Metabolicky zdravá obezita: Jsou zdraví tlouštíci klíčem k vyléčení civilizační choroby?
Jsou obézní, ale lékařská vyšetření u nich neodhalí zdravotní problémy vyvolávané obezitou. Nemají vysoký krevní tlak, hladiny cholesterolu si drží v normálu a netrápí je cukrovka druhého typu. Metabolicky zdraví obézní se tak vzpírají představám o dopadech nadváhy a obezity na lidské zdraví.
Obézní lidé mají metabolismus vychýlený z rovnováhy. Jejich organismus přestává reagovat na inzulín. Narušená látková výměna tuků vyvolá v krvi vzestup koncentrací lipidů ze skupiny triglyceridů provázený poklesem „dobrého“ cholesterolu (vysokodenzitního čili HDL cholesterolu). Tuky se hromadí v játrech, což může vyvrcholit až tzv. nealkoholickým ztučněním jater. Obézní lidé tak čelí silně zvýšenému riziku propuknutí cukrovky druhého typu a kardiovaskulárních onemocnění.
Najdou se však i tlouštíci, které tyto zdravotní komplikace nesužují a mají všechny zdravotní ukazatele v pořádku. Jediné, čím se vymykají z normy, jsou „kila navíc“. Pro medicínu představují tvrdý oříšek. Jsou příslovečnou výjimkou potvrzující pravidlo a lze je považovat za zdravé? Anebo jsou to jednoduše lidé, u nichž nastoupí obvyklé zdravotní důsledky obezity se zpožděním?
Lékaři označují „zdravé tlouštíky“ jako metabolicky zdravé obézní a používají pro ně zkratku MHO odvozenou z anglického „metabolically healthy obese“. Na definici, podle níž lze obézní lidi klasifikovat jako MHO, se ale odborníci neshodnou. Některé definice jsou velmi přísné a pro diagnózu metabolicky zdravé obezity vyžadují normální hodnoty širokého spektra zdravotních ukazatelů. Jiné definice jsou poměrně benevolentní.
Opírají se o nižší počet ukazatelů zdravotního stavu, nebo dokonce povolují překročení vybraných obecně uznávaných limitů. To se zákonitě promítá do kalkulací rozšíření „zdravé obezity“. Některé epidemiologické studie opírající se o přísné limity nenacházejí mezi obézními více než 5 % zdravých tlouštíků. Jiné výzkumy založené na benevolentních kritériích končí závěrem, že zdravý je každý druhý obézní.
Rizikové faktory
Fakt, že se choroby spojené s obezitou u metabolicky zdravých obézních lidí vůbec neobjeví, nebo nastoupí později a jsou slabší, přitahuje pozornost vědců a lékařů. Ti doufají, že se studiem těchto obézních výjimek potvrzujících pravidlo dopracují k léčbě obezity. Hledají proto faktory, jež mohou přispívat k lepšímu zdravotnímu stavu obézních. Jasný je vliv etnika. Například u obyvatel jižní a východní Asie, Číny a Japonska nastupují problémy spojené s obezitou rychleji než u jiných etnik.
Jako další významný faktor se nabízí skladba jídelníčku, ale zrovna tady nemají vědecké studie pevnou půdu pod nohama. Výzkum zaměřený na skladbu a množství zkonzumovaných potravin se nejčastěji opírá o dotazníky vyplněné dobrovolníky a ti mají tendenci zamlčovat prohřešky proti zásadám zdravé výživy. Při vyplňování dotazníků uvádějí vyšší spotřebu „zdravých“ potravin a zamlčují konzumaci potravin, které lékaři nedoporučují. Také nepřiznávají všechno, co snědli.
Přesto se i z těchto systematicky zkreslovaných dat dá vypozorovat, že MHO se stravují o něco zdravěji než zbytek obézní populace. Mají nižší spotřebu cukru, slazených nápojů a potravin obsahujících tuky s nasycenými mastnými kyselinami. Naopak, konzumují více ovoce, celozrnného pečiva a bílkovin rostlinného původu.
K metabolicky zdravé obezitě může přispívat pohybová aktivita a celková fyzická zdatnost. Lidé s MHO tráví denně v průměru více času střední a intenzivní námahou a prosedí méně času než zbytek obézních. Těší se také lepší fyzické kondici. Jejich plíce a srdce např. zajišťují organismu při námaze lepší zásobování kyslíkem.
Nezanedbatelná je i role spánku. Pokud lidé spí málo – ať už vědomým ponocováním, nebo v důsledku poruch spánku – mají zvýšené sklony k obezitě a poruchám metabolismu. Mezi metabolicky zdravými obézními lidmi a jejich nezdravými obézními protějšky se ale vědcům nepodařilo najít rozdíly v délce nebo kvalitě spánku. Odborníci se nicméně shodují v názoru, že vliv spánku nemusí být bez významu.
Většina výzkumů se při hodnocení spánku opírala o údaje, jež dobrovolníci vyplnili do dotazníků. A tady platí totéž co o dotaznících pro podchycení skladby jídelníčku. Dobrovolníci se snaží ukázat v lepším světle a uvádějí, že spí déle a kvalitněji, než je tomu ve skutečnosti. Přesnější údaje získané například sledováním aktivity mozku spáčů by zřejmě poskytly objektivnější data a odhalily by, že zdraví tlouštíci spí déle a kvalitněji.
Není tuk jako tuk
Klíč k metabolicky zdravé obezitě se může skrývat v tukové tkáni. MHO jí mají v těle zhruba stejné množství jako obézní lidé trpící metabolickými poruchami. Zásadní rozdíl ale tkví v tom, kde se jim tuk ukládá. Lidé s metabolicky zdravou obezitou mají méně vnitrobřišního tuku, který obaluje orgány a poškozuje je, ale i tak mají dvakrát až třikrát více vnitrobřišního tuku než lidé se zdravou tělesnou hmotností. Ženy s MHO ukládají více tuku v podkoží ve spodní části těla, především na hýždích a stehnech. U mužů s metabolicky zdravou obezitou ale k hromadění podkožního tuku ve spodní části těla většinou nedochází.
Při obezitě se ukládá tuk i do jater, což může vyústit v nealkoholické ztučnění jater. U lidí s MHO se to ale děje v menší míře. Lidé s MHO se liší od ostatních obézních také tukem, který se ukládá pod kůží na břiše. Ten slouží jako rezerva a u zdravých lidí se do něj „přelévají“ tuky z krve. U metabolicky zdravých lidí se v něm vyskytuje více malých buněk, jež se množí a mají před sebou vyzrávání a další růst. Právě do těchto buněk se ukládá tuk z krve, který pak neškodí v jiných částech těla. Ke zlepšení zdravotního stavu obézních lidí někdy paradoxně stačí, aby se tuk přesunul z krve do tukové tkáně pod kůží. Jejich tělo si pak snáze udržuje citlivost k hormonu inzulinu, což je hlavní brzda rozvoje cukrovky druhého typu.
Tuková tkáň plní v organismu důležité funkce a neobejdou se bez ní ani zdraví štíhlí lidé. V principu není tuková tkáň ani dobrá, ani špatná, záleží na tom, kde se vyskytuje a v jakém množství. Pro její správné fungování je důležitý přísun kyslíku. Ten je u obézních lidí snížený, a protože mají jejich tukové buňky zvýšenou spotřebu tohoto plynu, dostávají se do kyslíkového deficitu.
Na vině je oběhový systém obézních lidí, jenž má sníženou výkonnost, a plíce, jež nepracují s dostatečnou účinností. Při obezitě má tuková tkáň rovněž chudší síť krevních vlásečnic rozvádějících krev. Molekuly kyslíku proto obtížně pronikají k buňkám, jež dělí od vlásečnic větší vzdálenosti. Tukovým buňkám navíc „užírají“ kyslík buňky imunitního systému, které se v tukové tkáni obézních lidí vyskytují s vyšší četností.
S obezitou se mění také stavba tukové tkáně, především pak spletitá bílkovinná síť tzv. mezibuněčné hmoty tvořená hlavně kolagenem. Ta představuje jakési lešení, na němž jsou „navěšeny“ tukové buňky. Při obezitě dochází nejen ke zmnožení a zvětšení tukových buněk, ale také k celkovému zmohutnění mezibuněčné hmoty, což se pojí se zvýšeným rizikem cukrovky druhého typu. Jedním z důvodů je fakt, že u obézních lidí proniká přes zmohutnělou mezibuněčnou hmotu do tukových buněk méně kyslíku z krevních kapilár. U lidí s metabolicky zdravou obezitou je „obal“ mezibuněčné hmoty tukových buněk slabší a jejich zásobování kyslíkem vydatnější.
Pro obezitu je typická zvýšená aktivita imunitního systému, která vyvolává zánětlivé reakce v mnoha tkáních. Postižena je i tuková tkáň, a právě zánětlivé procesy jsou považovány za startér zvýšené odolnosti tkání vůči účinkům inzulinu a rozvoje cukrovky druhého typu. K nejaktivnějším buňkám imunitního systému se v tukové tkáni řadí bílé krvinky ze skupiny makrofágů. U obézních lidí dochází i ke zvýšení počtu makrofágů v tukové tkáni. Lidé s MHO mají však nárůst makrofágů v tukové tkáni mírnější. Podobně je tomu i v případě dalších buněk imunitního systému.
Nejde jen o kila
Dopady obezity na zdraví nelze hodnotit jen na základě tělesné hmotnosti a od ní odvozených ukazatelů, jako je např. body mass index. Spolehlivé vodítko ale nenabízí ani množství tukové tkáně. Organismus jednotlivých lidí reaguje na nárůst objemu tukové tkáně různě. Nikdy to není kladná reakce a s přibývajícími kilogramy tělesné hmotnosti se zdraví nezlepšuje. Míra zhoršení je však individuální. K poškození zdraví ale dochází i v případě, že se obézní lidé zaměří jen na úbytek tělesné váhy a ignorují širší kontext zdravotních ukazatelů.
Některé diety mohou vyvolat úbytek svalové tkáně. Kila jdou sice dolů, ale zdravotně je na tom hubenější člověk hůře, protože svalovina sehrává důležitou roli v udržení citlivosti organismu k inzulinu. V některých studiích se dokonce ukázala u seniorů jako „prospěšná“ mírná nadváha. Pozitivní vliv nelze v tomto případě připsat tukové tkáni, ale svalové hmotě, již tito senioři neztratili.
Celkově lze ale lidem s nadváhou či obezitou snížení tělesné hmotnosti doporučit i v případech, kdy nevykazují známky narušení metabolismu. Kromě jiného tím uleví přetíženému pohybovému aparátu a ochrání před poškozením klouby, vazy a šlachy. Obezita je také spojena s vyšším rizikem nejméně patnácti typů zhoubných nádorů. Příčiny vyšší náchylnosti obézních lidí k rakovině nejsou zcela jasné. Tuková tkáň mění hormonální poměry v organismu, a snad tak vytváří příhodnější podmínky pro růst nádorových buněk. Nelze ale vyloučit, že tuková tkáň vylučuje látky, které zhoubné bujení přímo pohánějí. S každým správně shozeným kilem se obézním lidem zlepšují vyhlídky na život s menšími zdravotními problémy.
Důvody, proč někdo pociťuje následky obezity silněji než jiní obézní, nejsou stále jasné. V dohledné budoucnosti se proto nedá očekávat, že by lékaři na základě výzkumu MHO přišli s jednoduchým návodem nebo pilulkou, které by jako mávnutím kouzelného proutku zahnaly všechny zdravotní komplikace obezity. Cesta ke zdraví pro obézní lidi povede i nadále trnitou cestou změny životního stylu, jídelníčku a pohybové aktivity.
Z lékařských výzkumů vyplývá, že i lidé s metabolicky zdravou obezitou čelí ve srovnání s lidmi se zdravou tělesnou hmotností zvýšeným zdravotním rizikům. Lékaři se shodují na tom, že i tito lidé by měli s obezitou bojovat, protože snížení tělesné hmotnosti a redukce tukové tkáně i jim přináší zlepšení celkového zdravotního stavu.
Zdravější, nebo méně nemocní?
S metabolicky zdravými obézními lidmi je to jako se sklenicí vody, kterou můžeme vnímat jako napůl prázdnou nebo naopak napůl naplněnou. V zásadě lze říct, že jsou zdravější než metabolicky nemocní obézní lidé, ale nemocnější než metabolicky zdraví štíhlí lidé. Obézní lidé čelí až dvacetkrát vyššímu riziku cukrovky druhého typu než lidé s normální tělesnou hmotností. Zdraví tlouštíci mají podstatně lepší vyhlídky, ale i tak je u nich cukrovka druhého typu čtyřikrát častější než u lidí, kteří nemají nadváhu. Pokud jde o kardiovaskulární choroby, platí totéž. Metabolicky zdraví obézní lidé jsou na tom lépe než jiní obézní, ale hůře než lidé, kteří netrpí ani obezitou, ani nadváhou.
Stejně vycházejí i rizika předčasného úmrtí – nejhůře jsou na tom obézní lidé, lepší perspektiva se jeví u MHO, ale nejlepší vyhlídky se ukazují opět u lidí s normální tělesnou hmotností. U mnohých metabolicky zdravých obézních se navíc zcela jistě jedná o přechodný stav. Zdravotní komplikace vyvolané obezitou se jim nevyhnou, jen se opozdí jejich nástup. Platí to až o polovině všech obézních, kteří se na počátku epidemiologických sledování trvajících déle než 10 let zařadili do kategorie MHO.
