Když příroda zrychlí: Příběhy bleskové evoluce v moderním světě

Auta jim přistřihla křídla

• vlaštovky pestré | zkrácení křídel

Mezi druhy, které dokázaly na negativní vnější vlivy zareagovat extrémně rychle, patří například kalifornské vlaštovky pestré (Petrochelidon pyrrhonota): Dřív si stavěly hnízda na úbočí útesů a skal, jenže míst, která by jim poskytovala klid k péči o mladé, postupem času ubylo, a tak se musely poohlédnout po jiných. Jejich novým domovem se stále častěji stávaly mosty, tím se však drobní opeřenci postavili do cesty novým predátorům v podobě aut, jimž se často nezvládali vyhnout.

Na změnu bydliště vlaštovek se zaměřil biolog Charles Brown, který je se svým týmem už několik dekád pozoruje a sbírá jejich mrtvolky sražené auty. V poslední době si přitom všiml, že usmrcených ptáků u silnic významně ubylo. Záznamy mu pak potvrdily, že mezi roky 1984 a 1985 našli dvacet tělíček, zatímco v uplynulých pěti letech jich bylo každoročně méně než pět. Počet hnízdících ptáků se přitom zdvojnásobil a vozidel rozhodně nejezdí méně.

Mezi sraženými opeřenci navíc neměli významné zastoupení méně zkušení mladí jedinci, kteří by se dle předpokladů měli oběťmi „autonehod“ stávat. Brown a kolegové nakonec našli odpověď v tělesné stavbě vlaštovek: Měřením zjistili, že se jim za posledních třicet let zkrátila křídla z průměrných 111 mm na 107 mm, čímž se zlepšily jejich manévrovací schopnosti, takže se autům vyhýbají snáz. Při srážkách pak obvykle umírali evolučně starší jedinci, bez přizpůsobených křídel. Pouhá jedna lidská generace a drobná změna ve fyziologii tak vlaštovkám stačily, aby se adaptovaly na výzvy nového prostředí. (foto: Shutterstock)

Žít rychle, zemřít mladí

• pacifičtí lososi | změna životního tempa

Kvůli intenzivnímu rybaření prošel změnou životní styl některých ryb, jako jsou tresky či sledi. Typický příklad nabízejí i pacifičtí lososi, jejichž vývojový cyklus se pozměnil tak, že žijí rychle a umírají mladí. Aby příroda předešla vyhubení celého druhu, zmenšily se tyto ryby během posledních třiceti let průměrně o 20 %, začaly dřív pohlavně dozrávat a jejich život se zkrátil o čtvrtinu. Jinými slovy jsou rychleji připravené předat své geny, a zachování druhu se zajistí dřív, než lososi skončí na talíři. (foto: Shutterstock)

Kůže jako ochranný štít

• želvohlavci kroužkovaní | zvýšená odolnost

Na vysokou koncentraci těžkých kovů, jež se do lagun v okolí Nové Kaledonie dostávají z niklových dolů, „vyzrál“ mořský had želvohlavec kroužkovaný (Emydocephalus annulatus). Vědci si všimli, že je tmavší než jeho proužkovaný příbuzný. Vysvětlení přitom nacházejí ve větším množství melaninu v kůži, který sice činí tvory opticky tmavšími, ale zároveň na sebe váže těžké kovy. Když pak hadi kůži dvakrát do roka svlékají, zbavují se tím i nahromaděných škodlivých látek. (foto: iNaturalist, Claire Goiran, CC BY-NC)

Kly výměnou za bezpečí

• sloni afričtí | absence klů

Kvůli masu a slonovině pytláci téměř vyhubili africké slony. V Mosambiku a ve sloní rezervaci Addo na jihu černého kontinentu se však zmínění chobotnatci lidské chamtivosti geneticky přizpůsobili, a to navzdory svému dlouhému reprodukčnímu cyklu: Lepší šanci na přežití měly totiž samice, u nichž se nevyvinuly kly. A tak se jejich geny předávaly dalším generacím, „bezeklá“ mutace se rychle rozšířila a pytláci ztratili hlavní důvod tvory lovit. (foto: Wikimedia Commons, Gorgo, PDM 1.0)

Dlouhý život v tunelech

• komáři pisklaví | změna potravy

Pouhých osmdesát let obývání tunelů londýnského metra stačilo komárům Culex pipiens k tomu, aby kompletně změnili své návyky. Druh, který se dřív na povrchu živil převážně ptačí krví, se přeorientoval na hlodavce, s nimiž tunely sdílí. Oproti svým protějškům nad zemí navíc nemusí hibernovat a samičky mohou naklást vajíčka i bez sání krve. Dnes se původní druh Culex pipiens a londýnská verze komára natolik geneticky liší, že se nedokážou spářit. (foto: Shutterstock)

Oceánští plastožrouti

Ve světových oceánech se v několika „skvrnách“ na hladině shlukuje tolik smetí, že by pokrylo území o rozloze Austrálie. Mezi nejznámější patří Velká tichomořská skvrna s odhadovanými 79 tisíci tun odpadu, další dvě se pak nacházejí v Atlantiku a jedna v Indickém oceánu. Vědci tato plovoucí smetiště bedlivě pozorují, v posledních letech však množství odpadků neroste tak rychle, jak by očekávali – nebo možná smetí přibývá, ale zároveň jistá jeho část mizí. A vysvětlení zatím neznáme.

Nicméně podle jedné z hypotéz se některé mořské mikroorganismy na přítomnost plastů adaptovaly a začaly se jimi živit, čímž je rozkládají. Mikroby pojídající umělou hmotu se ostatně již podařilo zdokumentovat: Bakterii Ideonella sakaiensis odborníci poprvé pozorovali poblíž japonské továrny na recyklaci plastových lahví. Zmíněný mikroorganismus dokáže pomocí enzymů štěpit dlouhé řetězce polymerů a jejich vzniklé části pak konzumuje. Zatím nevíme, zda oceánské skvrny stravuje Ideonella sakaiensis; její existence však hypotéze o hladových mikrobech přidává na síle. (foto: Shutterstock)