Kroniky středověkých mnichů odhalují data velkých sopečných erupcí

Sledovat nebeská znamení na noční obloze a očekávat konec světa, který stále nepřichází, může být docela frustrující. Píle středověkých mnichů při zaznamenávání lunárních odchylek se ale po stoletích přece jen vyplatila: pomohla s datací sopečných erupcí

16.07.2023 - Radomír Dohnal



Byl to výbuch, který do atmosféry vyvrhl pyroklasty o objemu 150 kilometrů krychlových. Popílek spadu se po téhle ohromné erupci v regionech blízko vulkánu ukládal v mnohametrových vrstvách ještě dlouhé týdny. A v několikacentimetrových nánosech byl patrný až 1 300 kilometrů daleko od jícnu. Probuzení indonéského stratovulkánu Tambora zkrátka nešlo přehlédnout. Ani přeslechnout. 

Erupci mohli zaslechnout do vzdálenosti 2 700 kilometrů. Díky tomu také víme, že celé to ničivé divadlo na Tamboře začalo 5. dubna 1815 sérií erupcí a mohutně vygradovalo o pět dní později. V rámci novodobých dějin jde o největší zaznamenanou erupci a my ji máme dobře přišpendlenou k datu v kalendáři. To je ovšem spíše výjimka a informační luxus, který si současní vulkanologové a historici většinou dopřát nemohou.

Problém s přesností

O dataci dalších mohutných erupcí sopek – a že jich za předešlá staletí bylo – totiž víme jen velmi málo. S velkým štěstím je ještě dokážeme přiřadit k nějakému konkrétnímu roku. Zpravidla proto, že po těch největších erupcích sopek obvykle následoval tzv. rok bez léta. Oblaka sopečného prachu vyvržená do stratosféry se totiž postarala o odraz části dopadajícího slunečního záření. Průměrná teplota na povrchu Země pak poklesla až o 1 °C a sezona po erupci tak dokázala vyvolat na opačném konci světa chladné a deštivě-blátivé období – a také neúrodu, hladomor, nepokoje

Zrovna takové neexistující léto proběhlo po Tamboře v roce 1816. Pořádnou neplechu na globálním klimatu udělala v roce 1600 i peruánská Huaynaputina. V roce 1281 svět platil nečekanou zimou za erupci vulkánu Samalas a další takové léto bez léta se odehrálo rok po erupci Rinjani, tedy v roce 1258. U stratovulkánů, které nelze přeslechnout ani přehlédnout, to relativně jde. Ale s přesnými daty jsme na štíru u menších sopek, u nichž erupce trefíme s přesností na zaokrouhlené dekády.

Mnišský kalendář

Jestli ale k těm dalším mimořádným erupcím došlo v úterý nebo pátek, v lednu nebo červenci? To se zatím jevilo být vcelku nezjistitelné. Ze záznamu půdních sond anebo z odebraných ledovcových jader, odkud se dá vykoukat tenoučká vrstva sopečných usazenin, či z letokruhů na chlad reagujících stromů se nic moc víc než hrubý letopočet vyčíst nedá.

Zajímavé zpřesňující vodítko, které by mohlo ono konkrétní datum přiblížit a dostat do kalendáře i trochu menší sopky, které bouřily v 12. a 13. století, teď ale objevil mezinárodní tým vědců vedený experty Ženevské univerzity. Tedy, nebyla to ani tak jejich, jako zásluha středověkých mnichů. Tito kronikáři a dějepisci středověku, ať už žili v Evropě, či v Asii, totiž při pozorování noční oblohy nevědomky a přesto velmi přesně zaznamenali některé z největších sopečných erupcí v historii.

Temná strana

Jak už to tak s velkými objevy bývá, inspirace k nim se ubírá klikatými cestičkami. V tomto vulkanickém případě nese lví podíl na vyřešení historické hádanky Sébastien Guillet z Ústavu environmentálních věd při Ženevské univerzitě. Když poslouchal album Dark Side of the Moon od Pink Floydů, myšlenky se mu zaběhly k úvaze, jak často vlastně dochází k zatměním Měsíce. A kdy jsou asi nejvýraznější. A teorie byla na světě: nejtemnější zatmění Měsíce se odehrála přibližně rok po velkých sopečných erupcích

„A protože známe přesné dny zatmění – dokážeme je vyčíst a vypočítat z lunárního kalendáře – otevírá se nám možnost využít historických pozorování zatmění Měsíce k zúžení doby, kdy muselo k erupcím dojít,“ vysvětluje Guillet. Dalších pět let pak tuto teorii testoval v praxi spolu s kolegy glaciology, oceánografy, vulkanology a především historiky. Ti prozkoumali stovky letopisů a kronik z celé Evropy a Blízkého východu, v nichž hledali zmínky o částečných a úplných zatměních Měsíce.

Zatmění?

K zatmění Měsíce dochází, když měsíční kotouč zastíní planeta Země. Nastává při úplňku, pokud se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v jedné přímce. V průměru se tak děje dvakrát až třikrát za rok – maximálně pětkrát, když započítáme i polostín. Úplná zatmění samozřejmě přicházejí vzácněji. A ani většina úplných zatmění Měsíce není „úplných“. Měsíc nezmizí, ale obvykle zůstává viditelný jako obrys, načervenalá koule.

Ale po nějaké té velmi rozsáhlé erupci může být v planetární stratosféře přítomno tolik sopečného prachu, že při úplném zatmění zmizí Měsíc úplně, dočista a zcela. Což samozřejmě vyvolá rozruch, obavy a strach u všech, kteří se občas podívají na noční oblohu. „Ani starý lid nepamatoval, že by poloha měsíčního kotouče nebyla vidět, jako tenkrát. Prostě jako by celá během zatmění zmizela…“ poznačil si například japonský písař Fudžiwara no Teika do svých záznamů.

A protože to bylo 2. prosince 1229, už se dalo víc než spekulovat o tom, k erupci jaké sopky by se dala taková mimořádná událost přiřadit. Ve stratosféře totiž sopečný popílek zůstával tři až dvacet měsíců po erupci – záleželo na její síle. A to pomohlo vytvořit přesnější časovou osu pro vulkanology. Kronikáři ve středověké Evropě si počínali stejně jako onen japonský písař – a kromě úrody či neúrody, hrdinných i zavrženíhodných činů králů, válek a katastrof zaznamenávali i nebeské úkazy.

Konec světa

Zvlášť užiteční se pro výzkumníky stali mniši z klášterů. Ze šedesáti čtyř zatmění, k nimž došlo v Evropě v letech 1100 až 1300, mniši věrně zdokumentovali 51 případů. A v pěti z těchto případů také zaznamenali, že Měsíc se jevil výjimečně tmavý až neviditelný. Sébastien Guillet se přitom s kolegy nesoustředil jen na Evropu – zmínky o sto devatenácti zatměních Měsíce objevili ve čtyřech stovkách kronik z celého světa.

Hned sedmatřicet z nich pak popisovalo i odchylné zabarvení měsíčního kotouče. I to přineslo užitečné vodítko: načervenalé zabarvení Měsíce vypovídalo o erupcích, které vnesly aerosoly do atmosférických vrstev pod stratosférou. A byť se regionálně projevovaly nepochybně ničivě, měly relativně malý vliv na globální klima.

TIP: Smrtonosné živly: Které katastrofy patří mezi nejničivější v dějinách lidstva?

Pětileté bádání týmu Ženevské univerzity pak výrazně upřesnilo datace erupcí patnácti sopek. A potvrdilo, že 12. a 13. století patřilo k jednomu  z vulkanicky nejaktivnějších období v lidské historii. Je také zjevné, že společný efekt středověkých erupcí se nejspíš promítl do planetárního klimatu v podobě malé doby ledové. 


Další články v sekci