Intriky a války: Bouřlivý příběh druhého vládce Velké Moravy
Rostislav, druhý vládce Velké Moravy, se vzepřel franské nadvládě a položil základy církevní nezávislosti, jeho osud však zpečetila zrada synovce Svatopluka, jenž se sám brzy stal obětí intrik.
„Ludvík … vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska,“ píše se ve Fuldských letopisech k roku 846. Dozvídáme se tak o druhém vládci Velké Moravy, jímž byl Rostislav.
Jak uvádějí letopisy, za knížecí stolec nevděčil volbě či dědictví, ale východofranskému králi Ludvíku Němcovi, který jej dosadil během válečné výpravy roku 846. Proč? O tom nemáme jednoznačných zpráv. První vládce Velké Moravy Mojmír zachovával králi podřízenost a plnil své závazky, přesto byl nahrazen Rostislavem, svým synovcem. Je však možné, že to bylo až po jeho smrti, o níž však nemáme zpráv. Ludvík Němec patrně doufal, že nový kníže bude projevovat loajalitu stejně jako jeho předchůdce, avšak tento odhad nebyl správný.
Rostislav se ukázal být schopným svobodomyslným vládcem, který se nebál vzepřít silnějšímu sousedovi politicky i s mečem v ruce. To se pochopitelně králi Ludvíkovi nelíbilo, a tak roku 855 vyrazil proti Moravě. Avšak mocný král, „když vedl málo úspěšně vojsko na moravské Slovany proti Rostislavovi, …, který proti němu rozpoutal válku, vrátil se bez vítězství“.
Cesta k velikosti
Rostislav změřil síly s Východofranskou říší vícekrát a téměř vždy vítězně, takže Velké Moravě vydobyl značný respekt. Později, roku 864, však musel uznat svrchovanost Ludvíka Němce, který „oblehl Rostislava v jakémsi městě“. Tváří v tvář přesile vydal kníže požadovaný počet rukojmích a „se všemi svými velmoži potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval“.
Rostislav si uvědomoval, že pokud chce být na říši nezávislý, musí vojenské úspěchy zpečetit i nezávislostí církevní. Vykázal proto franské misionáře a nového silného spojence nalezl v Byzantské říši, což bylo nanejvýš prozíravé, neboť Frankové uzavřeli proti Moravanům pakt s Bulhary. Byl to právě on, kdo povolal z Byzance Konstantina a Metoděje, aby v jeho říši vytvořili církevní správu. Tento plán se mu zdařil, když papež uznal Metoděje za moravsko-panonského biskupa.
Rostislav se mohl stát největším z moravských vládců, jeho vláda však byla nečekaně přerušena zradou synovce Svatopluka. Podobně jako předchozí mojmírovská knížata, i Svatopluk vystupuje z temnoty dějin náhle, jako již dospělý muž jistého postavení. A jak jinak než v souvislosti s vojenskými aktivitami východofranského krále, jímž byl tehdy Ludvík II. Němec.
Příběh Svatoplukův se začal psát roku 869, kdy Ludvík vytáhl s velkou výpravou proti Moravanům, kteří se vzpírali jeho vůli. Cílem samozřejmě bylo zlomit vládce, jímž byl toho času Rostislav jako svrchovaný panovník Velké Moravy. Jeho synovec a spoluvládce Svatopluk pak spravoval Nitranské knížectví. Východofranský král si počínal obezřetně a proti každému zvlášť vyslal vojsko. Zatímco sám vedl Franky a Alamany proti Rostislavovi, jeho nejstarší syn Karloman pochodoval v čele bavorských válečníků proti Svatoplukovi. První písemná zpráva tak nepřímo hovoří o Svatoplukovi jako o plnohodnotném soupeři, jehož moc bylo třeba zlomit. Vzápětí se pak dozvídáme, že oba Mojmírovci obstáli a Frankové se museli spokojit s pleněním venkova.
Synovcova zrada
Uběhl sotva rok, když se o Svatoplukovi dozvídáme znovu a opět z Fuldských análů, neocenitelného pramene k dějinám Východofranské říše a jejímu vztahu ke Slovanům za východní hranicí. „Rostislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s královstvím, které držel, Karlomanovi.“ Co přesně to o Svatoplukovi vypovídá? Na první pohled nic moc, avšak zhodnotíme-li letopiscův zápis v širších souvislostech, nabírá Svatoplukův obraz mnohem plastičtější podoby.
Krátce před tažením proti Slovanům roku 870 totiž vážně onemocněl Ludvík II. Němec, a tak se velení vojenské výpravy ujali jeho synové Karel Tlustý a Karloman. Rostislava tento útok donutil k útěku, zatímco Frankové Moravu vyplenili a odtáhli s velkou kořistí. Mohlo to u Svatopluka vyvolat takové obavy, aby jednal s Karlomanem o kapitulaci a poddanství? Proč tak náhle? Existovala totiž jistá pravděpodobnost, že král zemře a jeho nástupcem bude právě Karloman. Jednat s králem, nikoliv o poddání se, ale spíš o vzájemné pomoci, to by už smysl dávalo. Rostislavův synovec patrně nabízel podporu budoucímu králi a za to požadoval uznání sebe sama jako vládce celé Moravy. Svatopluk tak prokázal značnou dávku prozíravosti, zároveň ale také věrolomnosti vůči svému strýci.
O zradě se pochopitelně Rostislav dozvěděl, veřejně však proti svému synovci nevystoupil. To, stejně jako samotný Svatoplukův sebevědomý akt, napovídá tomu, že za Svatoplukem musela stát silná skupina moravských velmožů, která jej podpořila. Nelze však vyloučit, že se jeho sebejisté chování opíralo i o argumenty mnohem hlubší. Rostislav se stal knížetem z vůle krále Ludvíka Němce, nevíme však, zda by byl knížetem i bez vnějšího zásahu. Co když se měl stát Mojmírovým nástupcem Svatoplukův otec? Pak by mnohé dávalo smysl; Svatoplukova spoluvláda, silná skupina jeho přívrženců i jeho sebevědomí. A co na to Rostislav? Středověk znal na zradu jedinou odpověď. Tvrdou odvetu zpečetěnou krví. Alespoň tak o tom vyprávějí letopisy z Fuldy.
Porušená dohoda
Oficiální říšské prameny hovoří o tom, jak Svatopluk obdržel od Rostislava pozvání na hostinu, pravým důvodem ale mělo být vlákání synovce do pasti a jeho následné odstranění. Neboť ale měl u knížecího dvora své přívržence, o chystaném úkladu se dozvěděl a pod záminkou lovu z Rostislavova sídla uprchl, či možná lépe řečeno, sám vylákal strýce mimo bezpečí pevných hradeb. Kníže měl prý věrolomného synovce pronásledovat, sám však padl do pasti. Svatopluk už na něj čekal.
Rostislav byl zajat a vydán do rukou Karlomana, jenž jej nechal převézt do Řezna. Moravský kníže byl odsouzen k smrti, trest král ale nakonec „zmírnil“ na oslepení a internaci v jednom z bavorských klášterů. Vskutku promyšlená pomsta. Z bavorského vězení Rostislav už nevyšel, zemřel po roce 870.
Tato událost na Svatopluka nevrhá příliš dobré světlo. Na druhou stranu však jeho chování nijak nevybočovalo z obyčejů té doby. Je pravděpodobné, že odstranění strýce bylo součástí dohody s Karlomanem. Svatopluk patrně dohodě důvěřoval a předpokládal, že i jeho franský partner splní svou část smlouvy, totiž že ho podpoří jako vládce celé Moravy. Jenomže tentokrát to odhadl špatně.
Karloman využil vzniklé situace a vpadl s vojskem na Moravu, kde se po odstranění knížete nesetkal s žádným odporem. Obsadil všechny pevnosti, uloupil zlatý poklad Mojmírovců a místo toho, aby podepřel Svatoplukův nárok, ustanovil nad Moravou dva správce, franská hrabata Wilhelma a Engelšalka. Sám kníže se sice mohl vlády ujmout, Moravané jeho vládu bez protestů přijali, avšak s Franky za zády.
O několik měsíců později skončil v zajetí sám Svatopluk, když byl Karlomanovými správci obviněn z porušení věrnosti vůči králi. Že by další Svatoplukova zrada? Nikoliv. Hrabata jej očernila neprávem, aby se sama zmocnila vlády nad Moravou. Toto byla pro Svatopluka tvrdá lekce, kterou si dobře zapamatoval. Pokud do té doby věřil v dohodu s Franky, tato událost jeho myšlení změnila. Později se všem nelítostně pomstil.
