Malé měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a překvapivě chudé na vodu
Nová pozorování Webbova dalekohledu odhalují, že malé vnitřní měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a chudé na vodu. Některé z nich se navíc pohybují po jiných drahách, než kde je před 39 lety zaznamenala sonda Voyager 2.
Uran je už dlouho považován za „podivína“ Sluneční soustavy – a jak ukazují nejnovější měření, stejné označení platí i pro jeho nejmenší měsíce. Tým astronomů vedený Mattem Hedmanem z Univerzity v Idaho získal první detailní infračervené spektra těchto drobných satelitů. Data, která budou představena 18. prosince na setkání Americké geofyzikální unie (AGU), odhalují, že povrchy těchto malých satelitů Uranu jsou mnohem červenější, tmavší a překvapivě chudší na vodu než povrchy pěti největších měsíců.
Neviditelné světy
Drobné měsíce Uranu objevila poprvé až sonda Voyager 2 v roce 1986. Od té doby jich astronomové našli desítky – dnes jich známe 29 –, přičemž ty nejmenší mají průměr pouhých 10 až 150 kilometrů. Obíhají navíc velmi blízko jasného disku samotného Uranu a uvnitř jeho prstenců, což jejich pozorování výrazně komplikuje.
S náročnou výzvou si naštěstí dokázal poradit Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), který v infračervené oblasti vidí Uran výrazně tlumeněji než optické teleskopy, takže malé měsíce z jeho pohledu lépe vystupují z pozadí. Dobře patrné jsou v infračerveném světle především spektrální rysy, jako je například přítomnost vodního ledu.
Nový měsíc a překvapivé posuny
Vědci se na rozsáhlou oblast Uranova systému zaměřili letos v únoru. Podařilo se nově popsat povrch desítek drobných měsíců – a dokonce objevit zcela nový měsíc, dočasně označený jako S/2025 U1, který se nachází za nejvzdálenějším prstencem Uranu.
Analýza ukázala, že vnitřní měsíce mají překvapivě podobné vlastnosti: jsou rudé, tmavé a obsahují jen malé množství vodního ledu. Výrazně tak kontrastují s jasnějšími a ledovými velkými měsíci, jako je Miranda, Ariel, Umbriel, Titania či Oberon.
Dalším překvapením je zjištění, že některé měsíce se nenacházejí v místech, kde je zaznamenal Voyager 2. Největší odchylky v tomto směru vykazují Perdita a Cupid, ale i Cordelia, Ophelia, Cressida a Desdemona se nacházejí jinde, než ukazovala dřívější data. Podle vědců může jít o důsledek přesnějšího měření, nebo o dosud neznámé dynamické jevy v komplexním systému Uranových prstenců a jeho satelitů.
Podle odborníků jde o důležitý střípek do mozaiky: některé z těchto měsíců se vzájemně gravitačně ovlivňují, jiné přesně kopírují prstence a jiné se pohybují po chaotických drahách. Nový soubor dat z JWST každopádně výrazně posouvá naše znalosti o vnitřních měsíčcích Uranu – jejich původu, složení i stabilitě oběžných drah. Stále ale nevíme, zda jde o úlomky po dávných srážkách, zachycené objekty, nebo prastaré zbytky z období, kdy se formoval systém prstenců Uranu.
