Lichváři zemí českých: Lichva u nás kvetla už ve středověku

Chytání do dluhových pastí nepředstavuje žádný moderní vynález. Lichváři sdírali své oběti z kůže už okolo roku 1400 a jejich počínání se stávalo terčem kritiky reformních kazatelů

08.05.2023 - Tomáš Konečný



Středověká města, která si dnes romanticky spojujeme hlavně s gotickými chrámy a spletitými uličkami, se vyznačovala výrazným podílem chudiny. Čtvrtina až polovina obyvatel náležela k nemovitým řemeslníkům či obchodníkům, kteří nevlastnili žádný majetek. K nim je třeba připočítat ještě asi desetinu až pětinu natolik nuzných jedinců, že je městské seznamy plátců daní vůbec nezaznamenaly – jako třeba žebráky, tovaryše či nevěstky.

Zhruba dvě třetiny obyvatel si nemohly dovolit ve městě dům, a často ani vlastní domácnost. Šťastnější část bydlela u měšťanů, kteří je u sebe nechávali za poplatek či službu, případně „pro milosrdenství Boží“: V některých domech středověké Prahy tak žilo i patnáct rodin. Jiní nacházeli azyl například na schodech chrámů, kam nesahala pravomoc biřiců, zatímco další rodiny přespávaly před městskými branami. Největší část chudiny však přebývala v provizorních brlozích na okraji města. V případě Prahy se jednalo o kolonii chatrčí Krakov, kde nocovali zejména nádeníci a nosiči.

Bez peněz to nejde

I ve středověku samozřejmě každý vynakládal nutné výdaje na obživu. Kromě toho zkoušelo finance od všech obyvatel v různém intervalu vymáhat město a s vrcholícím středověkem se stala neodbytnou rovněž církev. Kdo nemohl platit, tomu zabavili nástroje, nábytek či ošacení. Jediné řešení složité životní situace skýtaly půjčky, které ovšem dlužníka vždy uvěznily v neřešitelné pasti chudoby

Nejčastější typ úvěru, tzv. hantpfant, zahrnoval zástavu. Půjčovat peníze zárukou za movitou věc mohl teoreticky každý měšťan. Nicméně na rozdíl od hostinských a Židů, kteří se díky zvláštnímu privilegiu stávali při nesplácení majitelem předmětu, museli ostatní zapsat zástavu u rychtářského soudu a tam se později případně domáhat jejího vydání. Takových případů nebylo málo: Čtveřice dochovaných pražských knih rychtářského soudu z předhusitských let obsahuje přes dva tisíce dokladů jen o propadnutí zástavy při nesplácení zápůjčky nižší než kopa grošů.

Neskrývaná lichva

Proti úrokům církev vystupovala, ale „řešení“ bylo překvapivě snadné: Dlužník se věřiteli jednoduše upsal k vyšší částce, než jakou od něj obdržel. Běžné bývalo rovněž ujednání, že „peníze peněz rukojmí jsou“ – takže pokud dotyčný přestal platit, dosavadní splátky propadly a dluh se vymáhal znovu v plné výši. Docházelo k tomu přitom často, neboť se půjčky vracely po malých částkách a neobvyklé nebylo rozvržení třeba na sto dvacet splátek.

TIP: Za penězokazectví hrozilo ve středověku upálení nebo i uvaření ve vroucím oleji

Při nesplácení čelili dlužníci exekuci, jelikož věřiteli automaticky ručili celým svým majetkem. Vedle vyrovnání pohledávky pak museli odvést patnáct grošů rychtáři, který exekuci vykonal. Jestliže peníze neměli, nezbývalo jim než dluh uhradit prostřednictvím výrobků nebo ho odpracovat. A pokud dlužník nezaplatil do čtyř týdnů, byl povinen odvést dvojnásobek. Nepřekvapí, že se lichva stala hlavním cílem kritiky reformních kazatelů – ačkoliv se jí běžně živili i někteří duchovní. 


Další články v sekci