Křižácká královna Sibyla: Příběh ženy, která vládla Jeruzalému
Fascinující historickou kapitolou jsou bezpochyby křížové výpravy a zápolení křesťanů s muslimy ve Svaté zemi. Tyto válečné události, tradičně vnímané jako mužská záležitost, však s rytíři sdílely i ženy – jejich matky, sestry a manželky. Přední místo mezi nimi zaujímá Sibyla, která se na několik let stala dokonce jeruzalémskou královnou.
Sibyla byla nejstarším dítětem hraběte Amauryho, jehož rod pocházel z francouzského Anjou, a Agnes z Courtenay. Po otci patřila do rodiny, která se po dobytí Jeruzaléma a okolních oblastí Levanty na přelomu 11. a 12. století chopila vlády v nejdůležitějším z křižáckých států.
Obyvatelstvo tohoto takzvaného Jeruzalémského království za Sibylina života tvořilo vedle starousedlíků asi 100 až 120 tisíc osob západoevropského původu označovaných jako Frankové. Stejně jako Sibylini předkové přišli tito lidé nejen z Francie, ale obecně především ze západní Evropy a usadili se na nově dobytých levantských územích. Vedle nich v této oblasti žili křesťané, neboť oblast před arabskou invazí v 7. století patřila Byzantské říši, a třikrát početnější muslimové (Arabové, Peršané i Turci), jichž bylo asi 300 až 350 tisíc.
Přes rozdílné vyznání žila tato původní populace v poměrně bezproblémové koexistenci a většinou obývala venkovské oblasti. Území ovládaná křesťany tak od počátku obklopovalo množství států a státečků spravovaných muslimskými emíry, kteří patřili k různým etnikům i větvím islámu a rozhodně mezi nimi nepanovala svornost.
Rodinné patálie
Neznáme přesné datum Sibylina narození, bylo to někdy kolem roku 1160. Rodiče ji jako malou dívku poslali na výchovu do kláštera sv. Lazara v Betánii, kde byla abatyší její teta Yvetta. Hned v prvních letech dívčina života došlo k zásadnímu obratu – v roce 1162 zemřel Sibylin bezdětný strýc, jeruzalémský král Balduin III., takže trůn po něm převzal její otec hrabě Amaury. Sibyla se tím ocitla v přímé linii dědiců vlády.
Nový král se musel záhy vypořádat s jednou rodinnou nepříjemností, která se bezprostředně týkala i jeho dcery: jelikož byl se svou manželkou vzdáleně příbuzný, začali někteří tvrdit, že z církevního hlediska je jejich manželství neplatné. Rozhodl se proto s Agnes rozejít a znovu se oženit. Podařilo se mu ale dosáhnout legitimizace dětí, které s první ženou měl. Vedle Sibyly to byl ještě mladší syn Balduin, jenž měl jednou nastoupit na trůn. Z Amauryho nového sňatku s Marií Komnenou se dospělosti dožila pouze dcera Izabela.
U malého Balduina však velmi záhy propuklo malomocenství, neléčitelná zohavující nemoc, která jeho další životní vyhlídky značně omezovala. Bylo tedy nabíledni, že vládu jednou zdědí Sibyla a její potomci, což z mladé princezny dělalo prvotřídní partii. Samozřejmě ale mohla oslovit jen ty, kteří měli smysl pro dobrodružství. Spojit svůj osud s půdou tak horkou, jakou bylo Jeruzalémské království, ohrožované ze všech stran nevěřícími, nebylo pro každého.
Partie pro odvážné
Když Amaury I. v roce 1174 zemřel, měla Sibyla čtrnáct let a zůstávala stále neprovdaná. Její mladistvý nemocný bratr, který se stal novým jeruzalémským králem coby Balduin IV., jí ještě téhož roku za manžela vybral francouzského šlechtice Viléma z Montferratu. Ten se mohl chlubit výbornými kontakty, protože byl pokrevně spřízněný jak s francouzským králem Ludvíkem VII., tak německým císařem Fridrichem I. Barbarossou. Manželství nicméně netrvalo dlouho, protože po dvou letech Vilém zemřel na malárii. Sibyla mu ještě stačila porodit syna, jemuž dala tradiční jméno jeruzalémských panovníků Balduin.
Na ovdovělou šestnáctiletou dědičku se tehdy znovu upřela pozornost evropských šlechticů, kteří měli odvahu spojit svůj osud s vratkým křesťanským panstvím ve Svaté zemi – k Jeruzalému se tehdy nebezpečně blížila vojska Turků, vedených vládcem Egypta a Damašku Saladinem. Že takový riskantní podnik neláká každého, ukázala nešťastná anabáze se Štěpánem z Champagne. Tento francouzský aristokrat se ucházel o Sibylinu ruku a do Svaté země přicestoval s vidinou zajímavé politické kariéry. Když se však s tamními poměry seznámil a viděl nebezpečí a nejistotu, které jeruzalémská koruna skýtá, zásnuby zrušil a vrátil se do Evropy.
Odmítnutá nevěsta se musela cítit potupeně. Čas ale vše zhojil a ona se zamilovala do jiného muže, místního šlechtice Balduina, jenž nesl přídomek z Ibelinu. Jednalo se o rod nepříliš významného původu, kterému se ale povedlo vyšvihnout mezi nejvlivnější křesťanské rody v Levantě. Balduin z Ibelinu měl nicméně tu smůlu, že se v bitvě Mardž Ajjúnu proti Saladinovi v červnu 1179 dostal do tureckého zajetí, a přestože ho Sibyla zahrnovala dopisy ujišťujícími o její lásce, milostné vzplanutí vyprchalo, když se ukázalo, že mladý muž nemá dost peněz na výkupné. Balduinovi se sice povedlo obměkčit konstantinopolského císaře Manuela, který celou částku uhradil, jeho milovaná se však mezitím poohlédla jinde.
Hledání nového krále
Sibyliným novým manželem se stal příslušník starobylého západofrancouzského rodu, jenž odvozoval svůj původ od mytologické vodní víly Meluzíny, mladý rytíř Guido z Lusignanu. Princeznini příbuzní se při hledání vhodného partnera zaměřili na vlivné evropské šlechtice, kteří by mohli ohrožovanému křesťanskému panství ve Svaté zemi zajistit nové vojenské posily. Guido se zamlouval zvláště nevěstině matce Agnes, mnohem méně už samotnému králi Balduinovi IV., který ke sňatku nejprve nechtěl dát svolení, nakonec ale na naléhání rodiny ustoupil.
Na Velikonoce roku 1180 (pro sňatek neobvyklé načasování, jak poznamenal kronikář Vilém z Tyru) se tedy slavila druhá svatba dědičky Jeruzalémského království, která věnem dostala hrabství Jaffa a Aškelon.
V roce 1183 se Balduinovi IV. přitížilo, jeho malomocenství nezadržitelně postupovalo, téměř ztratil zrak a stále méně dokázal ovládat ruce a nohy. Bylo nezbytně nutné, aby vládu předal. Královým nejbližším mužským příbuzným byl nyní jeho švagr Guido z Lusignanu, který se tak stal regentem země. Byl však slabým panovníkem stejně jako vůdcem vojsk, jež se připravovala na další střet se Saladinem. Slábnoucí Balduin, který to ostatně předvídal a původně sestru od tohoto sňatku zrazoval, se proto rozhodl svého švagra správy země zbavit a regentem určil jiného příbuzného – velkého Guidova konkurenta Raimonda z Tripolisu. Nástupnická práva pak převedl na Sibylina synka z prvního manželství Balduina, tehdy teprve šestiletého. Aby své rozhodnutí oficiálně stvrdil, nechal chlapce v roce 1183 v Chrámu Božího hrobu korunovat svým spolukrálem a malý Balduin V. sedící na trůně obdržel hold předáků země.
Jak se na tuto situaci asi dívala Sibyla? Prameny o tom mlčí. Zřejmě byla na synka hrdá, na druhou stranu jí byla vlastní ambicióznost, takže ji zřejmě ovládaly smíšené pocity. Mohlo ji ovšem těšit, že její muž se vlády nehodlal vzdát. Stáhl se do svých aškelonských držav a spolu s chotí vyčkával, kdy nadejde jejich čas. Sibyla mu mezitím porodila několik dcer, mužský dědic jim však chyběl.
Boj o trůn
Na nové lámání chleba došlo o už dva roky později v roce 1185, kdy malomocný král pocítil, že jeho konec se nezadržitelně blíží. Na smrtelné posteli definitivně určil za svého jediného nástupce synovce Balduina. Výslovně také zamítl jakékoliv nároky jeho nevlastního otce na správu země po dobu chlapcovy nedospělosti a regentská práva znovu potvrdil Raymondovi z Tripolisu. Jenomže ani Balduin V. nežil dlouho. Zemřel následujícího roku ve věku devíti let.
Přes bolest ze ztráty syna si Sibyla uvědomovala, že se jí nyní nabízí mimořádná příležitost chopit se s manželem konečně přímé vlády v království. Potíž tkvěla v poslední vůli malomocného krále, který Guida výslovně vyloučil. Mnozí proto upřednostňovali rodovou linii Sibyliny nevlastní sestry Isabely. Sibyla se ale nehodlala vzdát a po synkově skonu se o trůn sama přihlásila. Na rozdíl od svého manžela se těšila sympatiím mnoha místních baronů, kteří v ní viděli nezpochybnitelnou dědičku království.
Tuto zvláštní atmosféru a rozložení sil odrážela samotná korunovace, která se uskutečnila ještě v roce 1186 v Jeruzalémě. Klíče ke královským insigniím, nezbytným při ceremoniálu, drželi tradičně jeruzalémský patriarcha a velmistři templářského a johanitského řádu. První dva stranili Sibyle, zatímco johanitský velmistr považoval uspokojení jejích nároků za porušení přísahy dané Balduinovi IV. Když viděl, že zůstal proti ostatním sám, klíč odevzdal tak, že ho vyhodil z okna své rezidence. Tímto gestem jasně vyjádřil svůj postoj k celé záležitosti.
Také samotná korunovace v chrámu Božího hrobu proběhla nestandardně. Jeruzalémský patriarcha Heraklios vložil korunu pouze na Sibylinu hlavu, zatímco druhá královská čelenka zůstala ležet na podušce. Ji pak nasadila sama královna Guidovi, klečícímu před ní. Navzdory této symbolice přenechala Sibyla otěže vlády v manželových rukou a sama do ní nezasahovala.
Nechuť značné části předáků ke Guidovi z Lusignanu však byla příliš velká, takže se vytvořila klika, která měla v úmyslu namísto něj dosadit manžela Sibyliny mladší sestry, princezny Isabely. Potíž byla v tom, že baroni se Homfreda z Toronu zapomněli zeptat, zda o trůn sám stojí. To se ukázalo jako fatální chyba, jelikož polekaný Homfred místo převzetí vlády vyhledal Sibylu s Guidem a složil jim lenní slib. Tím vzal zcela vítr z plachet odbojným baronům, jimž nezbylo než se podřídit a akceptovat neoblíbeného cizáka.
Svatá válka
Mnozí si uvědomovali, že by bylo dobré odložit spory stranou a pokusit se alespoň o základní jednotnost, protože křesťanské pozice ve východním Středomoří se ocitaly ve stále větším ohrožení. Přivolat z Evropy posily v podobě nové křížové výpravy se nepodařilo a neustálé spory o moc pouze nahrávaly muslimským nepřátelům.
Obratný Saladin toho využil a v roce 1187 proti Frankům vytáhl se svými vojsky. Výsledkem byla 3. července bitva u Hattínu, která se odehrála ve zničujícím vedru a znamenala pro křesťany vedené Guidem katastrofální porážku. Nejenže jejich vojska byla rozprášena, ale sám král se dostal do zajetí a nevěřící postupně dobyli skoro všechny křesťanské državy včetně Jeruzaléma.
Sibyla zůstala jedinou představitelkou královské autority a ukázala velkou odvahu a odhodlanost. Doboví svědci vyzdvihují také její loajalitu manželovi. Nejdříve se uchýlila do Aškelonu, a když i ten nepřátelé oblehli, rozhodla se se Saladinem vyjednávat. Vydání města do rukou obléhatelů podmínila propuštěním jeruzalémského krále ze zajetí. Saladin jí nakonec vyhověl, a Sibyla se tak mohla s Guidem po roce odloučení v červenci 1188 opět setkat.
V tu dobu zůstávalo křesťanům z nejdůležitějších opěrných bodů pouze přístavní město Tyros. Královští manželé se ovšem nevzdávali. Podařilo se jim shromáždit novou armádu, s níž vytáhli k pevnosti Akko držené muslimy. Zároveň byly přivolány posily z Evropy, čímž začalo to, co historici označují za třetí křížovou výpravu. Jejího vyústění už se však Sibyla nedočkala. Při obléhání Akkonu podlehla v létě 1190 epidemii nakažlivé nemoci, jež ve vojenském ležení řádila. Bylo jí kolem třiceti let. Spolu s ní zemřely i dvě její dcery.
Guido z Lusignanu smrtí manželky ztratil legitimní nárok na vládu ve zbytku království. Z něj už beztak mnoho nezbývalo a neradostnou situaci se nepodařilo zvrátit ani přivolaným křižákům, mezi nimiž byl i anglický král Richard I. Lví srdce. Vláda křesťanů v Levantě tak v podstatě odešla spolu se Sibylou.
