Incident na Modré řece: Potopení amerického dělového člunu Panay
Japonská invaze do Číny v roce 1937 zpočátku působila jako lokální konflikt bez rizika dalšího šíření. To se však mohlo změnit, když japonské námořní letouny zaútočily na americký dělový člun Panay plující po řece Jang-c‘-ťiang. Tento incident, Tokiem označovaný za omyl, přivedl obě mocnosti nebezpečně blízko vojenskému konfliktu.
Americká říční plavidla brázdila nejdelší čínskou řeku Jang-c‘-ťiang (Modrá řeka) již od roku 1854, kdy byla v důsledku první opiové války (1839–1842) zahájena námořní operace Yangtze Patrol. Ta zahrnovala vyslání říčních člunů s úkolem chránit životy a majetek Američanů obchodujících a žijících v Číně.
Jedním z nich se později stal i dělový člun Panay spuštěný na vodu v Šanghaji v roce 1927. Šlo o poměrně malé a lehce vyzbrojené plavidlo, jež při výtlaku 482 tuny neslo dvě 76,2mm děla a osm kulometů. Do služby Panay vstoupil v roce 1928 a kromě několika střetnutí s čínskými bandity podél řeky se neúčastnil větších bojů.
Smyčka se stahuje
Situace v Číně zmítané vnitřními nepokoji se mezitím rychle zhoršovala. Čankajškova republikánská vláda čelila nejen silám regionálních vojenských vůdců a komunistů Mao Ce-tunga, ale také sílícímu vlivu císařského Japonska. To již od svého vítězství v první čínsko-japonské válce (1894–1895) upevňovalo v zemi svůj ekonomický i politický vliv a v roce 1931 pod falešnou záminkou obsadilo Mandžusko. Vzájemné tenze nakonec vyvrcholily 7. července 1937 incidentem na mostě Marca Pola, který Japonci využili jako casus belli pro zahájení mohutné vojenské invaze.
Ačkoliv byli útočníci výrazně přečísleni, dezorganizovaná a špatně vyzbrojená čínská armáda nedokázala klást účinnější odpor. Již 29. července padl Peking, v srpnu započaly boje o Šanghaj a po pádu tohoto města zahájily tři japonské armády postup podél Jang-c‘-ťiang k Nankingu coby sídlu Čankajškovy vlády. Císařští vojáci si v Číně počínali s nevídanou brutalitou, kdy běžně docházelo k masakrům civilistů a ničivým náletům na města. Při nich se nezřídka ocitli v ohrožení i občané třetích zemí.
Výjimku nepředstavovali ani Američané a Washington proto již v září 1937 odeslal do Tokia formální protest proti ničení majetku Spojených států. Jak se pak fronta posouvala stále blíže sídlu čínské vlády v Nankingu, stávaly se zranitelnými i dělové čluny Yangtze Patrol. Ačkoliv měla plavidla přísný zákaz do bojů jakkoliv zasahovat a jejich jediným posláním byla ochrana amerických občanů, bylo Washingtonu jasné, že se čluny brzy mohou ocitnout pod palbou.
Únik z Nankingu
Po obsazení Šanghaje a rychlém postupu podél Modré řeky stanuly japonské síly koncem listopadu 1937 před branami Nankingu. Útok na město započal 1. prosince a čínská vláda v čele s Čankajškem metropoli opustila o šest dní později. Bez velení a s morálkou na bodu mrazu nedokázali obránci Japoncům vzdorovat a pád města představoval jen otázku času.
V Nankingu v té době kotvil také dělový člun Panay. Dne 8. prosince se na něj nalodil personál americké ambasády a skupina civilistů, mezi nimiž se nacházeli i novináři z USA a Itálie. Právě jejich přítomnost (zejména pak kameramana Normana Alleye) později umožnila detailní dokumentaci dalších událostí.
Zatímco se obrana města hroutila, vyčkával Panay v naději, že se budou moci diplomaté na palubě brzy vrátit na břeh. Když ale 11. prosince dopadlo několik japonských bomb jen pár set metrů od člunu, vydal velitel korvetní kapitán James Hughes rozkaz k vyplutí. V čele konvoje několika obchodních lodí se Panay přesunul zhruba 15 km proti proudu. Následující den ale oblast zasáhlo císařské dělostřelectvo, což Hughese přimělo plout dále. Společně s americkými tankery Mei Ping, Mei Hsia a Mei An tedy Panay zamířil dále proti proudu s cílem dostat se mimo dostřel japonských zbraní.
Po cestě bylo americké plavidlo zastaveno hlídkovým člunem, jehož posádka se nalodila a provedla inspekci. Po rozhovoru s kapitánem se ale Japonci zdvořile rozloučili a nechali uskupení plout dál. Krátce před polednem 12. prosince konvoj spustil kotvy uprostřed řeky zhruba 45 km od Nankingu.
V domnění, že se nacházejí mimo nebezpečí, se posádky všech plavidel oddaly nudné nedělní rutině. Netušily ovšem, že k nim v tu dobu míří 24 císařských letadel rozdělených do dvou formací. Šlo o stroje ze stavu námořních leteckých skupin 12 a 13, které od armádní rozvědky dostaly informace o konvoji čínských plavidel prchajících z Nankingu. Operaci velel poručík Masatake Okumija, který útok vedl osobně z kokpitu střemhlavého bombardéru.
Překvapivý nálet
Hodiny ukazovaly 13.30, když si hlídka na Panay povšimla blížících se neznámých letounů a vzápětí je identifikovala jako japonské. Na více už ale posádka neměla čas. Ve stejnou chvíli totiž trojice bombardérů Micubiši G3M z 13. letecké skupiny shodila osmnáct 60kg bomb. Dvě z nich Panay zasáhly – exploze první bomby zničila příďové dělo, vážně poškodila můstek, vyřadila komunikační vybavení a přerazila korvetnímu kapitánovi Hughesovi kyčel. Druhá puma dopadla do středu trupu na levoboku, poničila lodní kotel a způsobila silné zaplavování. Krátce nato udeřilo šest střemhlavých bombardérů Aiči D1A s Okumijou v čele, každý nesoucí jednu 250kg pumu. Ačkoliv ani jedna z nich svůj cíl přímo nezasáhla, nepancéřovaný trup Panay na několika místech proděravěly střepiny z blízkých dopadů.
Posádka byla na útok zcela nepřipravena: když začali muži spěšně obsazovat protiletecké kulomety, mnozí byli oděni do půl těla a vrchní loďmistr se kulometu chopil dokonce bez kalhot. Záďové dělo se nacházelo v zajištěné cestovní poloze a na jeho zprovoznění nezbýval čas. Než se tak mohli námořníci vzchopit k alespoň nějakému odporu, dorazila druhá japonská formace. Tu tvořilo šest letounů D1A a devět eskortních stíhaček Nakadžima A4N. Tentokrát se cílem staly tankery; Mei Ping se ocitl v plamenech po přímém zásahu a na palubě Mei An střepina usmrtila kapitána i několik civilistů. Japonské stroje následně nad plavidly kroužily dalších téměř 20 minut a opakovaně útočily palubními kulomety.
Na palubě Panay se mezitím posádka marně snažila loď zachránit. Poškození kotle dělový člun znehybnělo a vyřadilo z provozu palubní pumpy. Bez možnosti zastavit zaplavování či alespoň navést loď na mělčinu neměl kapitán jinou možnost než nařídit evakuaci. Námořníci i civilisté se tak pod palbou kroužících letounů přesunuli do záchranných člunů a vyrazili k blízkému břehu. Tam se ukryli ve vysokém rákosí, odkud sledovali, jak se k jejich potápějícímu se plavidlu přibližuje japonský hlídkový člun. Jeho posádka na nyní již prázdný Panay vypálila několik kulometných dávek a poté vstoupila na palubu. Když ovšem Japonci zjistili, že na lodi nikdo není, spěšně oblast opustili. Krátce před 16.00 se dělový člun převrátil a zmizel pod hladinou.
Úder proti Britům
Civilní tankery, které nálet přežily, mezitím postupně přirazily k jižnímu břehu, kde je zastihl početný oddíl japonských vojáků. Ti po inspekci lodí ošetřili raněné na palubě a poté bez incidentu odešli. Zhruba v 16.00 ale Japonci provedli druhý nálet, při němž byly zasaženy tankery Mei Ping a Mei Hsia. Na obou lodích vypukly silné požáry a posádky je musely opustit. Později se nad oblast vrátily střemhlavé bombardéry v čele s poručíkem Okumijou, svůj cíl však již nenalezly. Místo toho proto nepřesně shodily bomby na britské dělové čluny Scarab a Cricket plující zhruba 20 km od Nankingu.
Posádka Panay se musela přizpůsobit nové situaci. Muži postrádali zásoby, zbraně i zdravotnický materiál. V domnění, že je Japonci v případě odhalení postřílí, se posádka ukrývala až do setmění. Až pak se korvetní kapitán Hughes odvážil poslat zvědy do blízké vesnice. Trosečníky čekaly ještě dva dny neustálého strachu a téměř 30 km dlouhý přesun podél řeky, než je konečně vyzvedla britská a americká plavidla dále po řece. Konečná daň za japonský útok činila čtyři mrtvé a 48 raněných, z toho pět civilistů. Mezi mrtvými byli dva členové posádky Panay, kapitán tankeru Mei An a italský reportér Sandro Sandri.
Omyl, nebo úmysl?
Krátce po půlnoci 13. prosince dorazila do Washingtonu zpráva z americké ambasády v Hankou, podle níž byly na Jang-c‘-ťiang napadeny britské říční čluny a Panay se od 13.35 neohlásil. O několik hodin později americký misionář v Nankingu zaslal ambasádě zprávu, v níž informoval o potopení Panay a 54 přeživších. Za dalších několik hodin již mělo americké ministerstvo zahraničí jasno, že dělový člun byl ztracen.
Ve stejný den si svůj omyl uvědomilo i japonské námořní letectvo. Když poručík Okumija podával hlášení leteckému štábu 3. flotily v Šanghaji, dozvěděl se, že zaútočil na americká plavidla. Na svou obranu uvedl, že lodě považoval za čínské, neměl informace o přítomnosti neutrálních plavidel a na palubě dělového člunu nespatřil žádné vlajky USA. Ještě ten samý den pak císařský ministr zahraničí Kóki Hirota navštívil amerického velvyslance v Tokiu a osobně se mu za incident omluvil.
Stín války
V této chvíli obě strany doufaly, že se věc podaří urovnat co nejdříve. Ani jedna totiž neměla zájem na zhoršení vzájemných vztahů – zatímco Američané stále zastávali silně izolacionistické postoje, Japonsko bylo plně zaměstnáno válkou v Číně a případný konflikt se silnou americkou flotilou pro Tokio nepřipadal v úvahu. Tyto naděje však zmařila média, která již pár dní po incidentu zveřejnila první svědectví přeživších z Panay. Díky přítomnosti novinářů na palubě byl nálet velmi podrobně zdokumentován, a to včetně útoku japonského hlídkového člunu.
Některé hlasy uvnitř Rooseveltova kabinetu volaly po tvrdé odplatě, mezi nimi i ministr námořnictva Claude Swanson. Prezident odmítal vojenskou odpověď, byl ovšem nakloněn myšlence námořní blokády. Ta by podle něj do roka zničila japonskou ekonomiku a odstranila hrozbu další císařské agrese. Blokádu prosazovala i Velká Británie, jejíž představitelé Rooseveltovi již 16. prosince navrhli společný postup. Do Tokia pak z USA putovaly protestní nóty, které po Japonsku žádaly kompenzaci, projevení lítosti a záruky, že se podobné incidenty nebudou opakovat.
Kde je pravda?
Vyšetřování mezitím probíhalo i na japonské straně, kde se zástupci námořnictva i armády snažili zjistit skutečný rozsah odpovědnosti za celý incident. Námořnictvo se k záležitosti pod tíhou důkazů postavilo čelem – 15. prosince byl odvolán velitel námořního letectva v okolí Šanghaje a poručík Okumija obdržel vytýkací dopis. Armáda se oproti tomu snažila z problému vyvinit a přišla s několika verzemi: podle jedné si posádka hlídkového člunu ostřelujícího Panay spletla dělový člun s čínským plavidlem, jiná dokonce obviňovala americké námořníky z palby na japonskou pěchotu na břehu. Jako oficiální nakonec byla do Tokia odeslána třetí verze, podle níž se císařští vojáci snažili bombardování zabránit máváním vlajkami a později pomáhali ošetřovat raněné.
Ve stejný den předalo japonské ministerstvo zahraničí americkému velvyslanci oficiální prohlášení. V něm Tokio vyjadřovalo nejhlubší lítost, a ačkoliv potopení Panay stále označovalo za omyl, bylo ochotno Spojené státy odškodnit v plném rozsahu. Císařské námořnictvo pak obdrželo striktnější rozkazy, které měly dalším útokům na neutrální lodě zabránit. Tyto kroky Washington přesvědčily, že je na čase záležitost uzavřít, a krátce po Štědrém dni byla japonská omluva oficiálně přijata. Tečkou se stalo odškodnění ve výši 2,2 milionu dolarů, které země vycházejícího slunce uhradila v dubnu 1938.
Krize tak byla zažehnána, na americké straně po ní však zůstala velmi hořká pachuť. Řada politiků i vojáků vnímala omluvu za hrubě nedostatečnou a byla přesvědčena, že Rooseveltovo rozhodnutí konflikt s Tokiem pouze oddálilo. Někteří historici se dokonce domnívají, že incident znamenal první krok k válce v Pacifiku. Tento argument není zcela lichý – už v roce 1938 uvalila americká vláda embargo na dovoz zbraní a vojenského materiálu do Japonska coby výraz nesouhlasu s válkou v Číně. Do útoku na Pearl Harbor v té době zbývaly jen necelé čtyři roky…
