K výrobě filtrů do prvních plynových masek se v první světové válce používaly i pecky z broskví

První světová válka přinesla kromě zákopů a kulometů i zcela novou dimenzi boje – chemické zbraně. Německé plynové útoky představovaly pro vojáky smrtící hrozbu, na kterou ale nebyla vojska Dohody zpočátku připravena.

V roce 1915 americký chemik James Bert Garner zjistil, že aktivní uhlí (adsorpční uhlí) by mohlo potlačit smrtící potenciál plynného chloru, který na bojištích první světové války používala německá armáda. Uhlí bylo vyrobeno z přírodních materiálů, které se nalézají v peckách a semenech různých druhů ovoce a ořechů, broskve nevyjímaje. I tyto jinak odpadové materiály tak našly při výrobě plynových masek své uplatnění.

Vlastenectví s vůní broskví

Problém však spočíval v množství – výroba uhlí pro jedinou plynovou masku vyžadovala přibližně 200 broskvových pecek nebo asi kilogram skořápek. V podmínkách masové mobilizace bylo tedy nutné zapojit širokou veřejnost.

Ve Spojených státech i Velké Británii se rozjela rozsáhlá sběrná kampaň, která zasáhla i ta nejmenší města. Iniciativy se ujaly významné instituce, včetně Mezinárodního červeného kříže a amerického ministerstva zemědělství. Do akce se zapojily školy, kostely i mládežnické organizace jako skauti a skautky.

Sběrná místa vznikala na poštách i dalších veřejných místech v mnoha městech a obcích. Kampaň nesla chytlavé heslo „Do Your Bit – Save the Pit“ („Přilož ruku k dílu – zachraň pecku“) a rychle si získala podporu obyvatelstva. Lidé si začali uvědomovat, že i zdánlivě bezvýznamný příspěvek může pomoci zachraňovat životy na frontě.

Ponožky nasáklé močí

Před vynálezem plynových masek se vojáci proti plynům chránili primitivními prostředky - dýchali například přes močí nasáklé ponožky či kapesníky.

První klasická maska se objevila v roce 1915 u německých jednotek a byla jí tzv. Linienmasken. Vyvinuli ji chemici společností Auer, Dräger a Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii. Britové si prošli celou řadou různých typů, od vlhkých masek až po jednu z nejdokonalejších masek 1. světové války – British small box respirator. Z té vzešla také vylepšená americká C.E.M. maska.

Nejdůležitější částí ochranné masky byl pochopitelně její filtr, který vojákům umožňoval dýchat očištěný vzduch. Filtr se obvykle skládal ze dvou částí - první pórovité, která mohla být impregnována například potaší, urotropinem apod. k deaktivaci otravných plynů, a druhé z aktivního uhlí, jehož afinita k chemikáliím je obrovská.

Problém byl ale v odporu filtru, který kladla jeho náplň. Musela být natolik jemnou, aby dokázala zachytit bojové látky, ale přitom taková, aby vojákům umožňovala dýchat. Z počátku se vdechovalo i vydechovalo přes filtr, teprve později přišly na řadu ventily, které od sebe vdechovaný a vydechovaný vzduch oddělovaly.