Jaderné dilema: První plány USA na atomovou válku se Sovětským svazem
Od roku 1945 disponovaly Spojené státy zbraní schopnou jediným úderem zničit rozsáhlé území, což si vyžádalo vytvoření zcela nové doktríny. V atmosféře soupeření se Sovětským svazem stanuli američtí plánovači před dvojicí zásadních otázek – jak jaderné zbraně nasadit a na jaké cíle je použít?
Zkáza Hirošimy a Nagasaki v létě 1945 dala tušit, jaká bude podoba budoucí války. V době zhoršujících se vztahů se Sovětským svazem a počínajících závodů ve zbrojení ve druhé polovině 40. let slibovaly nukleární zbraně možnost případný konflikt ukončit jediným drtivým úderem; o to více v situaci, kdy by síly NATO nevyhnutelně čelily výrazné početní převaze konvenčních zbraní.
První plány na nasazení jaderných zbraní proto začaly vznikat přibližně dva roky po konci druhé světové války. Prezident Harry Truman přitom až do konce 40. let považoval atomové bomby za apokalyptickou zbraň, kterou byl ochoten použít pouze jako poslední záchranu v zoufalé situaci.
Málo informací i nosičů
Úvodní plány jaderného úderu tak přicházely na svět jen velmi obtížně a musely překonat řadu výzev. Výběr vhodných cílů omezovala absence dostatečně přesných map SSSR. Zpočátku tak museli vzít stratégové zavděk mapami z dob před druhou světovou válkou, v nejlepším případě pak z průzkumných fotografií pořízených německou Luftwaffe. Na základě těchto skromných informací proto nakonec padlo rozhodnutí vést nukleární útok na velká města s cílem podlomit vůli sovětského lidu k boji.
Druhou výzvu představoval nedostatek zbraní i jejich nosičů. I kvůli výše zmíněným civilním restrikcím mělo americké letectvo v roce 1948 k dispozici méně než 50 pum a sotva 30 bombardérů schopných je nést. Rozsah prvních plánů se proto odvíjel od počtu dostupných zbraní; zatímco plán Broiler z roku 1947 zahrnoval 34 bomb shozených na 24 měst, o dva roky novější plán Offtackle již počítal s 220 zbraněmi, 104 cíli a rezervou 72 pum pro případný opakovaný útok.
Příliš mnoho cílů
Tyto první plány se nicméně už od začátku setkávaly s hlasitou kritikou vojenských i civilních představitelů. Jednou z hlavních výtek byly chybějící odhady účinnosti náletů atomových bombardérů na sovětskou ekonomiku a bojeschopnost. Stejně tak plány nezahrnovaly důležité infrastrukturní cíle mimo města či možnosti úderů přímo proti ozbrojeným silám. Vojenští představitelé pak kromě chybějících průzkumných informací kritizovali i vysoký počet cílů a jejich vzájemnou izolaci zvyšující počet potřebných zbraní.
Na základě těchto připomínek se plány postupně prohlubovaly. Kromě snahy o podlomení sovětské morálky přibyl i druhý strategický cíl v podobě průmyslových a infrastrukturních objektů (rafinerie, chemičky, zbrojovky, elektrárny apod.). V roce 1950, rok po prvním sovětském nukleárním testu, přibyla i třetí kategorie cílů zahrnující jaderný program a arzenál komunistické země. Od roku 1951 pak tvorba plánů nukleárních útoků přešla pod Velení strategického letectva (SAC), které slučovalo veškeré bombardovací (a později i raketové) síly.
Důstojníci SAC následně vypracovali vlastní plán EWP 1-49, podle nějž měly bombardéry během 30 dní shodit 133 nukleárních pum na vybraná města a souměstí. Mezi cíli kromě Moskvy figurovaly například Leningrad, Vladivostok, Irkutsk, průmyslové oblasti Donbasu či významné objekty napříč Povolžím. Místo konkrétních cílů pak SAC vytyčilo dopadové body tak, aby se maximalizoval počet objektů zničených jednou bombou. Dopadový bod umístěný na Kremlu se tak například posunul o necelé dva kilometry na jih, kde by atomová puma mohla zároveň zničit i blízkou elektrárnu.
Nové vedení, nové priority
Přelom v uvažování o jaderných zbraních nastal v lednu 1953, kdy Trumana na prezidentském postu vystřídal Dwight Eisenhower. Bývalý nejvyšší velitel spojeneckých sil na západní frontě zastával v poválečném období funkci náčelníka generálního štábu a v letech 1951–1952 působil i jako první nejvyšší velitel sil
NATO. Na těchto pozicích se mimo jiné zúčastnil výběru cílů pro jaderné údery a v jeho gesci se po jistou dobu nacházel i celý americký nukleární program.
Na základě zkušeností získaných na těchto postech pak Eisenhower v roce 1953 schválil novou bezpečnostní politiku stojící na třech pilířích – schopnosti provést drtivý odvetný úder při ohrožení národních zájmů USA, připravenost států NATO na obranu Evropy před vojsky východního bloku a obranu domácí fronty.
Prvního cíle chtěl Eisenhower dosáhnout rozsáhlou expanzí arzenálu SAC, vnímaného jako hlavní úderná síla Spojených států. Cestou k druhému cíli se stal rozvoj taktických jaderných zbraní, které mohly být shazovány i ze stíhacích a námořních letounů. Motivací k obraně USA se pak stala rostoucí nukleární hrozba ze strany SSSR: v roce 1955 americká rozvědka odhadovala, že komunistické impérium disponuje nejméně 1 300 jadernými bombardéry schopnými zaútočit na cíle v USA. Již v roce 1953 se proto seznam cílů SAC rozšířil o 409 sovětských letišť, z nichž mohly tyto letouny startovat.
Arzenál roste
Realizace Eisenhowerovy politiky podnítila nevídaný rozmach amerických jaderných sil. Inventář SAC se do roku 1953 rozrostl na 1 500 bombardérů, z toho 1 000 schopných nést nukleární zbraně. Jaderné pumy se stávaly účinnějšími a brzy jimi bylo možné vyzbrojovat i taktické a stíhací bombardéry. V druhé polovině 50. let přišly do arzenálu první balistické střely středního a dlouhého doletu, zatímco od roku 1959 zařazovalo US Navy raketové ponorky třídy George Washington schopné nést 16 balistických střel Polaris. Do konce Eisenhowerova funkčního období již arzenál čítal 1 849 jaderných bombardérů a 90 balistických střel.
Tento rozvoj však měl i jeden výrazný nežádoucí efekt – decentralizaci procesu plánování jaderných úderů. Kromě letectva totiž nyní atomové zbraně vlastnily i námořnictvo a armáda, které k tvorbě plánů přistupovaly na základě zcela odlišných parametrů. Vzniklé tři sady plánů se v řadě cílů shodovaly, v jiných se naopak vylučovaly.
Od roku 1955 v Pentagonu každoročně probíhala konference zástupců složek ozbrojených sil, kteří tam porovnávali své seznamy cílů a snažili se zabránit duplicitám. Jak ale ukázaly válečné hry, více než 300 cílů zůstávalo společných; v praxi by to znamenalo nejen plýtvání zbraněmi na již zničené cíle, ale také ohrožení vlastních jednotek.
