary se proto pokusil uklidnit situaci vyhlášením amnestie a výzvou oběma stranám, aby se vzdaly dalšího násilí. Situace se sice znatelně zklidnila, ale zcela zabránit dalším nepokojům se nepodařilo. Jedním z těch, kdo se s novým příměřím smířit nehodlali, byl i John Brown.

Velké povstání otroků

Během bojů v Kansasu projevil fanatický abolicionista obrovskou odvahu i velitelské schopnosti, avšak zaplatil vysokou cenu, když mu nepřátelé zabili několik synů. Stal se však symbolem – zatímco na svobodomyslném severu byl oslavován jako neohrožený bojovník za svobodu, na jihu jej měli za fanatického šílence a podlého teroristu. Jeho největší kousek však měl teprve přijít.

Brown se už dlouho zabýval vyvoláním velkého povstání otroků, které by otřáslo tímto systémem v jeho samých základech. Plán byl jednoduchý – on sám s dobře ozbrojenou skupinou přívrženců obsadí město Harpers Ferry v západní Virginii, kde se také nacházela tvorána na zbraně a zbrojnice. Tento úspěch měl motivovat otroky z okolních farem i různé Brownovy podporovatele na severu, aby se k rebelii připojili. Poté by se početná skupina vzbouřenců stáhla do Apalačského pohoří, odkud by podnikala pravidelné nájezdy na pozice otrokářů, vnášela do jejich řad strach a postupně osvobozovala další a další černochy.

V letech 1857 a 1858 objížděl Brown příznivce abolicionistů na severu USA a v Kanadě, vysvětloval své představy a snažil se získat peníze a zbraně. Vše poněkud komplikovalo, že musel jednat tajně, neboť příprava podobné akce pochopitelně nesměla uniknout na veřejnost.

Řada vlivných osobností, které jej dříve podporovaly, také zaujala zdrženlivé stanovisko – přece jen ozbrojená rebelie spojená s krveprolitím byla něco jiného než pašování uprchlých otroků přes hranice. Zároveň střízlivější osobnosti upozorňovaly, že se jedná o sebevražednou misi, která nakonec může celé věci spíše uškodit a obrátit veřejné mínění proti abolicionismu.

Konec nadějí

Přesto se nakonec podařilo shromáždit poměrně slušnou sumu peněz i dost zbraní k provedení první fáze akce. Brown dokonce nechal vyrobit 1 000 kopí, kterými měli být vyzbrojeni osvobození otroci, kteří neuměli střílet. Horší to bylo s dobrovolníky, těch se nakonec přihlásily pouhé dvě desítky. Nikdo ale nepochyboval, že po prvních úspěších se jejich řady rozrostou. 

A zprvu se zdálo, že se plán může zdařit. Po dlouhých přípravách přitáhl Brown 16. října 1859 se svými muži do Harpers Ferry a bez obtíží město obsadil. Poté zaslal do okolí výzvu k velkému povstání otroků – očekávaná odpověď ale nepřišla. Navíc povstalci dostali méně času, než kolik potřebovali. Již o dva dny později na místo dorazila americká námořní pěchota. Když abolicionisté odmítli kapitulovat, strhla se krátká bitva, při níž většina Brownových mužů padla nebo byla zajata. On sám utrpěl zranění hlavy, byl zatčen a vyslechl si obvinění z velezrady, vraždy a spiknutí.

Následující soudní proces ve Virginii byl nepochybně jednou z nejsledovanějších a nejemotivnějších událostí, jaké Amerika do té doby zažila. Zatímco zastánci otrokářství jásali a volali po krvi, množily se též žádosti o milost a osvobození. Skupina Brownových příznivců dokonce infiltrovala vězení, v němž se nacházel, a nabídla mu možnost útěku – již téměř šedesátiletý muž však tuto možnost odmítl. Naopak, celý proces využil k prezentaci svých myšlenek. Ochotně hovořil s novináři, diskutoval s politiky a odpůrci, kteří jej navštívili v cele, a rozesílal dopisy na všechny strany.

„Je mi líto nebohých otroků, kterým nikdo nepomůže. Proto jsem zde – nikoliv proto, abych dal průchod nějaké osobní nevraživosti, odplatě či záštiplné povaze. Jde o můj soucit s utlačovanými a pokořenými, kteří jsou lidmi stejně jako vy a v očích božích mají tutéž hodnotu,“ hájil se v projevu před porotou.

Duch kráčí dál

Navzdory všemu však o rozsudku nemohlo být pochyb. Soud jej jako vůbec prvního Američana v historii shledal vinným z velezrady a odsoudil ho k oběšení. Dostal možnost naposledy povečeřet se svou ženou, sepsal závěť a odepsal na poslední dopisy. Dopoledne 2. prosince 1859 jej eskorta převezla na popraviště v Charles Townu, kde byl oběšen. Jeho poslední slova zněla zlověstně a bývají často připomínána jako proroctví blížící se občanské války: „Zločiny této provinilé země mohou být očištěny pouze krví...“

Samotná poprava představovala nevídaný spektákl. Úřady se obávaly násilností a pokusu o útěk, proto Brownovu cestu pod šibenici střežilo na 2 000 vojáků – jeden z novinářů poznamenal, že Charles Town do té doby tolik uniformovaných lidí nespatřil. Kapely vyhrávaly, prodávalo se občerstvení a suvenýry. Objevily se také osobnosti, které se měly výrazně zapsat do dějin USA – například vrah Abrahama Lincolna John Boots nebo významní konfederační generálové Robert Lee a Thomas „Stonewall“ Jackson.

Jasně se tak ukázalo hluboké rozdělení země. Zatímco jih jásal nad smrtí svého „největšího nepřítele“, psaly se oslavné články, a lidé dokonce skoupili na kusy rozřezanou oprátku, na níž byl Brown oběšen, na severu panovala pochmurná nálada. V Bostonu byly staženy vlajky na půl žerdi, v Albany vystřelila stovka děl čestnou salvu. Po celé zemi zněly kostelní zvony, pořádala se shromáždění a finanční sbírky na podporu jeho vdovy. Vydávaly se také psané Brownovy projevy a již krátce po jeho smrti vznikly i první životopisy.

Jeho mučednická smrt tak nakonec boji proti otrokářství pomohla více, než pravděpodobně on sám čekal. Jak napsaly v den popravy jedny noviny v Massachusetts: „Teď budeme proti otroctví bojovat ještě tisíckrát více než kdy předtím.“