Nezlob, nebo dostaneš! Jak se během staletí proměňoval pohled společnosti na trestání dětí

K fyzickému trestání dětí docházelo již v rozvinutých starověkých státech na dnešním Blízkém východě, ve starém Egyptě, Řecku a Římě i v dávné Číně. Všeobecně známé jsou výroky z biblické Knihy přísloví, jež rodiče výslovně nabádá: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“

Dále se tam lze dočíst: „Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt! Velká vznětlivost volá po pokutě, odpustíš-li, budeš muset přidat.“

Pozdější rady zmiňují, že „vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí“. A konečně také: „Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí.“

Děti a otroci

Podle Bible je tedy nutné nehodného syna seřezat, abychom se vyvarovali budoucnosti, v níž by se vydal na špatnou cestu. Zmíněnými verši se pak po staletí omlouvaly přísné tělesné tresty a mnohé křesťanské komunity jimi argumentují podnes.

Už z 1. století však máme záznamy, že některé autority s bitím dětí příliš nesouhlasily. Řečník Quintilianus tvrdil, že by se chlapci neměli tělesně trestat, přestože se jedná o zavedenou zvyklost. Usuzoval, že jde o hanebnou praktiku hodící se spíš pro otroky, zatímco mladíky může ve zlotřilosti naopak zatvrdit. Podobně se i Plutarchos domníval, že by se děti neměly vychovávat pomocí ran, protože bolest a ponížení nevedou k ničemu dobrému, a navíc stavějí svobodné občany na úroveň otroků.

V křesťanském středověku bývaly fyzické tresty běžnou součástí výuky ve školách, které měla v té době pod palcem církev. Všeobecný přístup k tělesné schránce, jež se velmi jednoduše řečeno vnímala jako hříšná a nečistá, uvedenému postoji nahrával. Ostatně na bolesti stavěla i některá dobová hnutí – například flagelanti neboli sebemrskači vlastním utrpením odvraceli boží hněv.

Ani tehdy však situace nebyla jednoznačná: Kupříkladu arcibiskup Anselm z Canterbury se v 11. století vyslovoval proti přehnanému používání tělesných trestů při výchově a zdůrazňoval umravňování s trpělivostí a láskou.

Pokrokové Polsko

Situace se alespoň v některých částech světa začala měnit zhruba v 17. století. Výraznou roli ve společenské proměně sehrála kniha britského filozofa Johna Lockeho nazvaná Myšlenky o výchově, jež vyšla roku 1693. Locke prohlašoval, že pokud je dítě poslušné jen proto, že má strach z výprasku, nejedná se o správnou motivaci. Potomek by se měl dobře chovat proto, že mu to na základě rozumné výchovy a rodičovského vedení přijde normální. Má se za to, že právě uvedená kniha snížila míru tělesných trestů užívaných ve výchově.

Polsko pak v roce 1783 jako první na světě zakázalo tělesné tresty úplně – tedy alespoň na půdě škol. Jiná situace paradoxně panovala v Lockeho Británii, kde zůstalo bití žáků běžnou součástí školní výchovy až donedávna. Typický učitel měl u sebe rákosku, dřevěnou plácačku nebo důtky a s jejich pomocí si zjednával autoritu. Studenti od něj pak dostávali buď rány přes ruku nebo na zadek, přičemž se tresty obvykle pečlivě zapisovaly: Zaznamenávalo se, kdo dostal kolik ran a za co.

Vyděšení Sověti

K odstranění rákosek ze škol však vedla ještě dlouhá cesta. V Rakousku-Uhersku, tedy i v českých zemích, tělesné tresty fakticky zakázal Řád školní a vyučovací z roku 1870, v němž stálo: „Trestati dítě na těle není v nižádném případě dovoleno.“ V několika následujících dekádách se ovšem příliš nedodržoval.

K zákazu tělesných trestů ve školách překvapivě došlo také hned v roce 1917 po pádu ruského impéria. A nařízení se zachovalo i v Sovětském svazu, neboť bití žáků údajně odporovalo komunistické ideologii. Daného faktu se posléze chopila komunistická strana v Británii, jež poukazovala na běžné uplatňování fyzického trestání v ostrovním království a tvrdila, že je země oproti SSSR zaostalá. Existují dokonce záznamy o návštěvách Sovětů v západních školách v 60. letech, které byly řezáním dětí rákoskou upřímně zděšeny… 

Za zavřenými dveřmi

V průběhu 20. století se v evropských zemích od fyzických trestů ve školních lavicích postupně upouštělo. Motivovaly k tomu mezinárodní výnosy, jako Deklarace práv dítěte z roku 1959 či o třicet let mladší Úmluva o právech dětí. V případě Británie se uvádí, že tělesné tresty zakázala v roce 1982 – což samo o sobě působí jako poměrně opožděné rozhodnutí. Realita je však ještě horší, neboť na půdě státních institucí došlo k zákazu až v roce 1986 a soukromé školy se pozvolna přidávaly teprve mezi roky 1998 a 2003.

Ještě překvapivější situace panuje v USA, kde se fyzické tresty mohou používat dodnes. Ve státech jako Alabama, Arkansas, Georgia či Texas to platí i ve státních školách; soukromé instituce pak své svěřence takto smějí trestat takřka v celé zemi, i když někde k tomu například rodiče musejí dát písemný souhlas. K bití pak už alespoň nedochází přímo v lavici před spolužáky, ale v soukromí učitelského kabinetu. Fyzickým trestům přitom neunikají ani středoškoláci.

Právo na výprask

Co se týká kompletního zákazu trestů, kdy na dítě nesmějí vztáhnout ruku rodiče ani jiní příbuzní – a to ani za zavřenými dveřmi domova – stalo se průkopníkem Švédsko. K popsanému opatření přistoupilo již v roce 1966 a o 13 let později jeho prosazování ještě posílilo. Ačkoliv se k němu přidaly nejen severské státy, do roku 2000 zavedlo zákaz bití pouze deset zemí a skutečný vzestup iniciativy přišel až v novém tisíciletí.

Česká republika se k celkovému zákazu fyzických trestů připojila letos po boku Švýcarska a zařadila se tak do společnosti 67 zemí světa. Jinde se trestání dětí různě omezuje: Například v Kanadě smějí rodiče či opatrovníci bít pouze ratolesti ve věku 2–12 let, a to výhradně rukou, ale nikoliv do hlavy. V současné Británii platí, že po bití nesmějí zůstat viditelné rány či modřiny. Na jedné straně tedy existují v západním světě státy, kde rodičům i za mírné naplácání potomkům hrozí trest. A na straně druhé se v některých zemích děti běžně bijí doma i ve školách. Téma fyzických trestů tak zůstává otevřené a nadále velmi kontroverzní.