Jaderný plán Apokalypsy: Americká strategie jaderného úderu během studené války
Plány Spojených států na jadernou válku prošly v 60. letech intenzivním rozvojem. Nejmírnější verze amerických stratégů počítala s úderem proti vojskům nepřítele, zatímco v nejvyšší nouzi mohly rakety a bombardéry zamířit také nad metropole východního bloku.
Koncem 50. let Spojené státy disponovaly rozsáhlým jaderným arzenálem, ale zatím chyběla jednotná koncepce jeho případného nasazení. S řešením přišel v srpnu 1959 předseda Sboru náčelníků štábů generál Nathan Twining. Podle něj měl vzniknout centrální plán jaderného úderu, který by byl závazný pro všechny ozbrojené složky a vycházel by z jednoho seznamu cílů. Výsledkem těchto úvah se staly dva zásadní dokumenty – takzvaný jednotný integrovaný operační plán (Single Integrated Operation Plan – SIOP) a Národní seznam strategických cílů (National Strategic Target List – NSTL).
Co do důležitosti cílů měly mít nejvyšší prioritu sovětské strategické jaderné zbraně následované klíčovými vojenskými a vládními objekty. V té době již Sovětský svaz disponoval mezikontinentálními balistickými střelami, kvůli jejichž rychlosti by Američané dostali varování sotva 30 minut před dopadem hlavic. Zničení jaderných zbraní nepřítele by tak bylo klíčové pro ochranu vlastního území.
Jeden plán pro všechny
Základ SIOP-62 představoval seznam zahrnující celkem 4 100 cílů na území Sovětského svazu, Číny a států Varšavské smlouvy. Štáb společného strategického plánování cílů (Joint Strategic Target Planning Staff – JSTPS) následně vytipoval 3 729 objektů a podle tohoto výběru určil zhruba 1 060 takzvaných dopadových zón (Designated Ground Zero – DGZ), kam měly jaderné zbraně dopadnout. Například Moskva by si tak dle dostupných zdrojů „vysloužila“ 23 hlavic zacílených na šest dopadových zón.
Pro zničení všech určených cílů tvůrci SIOP-62 vyčlenili celkem 3 423 nukleárních zbraní, od leteckých pum až po hlavice balistických střel. Prostým porovnáním počtu dopadových zón a zbraní lze snadno vyvodit, že SIOP-62 předem počítal i s použitím více zbraní na jeden cíl. V praxi by to například znamenalo, že na jeden objekt by zaútočily dvě balistické střely (jedna mezikontinentální a jedna středního doletu) a tři bombardéry. O dopravu zbraní se mělo postarat dohromady 2 258 nosičů.
Síly rychlé reakce
Plán počítal se dvěma scénáři – odvetným úderem v reakci na překvapivý útok a preventivním úderem po zjištění hrozby sovětského jaderného útoku. Úder všemi výše uvedenými prostředky by ale byl možný nejdříve 28 hodin po vydání rozkazu. Pro okamžitou reakci proto v rámci plánu existovala i takzvané Alert Force – pohotovostní síly sestávající z 880 bombardérů a střel nesoucích dohromady 1 459 hlavic a pum. Tato formace by byla připravena ihned po vydání rozkazu udeřit na 654 dopadových zón.
Pro vyšší flexibilitu plán zahrnoval i dalších 14 možností lišících se počtem nasazených nosičů a hlavic. Úměra zde byla jednoduchá – čím méně nosičů, tím rychleji lze útok provést. Velitelé tak mohli reakční dobu a destruktivní sílu „vyladit“ na základě aktuální situace a včasnosti varování před sovětským útokem. Po prvním úderu by pak zbytek prostředků vyčleněných pro SIOP-62 provedl následné útoky, dokud by nebyly alespoň jednou zasaženy všechny dopadové zóny.
Odtajněné dokumenty k SIOP-62 hovoří o odhadu pravděpodobnosti doručení zbraně každé složky. Průměrná šance pro každý systém činila 56,8 %. Pokud by pak každou dopadovou zónu zasáhla alespoň jedna zbraň, v případě plného úderu počítal SIOP-62 se zničením 82 % městské zástavby na území Sovětského svazu a usmrcením či vážným zraněním nejméně 54 % veškeré tamní populace. Pro představu – během druhé světové války v SSSR zahynulo asi 14 % obyvatelstva.
Flexibilnější nástupce
V platnost vstoupil SIOP-62 1. dubna 1961, již před tímto termínem se ale ocitl pod kritikou z více stran v čele s Eisenhowerovým vědeckým poradcem Georgem Kistiakowským. Obecně vzato byl SIOP-62 kritiky považován za příliš rigidní plán nabízející pouze jedno východisko – totální jadernou válku proti celému východnímu bloku. Neposkytoval žádný manévrovací prostor pro méně destruktivní možnosti, které by ale mohly v důsledku odvrátit další eskalaci konfliktu. Zejména americké námořnictvo pak poukazovalo na otázku radioaktivního spadu, jenž by ohrozil vlastní jednotky i spřátelené státy.
Velkou slabinu představoval i fakt, že přípravy na úder by prakticky nešlo utajit, což by Sovětům dalo dostatek času na odvetu. Zde se sluší zmínit, že SIOP-62 se ve výchozí podobě prakticky nezabýval možnými oběťmi na americké straně. Tehdejší informace zpravodajských služeb přitom nasvědčovaly, že Sověti mají nejméně 550 nosičů termonukleárních zbraní schopných svrhnout na USA celkovou ničivou sílu přesahující 1 600 megatun TNT. I polovina takového arzenálu by pak dle odhadů stačila na usmrcení téměř 40 % obyvatelstva USA.
Tyto i další námitky nakonec vedly k zahájení prací na nástupci SIOP-62, který by výše uvedené slabiny řešil. Zodpovědnost za tento úkol již padla na Eisenhowerova nástupce Johna F. Kennedyho, jenž se prezidentského úřadu ujal v lednu 1961. Nový ministr obrany Robert McNamara se pak po prostudování plánu jednoznačně postavil na stranu kritiků. Podle jeho slov SIOP-62 nabízel vesměs pouze jednu možnost – usmrtit 100 milionů Sovětů a 100 milionů Číňanů. Něco takového bylo pro Kennedyho administrativu zcela nepřijatelné.
Krůček od realizace
Nový plán s označením SIOP-63 začal získávat reálné kontury během jara 1962 a prezidentovi Kennedymu byl představen v září stejného roku. V jádru zůstávala nová doktrína stejná jako SIOP-62 – rovněž počítající s masivním jaderným úderem na tisíce vybraných cílů napříč východním blokem. V řadě aspektů ale plán doznal výrazných změn, a to včetně strategických cílů. Ty nově zahrnovaly zničení či neutralizaci vojenské síly nepřítele při zachování maxima amerických sil, minimalizaci škod napáchaných na USA či spojeneckých zemích a snahu o ukončení války za co nejvýhodnějších podmínek.
Potřebnou flexibilitu pak plánu dodávalo zahrnutí nových možností samotného úderu. Na základní úrovni SIOP-63 obsahoval tři eskalační stupně – útok pouze na jaderné nosiče nepřítele, úder na vojenské cíle mimo městské oblasti a nakonec plný útok proti městům a vybraným průmyslovým objektům. Všechny stupně umožňovaly prezidentovi vyloučit ze seznamu cílů buď Čínu, nebo libovolný počet sovětských satelitních států. Na nejnižší úrovni pak mohli Američané zvolit z pěti možností kombinujících jeden či více stupňů.
Sotva měsíc po představení SIOP-63 prezidentu Kennedymu vypukla kubánská krize, během níž svět balancoval na samé hraně jaderné apokalypsy. Incident odhalil řadu vážných slabin plánu; například ministr McNamara se domníval, že první dva eskalační stupně jsou nerealizovatelné kvůli nepředvídatelnosti potřebných podmínek. I přes své nevýhody se ale SIOP-63 udržel v platnosti více než 10 let. Diskuse o nových plánech započaly až v polovině 70. let a kladly důraz na postupnou eskalaci a limitovaný úder. Z těchto základů později vzešly direktivy, jež americké strategické síly využívají dodnes.
